Málokdo asi při nákupech oblečení v kamenném či internetovém obchodě zamíří hledat kousky, které potřebuje, do jiného oddělení, než mu přisuzuje společnost - tedy buď pánského, anebo dámského. Lucie Přibyl z organizace Gender Studies vysvětluje, že oděv je jedním z prostředků takzvané genderové exprese. I když by nám v ideálním případě mělo oblékání sloužit k vyjádření sebe sama, stejně jako řada dalších aspektů našeho života podléhá silným sociálním tlakům - třeba normám, jak mají vypadat správná žena a správný muž.

"Oblečením vysíláme zprávu o své genderové identitě. Dokáže signalizovat také společenské postavení, příslušnost k určité sociální či etnické skupině, povolání, v některých kulturách i rodinný stav a další charakteristiky. Stejně jako další aspekty genderu a genderové exprese ale i oblečení podléhá stereotypům," říká Přibyl. 

Proto může být také velice těžké těmto společenským tlakům odolat a oblékat se čistě podle svého. Ukázala to aktuální kolekce značky Adidas, která připravila na červen slavený jako měsíc hrdosti genderově inkluzivní kolekci plavek. V jednodílných plavkách inzerovaných jako dámské nafotila modela, který je zřejmě biologickým mužem, ačkoliv jeho gender není známý. Neobešlo se to bez odezvy. Pobouřené reakce firma sklidila nejen na českém Twitteru, ale také v anglosaském prostředí. Jednodílné pánské plavky se přitom nosily ještě začátkem minulého století. 

Kromě lpění na přísných genderových normách oblékání se podle Lucie Přibyl v celé kauze projevily také homofobie a transfobie. "Šlo o speciální pride kolekci, která byla cíleně propagovaná tak, aby nabourávala genderové normy, a tomu odpovídal výběr modelů a modelek. Od reklam na plavky se ale samozřejmě očekávají štíhlá sexy těla, a tak nevoli vyvolávají jakékoli odchylky od aktuálního ideálu krásy - ať už narušují genderové normy či sexualizované představy o ideálním ženském nebo mužském těle," popisuje. 

Pokud si na sebe přitom vezme pánské oblečení, plavky či spodní prádlo mladá žena, která odpovídá stereotypnímu ideálu krásy, skandál se nekoná. Podle některých uživatelů sociálních sítí, kteří se ke kauze Adidasu vyjadřovali, je to proto, že zatímco žena vypadá krásně i v mužském oblečení, muž v dámském oděvu působí pouze směšně. Lucie Přibyl ale ukazuje, že vysvětlení leží jinde. "Ženské tělo je stále ještě vnímáno jako objekt ke konzumaci, který má co nejvíce těšit mužské oko," přibližuje. 

Ženské oblečení je také mnohem více odhalující. Dámské kraťasy se například velikostí nezřídka podobají pánskému spodnímu prádlu, nemluvě o profesionálních atletkách, gymnastkách nebo volejbalistkách, které při soutěžích a závodech odhalují mnohem více kůže než jejich mužští kolegové. "Zároveň tu ale máme dvojí metr. Pokud se žena více zahalí, je prudérní, pokud se odhalí, je necudná a 'říká si o to'. Od tlustých žen či žen, které se jinak vymykají současnému ideálu krásy, očekáváme, že se budou schovávat, zatímco štíhlé ženy chceme vidět a hodnotit. Jejich tělo má být dostupné ke konzumaci," vysvětluje Přibyl.

"Historicky se v euroamerickém prostoru začaly zkracovat sukně až na začátku 20. století a první dámské šortky se objevily ve 30. letech. Velké výstřihy jsou ale například mnohem starší záležitost a dá se říct, že se zvětšovaly či zmenšovaly pod vlivem proměn náboženské, ekonomické a společenské situace a společenského postavení jejich nositelek," dodává.

