Britská královská rodina se už po generace potýká s celou řadou skandálů – od bouřlivých rozvodů, tajných milenců a milenek až po vážná obvinění ze sexuálního násilí. Ačkoliv monarchie stojí na tradicích a důstojnosti, aféry rodu Windsorů často přitahují pozornost víc než jejich oficiální povinnosti. Co všechno se za zdmi paláců odehrávalo?
Britská královská rodina se už po generace potýká s celou řadou skandálů – od bouřlivých rozvodů, tajných milenců a milenek až po vážná obvinění ze sexuálního násilí. Ačkoliv monarchie stojí na tradicích a důstojnosti, aféry rodu Windsorů často přitahují pozornost víc než jejich oficiální povinnosti. Co všechno se za zdmi paláců odehrávalo?
Britská královská rodina se už po generace potýká s celou řadou skandálů – od bouřlivých rozvodů, tajných milenců a milenek až po vážná obvinění ze sexuálního násilí. Ačkoliv monarchie stojí na tradicích a důstojnosti, aféry rodu Windsorů často přitahují pozornost víc než jejich oficiální povinnosti. Co všechno se za zdmi paláců odehrávalo?
Příběh krále, který se vzdal trůnu kvůli lásce, zůstává jedním z nejromantičtějších – i nejskandálnějších – momentů v britské historii. Eduard VIII., syn krále Jiřího V., usedl na britský trůn v lednu 1936, ale už po necelém roce panování se rozhodl abdikovat. Důvodem nebyla nemoc, politický nátlak ani krize impéria – ale žena. Americká, dvojnásobně rozvedená společenská hvězda Wallis Simpson.
Eduard byl charismatický, moderně smýšlející muž, který se netajil tím, že ho svazují konvence a tradice monarchie. Když se zamiloval do Wallis, už tehdy veřejnosti dobře známé pro své ostré lokty a neprůhledné manželství, vyvolalo to v konzervativní Británii pobouření. Církev ani vláda nebyly ochotny akceptovat, že by si monarcha vzal rozvedenou ženu se dvěma bývalými manžely. A Eduard zase nebyl ochotný se jí vzdát.
„Nemohu nést tíhu odpovědnosti a vykonávat své povinnosti krále bez pomoci a podpory ženy, kterou miluji,“ prohlásil v památném rozhlasovém projevu 11. prosince 1936. Jeho abdikace ve prospěch mladšího bratra Alberta (pozdějšího Jiřího VI.) otřásla monarchií – a změnila její směřování na několik generací dopředu.
Eduard se stal vévodou z Windsoru a oženil se s Wallis ve Francii o několik měsíců později. Nikdy se už nevrátil do aktivní královské služby, ačkoliv mu byl formálně ponechán šlechtický titul. Vztah Eduarda a Wallis se stal ikonickým symbolem toho, jak daleko může člověk zajít kvůli lásce – a jak velkou daň za to může zaplatit. Ačkoliv žili v luxusu, nikdy nebyli plně přijati zpět do královské rodiny.
Jejich příběh je dodnes připomínán jako jedna z největších královských obětí – a zároveň jako připomínka toho, že ani koruna není imunní vůči lidským emocím.
Princezna Anna, jediná dcera královny Alžběty II., patří mezi nejpracovitější členy britské královské rodiny. Její osobní život však nebyl bez dramat – zejména její první manželství s kapitánem Markem Phillipsem, olympijským jezdcem, se postupně rozpadlo pod tlakem nevěry a veřejného zájmu.
Svatba proběhla 14. listopadu 1973 ve Westminsterském opatství a působila jako pohádkový svazek – dcera královny a šarmantní sportovec. V manželství se jim narodily dvě děti: Peter (1977) a Zara (1981). Na první pohled šlo o stabilní pár, ale za zavřenými dveřmi se začala objevovat trhlina. Mark Phillips si udržoval vztah s jinými ženami – a jeden z těchto poměrů měl dalekosáhlé důsledky.
