Pětadvacetiletý Polívka je z devíti dětí. Vzhledem k tomu rodina moc peněz neměla. Na to si ale bojovník nestěžuje. "Všechno jsme měřili pravítkem, aby to bylo fér. Rodiče nás vedli k víře, takže mi to přineslo i určitou pokoru," prozrazuje v pořadu 13. komnata. Situaci doma dramaticky změnilo, když jeho otec zůstal kvůli Alzheimerově chorobě upoutaný na lůžko a Polívkova maminka se o něj starala doma. 

Prohlédnout grafiku "Jsem ráda, že jsem si pořídila dítě až vyblbnutá," říká Martina Pártlová

Když byl Zdeněk ve 4. třídě, rodina se přestěhovala do Jičína. A v nové škole děti nezapadly. "Chodil jsem do třídy se sestrou a byli jsme zamlklí, nesocializovali jsme se. Začalo to pozvolna. Nejdřív to byly jen posměšky na naše příjmení, že je nás hodně, že nám to nejde ve škole," vzpomíná zápasník. Přidala se i fyzická šikana. "Nechávali jsme si to líbit, což byla hrozná chyba. My jsme tomu i uvěřili. To je nejhorší - když uvěříte, co říkají ostatní. Sám jsem se odsuzoval, že nemám asi právo na fajn život," vzpomíná Polívka. 

Ruku v ruce s nepřijetím vrstevníků šel i špatný prospěch. Zdeněk dokonce propadl a byl navržený na přestup do zvláštní školy. To ale matka nedovolila a po dalším fyzickém útoku na jejího syna se rozhodla znovu odstěhovat, do Nymburka.

Tentokrát se změna prostředí ukázala jako správná volba. Kluk, který v páté třídě propadl, si šel v šesté třídě pro vyznamenání. Navíc se v Nymburce dostal ke sportu. "Soused měl boxerskou školu, a jelikož to bylo do patnácti zdarma, tak jsem si řekl, že super, to je moje chvíle. Od té doby jsem tam začal chodit a oni mi řekli, že mám talent. To bylo poprvé, kdy mi něco takového někdo řekl," rozkrývá začátek své kariéry Zdeněk Polívka.