V roce 1991 vyšlo najevo, že má nemanželskou dceru Felicity Tonkin, která se narodila už v roce 1985 australské učitelce Heather Tonkin. Dítě bylo důsledkem několikaletého poměru. Až test otcovství po několika letech potvrdil, že Mark Phillips je skutečně otcem, čímž se spekulace změnily v nepopiratelný fakt.
Pro princeznu Annu to byla tvrdá rána. Veřejnost i média sledovaly každý krok, a i když královská rodina navenek udržovala dekorum, napětí bylo zřejmé. Rozvod byl oficiálně oznámen v dubnu 1992 a ukončen v rozvodovém roce královské rodiny, známém jako „annus horribilis“, tedy „hrozný rok“, jak jej sama královna později označila.
Anna si však nezoufá – ještě téhož roku, v prosinci 1992, se provdala za Timothyho Laurence, důstojníka Královského námořnictva, který jí byl po boku už během rozpadajícího se manželství. V tomto svazku zůstává dodnes. O svém prvním manželství mluví jen výjimečně, ale její osobní zkušenost posílila její pověst jako silné a praktické ženy, která nikdy neztratila smysl pro povinnost – ani ve chvílích největšího osobního zklamání.
Milostný trojúhelník mezi princem Charlesem, princeznou Dianou a Camillou Parker Bowles patří k nejznámějším a nejsledovanějším vztahovým dramatům 20. století – a dodnes zůstává symbolem napětí mezi láskou, královskou povinností a tlakem veřejnosti.
Když se princ Charles, tehdejší následník britského trůnu, zasnoubil v roce 1981 s mladou a plachou Dianou Spencerovou, veřejnost jásala. Diana byla krásná, charismatická a působila jako ideální partnerka pro budoucího krále. Jen málokdo tehdy tušil, že Charlesovo srdce již dlouhá léta patřilo jiné ženě – Camille Parker Bowles, s níž se seznámil ještě před Diano.
Camilla však nebyla podle královských měřítek „vhodnou nevěstou“ – už tehdy měla vztah s jiným mužem a byla vnímána jako příliš nezávislá a zralá. Charles se proto pod tlakem královské rodiny rozhodl oženit s Dianou. Ačkoliv se jejich manželství zprvu zdálo jako pohádka, už během svatební cesty se začaly objevovat první trhliny.
Diana velmi rychle zjistila, že Charles nikdy nepřestal být s Camillou v kontaktu. V roce 1992 vyšla najevo nahrávka telefonátu mezi Charlesem a Camillou (tzv. „Camillagate“), která šokovala veřejnost svou intimitou a otevřeností. Následovalo přiznání Diany v televizním rozhovoru BBC v roce 1995, kde proslula větou: „V tom manželství jsme byli tři, takže to bylo trochu přeplněné.“
Diana sama přiznala několik vlastních vztahů – mimo jiné s důstojníkem Jamesem Hewittem – ale nikdy nezapírala bolest, kterou jí Charlesovo dlouhodobé pouto ke Camille způsobovalo. Manželství oficiálně skončilo rozvodem v roce 1996, jen rok před Dianinou tragickou smrtí v Paříži.
Po její smrti se Charles a Camilla začali objevovat na veřejnosti jako pár, a i když čelili kritice, jejich vztah přečkal dekády. V roce 2005 se vzali a Camilla se stala vévodkyní z Cornwallu – a později, po nástupu Charlese na trůn v roce 2022, i královnou chotí.
Milostný trojúhelník Charles–Diana–Camilla se stal nejen historickým momentem britské monarchie, ale i zrcadlem tlaku, který královská rodina často klade na city svých členů. Dnes je často diskutován i v kontextu moderního přístupu k lásce, manželství a osobní svobodě v královském životě.
Smrt princezny Diany, „královny lidských srdcí“, jak ji nazývaly miliony lidí po celém světě, byla jednou z nejotřesnějších událostí 90. let. Stalo se to 31. srpna 1997 v časných ranních hodinách v pařížském tunelu Pont de l’Alma. Diana, která se po rozvodu s princem Charlesem snažila znovu najít osobní štěstí, tehdy cestovala se svým přítelem Dodim Al-Fayedem – synem egyptského magnáta Mohameda Al-Fayeda.
Osudné noci se pár snažil uniknout zvídavým paparazzi fotografům, kteří je pronásledovali od hotelu Ritz. Jejich řidič Henri Paul, který byl podle následného vyšetřování pod vlivem alkoholu a sedl si za volant černého mercedesu, se snažil vysokou rychlostí uniknout davu novinářů. V tunelu však vůz ztratil kontrolu, narazil do sloupu a následně se převrátil. Dodi i řidič zahynuli na místě, Diana podlehla těžkým vnitřním zraněním o několik hodin později v nemocnici Pitié-Salpêtrière.
Zpráva o Dianině smrti se rozšířila světem během několika hodin a způsobila doslova globální šok. Tisíce lidí se okamžitě začaly shromažďovat před Buckinghamským palácem a Kensingtonským palácem, před nimiž vznikla moře květin a svíček. Její smrt hluboce zasáhla nejen britskou veřejnost, ale i celý svět – mnozí se ztotožňovali s její otevřeností, laskavostí a lidskostí, s níž přistupovala k charitativní práci i vlastnímu životnímu příběhu.
Pohřeb princezny Diany 6. září 1997 sledovalo na televizních obrazovkách více než 2,5 miliardy lidí po celém světě. Její synové, princ William a princ Harry, tehdy ve věku 15 a 12 let, šli za rakví své matky v procesí, které se stalo jedním z nejsilnějších obrazů moderní historie britské monarchie.
Ačkoliv oficiální vyšetřování označilo tragédii za „nehodu způsobenou nedbalostí řidiče a pronásledováním paparazzi“, kolem Dianiny smrti se dodnes šíří řada konspiračních teorií. Někteří – včetně Mohameda Al-Fayeda – jsou přesvědčeni, že nehoda byla ve skutečnosti pečlivě naplánovaným atentátem. Britská vyšetřovací zpráva z roku 2006 však takové spekulace odmítla.
Diana zůstává i po více než dvou desetiletích jednou z nejmilovanějších postav moderní britské historie. Její odkaz žije dál nejen v paměti lidí, ale i v práci jejích synů, kteří pokračují v charitativních aktivitách své matky a nesou dál její lidský a empatický přístup k veřejné roli.
Princ Andrew, vévoda z Yorku a druhý syn královny Alžběty II., se v posledních letech ocitl ve středu jednoho z největších skandálů britské královské rodiny. Důvodem byla jeho úzká vazba na amerického finančníka Jeffreyho Epsteina, který byl obviněn ze systematického sexuálního zneužívání nezletilých dívek.
Epstein, jenž byl v roce 2019 nalezen mrtvý ve své cele v newyorském vězení za ne zcela objasněných okolností, udržoval vztahy s řadou vlivných osobností z politiky, obchodu i společenského života – a princ Andrew byl jedním z jeho blízkých přátel. Jejich přátelství se datovalo do začátku 2000. let a existuje mnoho fotografií i svědectví o tom, že se společně účastnili různých soukromých akcí.
Kauza nabrala na obrátkách v roce 2015, kdy Virginia Giuffre (rozená Robertsová) obvinila prince Andrewa, že ji Epstein „půjčoval“ na sex v době, kdy jí bylo pouhých 17 let. Podle jejích slov s princem musela mít sexuální styk ve třech různých případech – v Londýně, New Yorku a na Epsteinově soukromém ostrově. Andrew všechna obvinění rezolutně odmítl a tvrdil, že se s Giuffre nikdy nesetkal – přestože se dochovala fotografie, na níž spolu v roce 2001 pózují.
V roce 2019 poskytl princ Andrew médii nechvalně proslulý rozhovor pro BBC Newsnight, který měl zlepšit jeho obraz na veřejnosti. Místo toho vyvolal pobouření a posměch – mimo jiné proto, že nedokázal vysvětlit, proč se v roce 2010 znovu setkal s Epsteinem, ačkoliv už tehdy byl odsouzen za sexuální delikt. Kritiku sklidil i za bizarní výrok, že „nemohl pocítit pot“ – čímž se snažil zpochybnit výpověď Giuffre, která jeho pot popisovala jako důkaz jejich setkání.
Po veřejném a politickém tlaku se princ Andrew stáhl z veřejného života a vzdal se většiny svých oficiálních královských povinností. V lednu 2022 mu královna Alžběta II. odebrala vojenské tituly a patronáty. O rok později se dohodl s Virginií Giuffre na mimosoudním finančním vyrovnání, ve kterém nezaznělo přiznání viny, ale i tak šlo o silné gesto – především vzhledem k tomu, že náklady na urovnání se údajně vyšplhaly až k 12 milionům liber.
Přestože princ Andrew zůstává členem královské rodiny, jeho reputace je značně pošramocená. Král Karel III. se snaží udržet jeho přítomnost mimo veřejné dění a podle britských médií nepočítá s tím, že by se jeho mladší bratr kdy vrátil k plnohodnotné reprezentaci monarchie. Celý skandál navždy poznamenal nejen jeho osobní obraz, ale i pověst královské instituce.
Sarah „Fergie“ Ferguson, vévodkyně z Yorku, bývala jednou z nejvýraznějších a nejkontroverznějších postav britské královské rodiny. Do veřejného povědomí vstoupila v roce 1986, kdy se provdala za prince Andrewa, druhého syna královny Alžběty II. Ačkoliv se jejich svatba zprvu zdála jako pohádka, realita byla mnohem komplikovanější – a Fergie se záhy stala trnem v oku královského dvora.
Už během prvních let manželství se ukazovalo, že Sarah Ferguson není úplně ideální „královský materiál“. Byla nespoutaná, výřečná, milovala večírky a měla výrazný smysl pro humor – což ostře kontrastovalo s formálním prostředím Buckinghamského paláce. Navíc její manžel, princ Andrew, trávil většinu času na zahraničních misích jako pilot vojenského námořnictva, takže Fergie zůstávala často sama.
Po narození dvou dcer – princezen Beatrice a Eugenie – se vztah mezi manželi nadále zhoršoval. V roce 1992 oznámili odluku a brzy poté začala vévodkyně čelit skandálům. Největší aféra propukla, když britský bulvár zveřejnil fotografie, na kterých si její finanční poradce John Bryan v Řecku olizuje její bosá chodidla. Tato epizoda vyvolala v královské rodině obrovské pohoršení. Tehdejší tisk označoval Fergie za ostudu monarchie.
Královna Alžběta II. i princ Philip údajně trvali na tom, aby byla Sarah zcela vyloučena z královských událostí. Následoval rozvod, oficiálně dokončený v roce 1996, a s ním i formální konec její role v rámci královské rodiny. Fergie přišla o titul „Její královská výsost“ a byla v podstatě společensky „vyhoštěna“.
Následující roky byly pro Sarah těžké. Dostala se do finančních problémů, údajně dlužila miliony liber, a pokusila se znovu etablovat v médiích – vydávala knihy, vystupovala v talk show, ale i nadále čelila kritice a posměchu. V roce 2010 se stala terčem dalšího skandálu, když byla tajně natočena při jednání s novinářem vydávajícím se za byznysmena, jemuž údajně nabízela přístup k princi Andrewovi výměnou za půl milionu liber.
Ačkoliv byla dlouhá léta z královských kruhů vyloučena, zůstávala v těsném kontaktu se svým bývalým manželem a dcerami. S princem Andrewem dokonce žila pod jednou střechou – i po rozvodu – což přispělo k postupnému tání ledu. Díky své upřímnosti, lidskosti a podpoře rodiny se Fergie v posledních letech pomalu vracela do přízně veřejnosti i dvora.
Když se královna Alžběta II. ve vyšším věku začala méně účastnit veřejného života, Fergie se stále častěji objevovala po boku dcer i Andrewa na různých událostech. Ačkoliv nebyla nikdy plně rehabilitována a zůstává neoficiálním členem královské rodiny, její role se proměnila – z excentrické rebelky se stala oddanou matkou, babičkou a ženou, která čelila krizi a dokázala z ní vyjít se ctí.
Její příběh je jedním z těch, který ukazuje, jak královský protokol může někoho zvednout do výšin i srazit ke dnu – a jak těžké je navrátit se zpět, i když jste stále součástí královské „rodiny“.
Odchod prince Harryho a Meghan Markle z britské královské rodiny – známý pod přezdívkou „Megxit“ – otřásl monarchií i veřejností. Co zprvu vypadalo jako krok ke svobodě a klidnějšímu životu, brzy odhalilo hlubší trhliny nejen v britské královské rodině, ale i v samotném fungování instituce monarchie ve 21. století.
Vše vyvrcholilo v lednu 2020, kdy pár na Instagramu oznámil, že se vzdává role „seniorních členů“ královské rodiny a hodlá se stát finančně nezávislými. Tím ale zdaleka vše neskončilo. Rozhodnutí údajně zaskočilo i samotnou královnu Alžbětu II., která o jejich plánech nebyla předem plně informována. Následovala intenzivní rodinná jednání v Sandringhamu, která vedla k dohodě – Harry a Meghan si ponechají své tituly, ale nebudou je aktivně používat a nebudou zastupovat královskou rodinu při oficiálních povinnostech.
Hlavní důvody jejich odchodu byly komplexní. Meghan se podle svých slov potýkala s extrémním tlakem britských médií, čelila vlně nenávisti i rasismu a necítila podporu uvnitř rodiny. „Nechtěla jsem už žít,“ přiznala později v otevřeném rozhovoru s Oprah Winfrey, který v roce 2021 rozvířil veřejný prostor. V tomtéž rozhovoru Harry a Meghan uvedli, že jeden z členů královské rodiny se měl ptát, jak „tmavou“ bude mít jejich nenarozený syn Archie pleť – což otřáslo reputací paláce a otevřelo debatu o rasismu v královských kruzích.
Dalším faktorem byla touha po větší autonomii. Pár chtěl budovat vlastní značku a podnikatelské aktivity – od charitativní nadace Archewell po multimilionové smlouvy se streamovacími platformami jako Netflix a Spotify. To však nebylo slučitelné s neutrálním statusem královské rodiny.
Odchod do Spojených států – nejprve do Kanady a poté natrvalo do Kalifornie – symbolizoval odklon od tradic i přísných protokolů. Harry tím zároveň přerušil pevnou vazbu se svým bratrem, princem Williamem. Napětí mezi bratry se podle médií prohloubilo a přispělo k většímu odstupu v rámci celé rodiny.
Přesto Harry opakovaně zdůraznil, že se rozhodl chránit svou ženu a rodinu. Po smrti jeho matky, princezny Diany, slíbil, že se podobná tragédie nebude opakovat. Právě vzpomínka na její osud byla častým motivem jeho vyjádření, a i ve své autobiografii „Spare“ (Náhradník) otevřeně popsal život ve stínu královské instituce.
Dnes žijí Harry a Meghan v Montecitu, vychovávají dvě děti – Archieho a Lilibet – a snaží se budovat nový život. Jejich vztah ke zbytku královské rodiny zůstává napjatý. Z jejich rozhodnutí se stal nejen osobní krok, ale i symbol – odklon od tradice směrem k sebeurčení, i když za cenu ztráty privilegií a ostré mediální pozornosti.
Megxit se zapsal do dějin jako jedna z největších krizí moderní monarchie – a zároveň jako důkaz toho, že ani modrá krev nezaručí, že život bude jednoduchý.