Od bílých dětských šatiček ke smutným béžovým rodičům

Upozorňuje, že vnímání ženského těla jako objektu ke konzumaci se bohužel projevuje už u dětského oblečení. Právě dětská konfekce a to, zda ji striktně dělit na základě pohlaví, bývá častým námětem debat. Nejedná se přitom o kdovíjak starý koncept. Například socioložka Jessica McCrory Calarco z vysoké školy v Madisonu pro Huffington Post upozorňuje, že velmi výrazně genderované oblečení přišlo až s nástupem moderního kapitalismu.

Prohlédnout grafiku Stejné výrobky, jiná barva. Tohle je zboží, které zbytečně cílí jen na jedno pohlaví

Prodejci si tehdy uvědomili, že striktním rozdělením kategorií pro dívky a chlapce mohou zvýšit svůj zisk. Předtím rodiče malých dětí upřednostňovali spíše genderově neutrální (z dnešního pohledu "dívčí") oblečení v podobě bílých šatiček, které byly praktičtější při učení se na nočník a také déle vydržely, než z nich děti vyrostly. Šatičky z bílé látky byly také levnější než barevné, a pokud je děti zašpinily, daly se vybělit, aniž by na nich zůstaly viditelné skvrny.

Již ikonickou se stala fotografie bývalého amerického prezidenta Franklina Roosvelta právě ve zmiňovaných bílých šatičkách. Ty však začaly na počátku 20. století vycházet z módy a tehdejší prodejci toho využili - díky oddělené konfekci pro dívky a pro chlapce mohli prodat více. Stejně tak přisouzení růžové barvy holkám a bleděmodré klukům je dílem meziválečného marketingu. Předtím se to mělo s barvami přesně naopak - růžová patřila jako derivát vášnivé a výrazné červené mužům, kdežto něžná bleděmodrá ženám. 

Některým současným rodičům se takové dělení nelíbí a snaží se těmto stereotypům vyhnout. Jelikož ale přisuzujeme významy velké části barevného spektra, v poslední době se v dětských kolekcích daří různým odstínům béžové, hnědé, šedé, olivové a také dříve oblíbené bílé - zkrátka barvám, které genderové znaménko nemají. Tento trend však nesouvisí jen s odporem k genderované módě dětí, ale také s příklonem k přírodním materiálům a minimalismu. V anglosaském prostředí se mu dokonce ironicky přezdívá "smutné béžové rodičovství". 

Průkopníci českých pánských sukní

Změny se začínají dít také v konfekci pro dospělé. Například podle průzkumu společnosti UniDays by uvítaly při online nákupech kromě pánského a dámského také neutrální filtr dvě třetiny nákupčích z generace Z. Stále oblíbenější jsou také unisex parfémy. Americká televize NBC však upozornila, že neutrální či inkluzivní oblečení často vyrábějí značky, které jednak velkou část svého sortimentu stále dělí na základě pohlaví a zároveň je takové oblečení často pouze oversized, beztvaré a opět - béžové. Oproti tomu třeba sanfranciská značka StereoTypes prodává barevné genderově inkluzivní oblečení pro děti včetně sukně pro holky a kluky nebo "superhrdinskou" mikinu, která se dá přeměnit v sukni. 

I v Česku se v nabídce objevují například pánské sukně, i když se jedná spíše o drobné projekty. Vyrábí je třeba Ondřej Ludín z katedry designu Textilní fakulty Technické univerzity v Liberci. Ten začal šít pánské sukně nejprve v rámci školního projektu, neboť se mu hodily do zadání, později se jim však začal věnovat více a sám je také nosit. "Měl jsem je v zásobě a říkal jsem si, proč to nezkusit. Jak jinak se zákazníci odhodlají to otestovat, aniž bych to prezentoval sám na sobě. Bral jsem to jako formu osvěty i reklamy," vypráví.  

Sukně vyrábí už přes deset let a osvědčilo se mu je nosit hlavně při outdoorových aktivitách, nebo když potřebuje větší rozsah pohybu. Přiznává ale, že začátky nebyly jednoduché. "Když jsem sukni začínal nosit, bylo to jako coming out - člověk si musí dodat odvahu," vzpomíná. I když ve společnosti pozoruje pokrok, představy o tom, že mužům sukně či šaty nepřísluší, jsou podle něj stále pevně zakořeněné. "Chodím po městě se sluchátky, a tak často sleduju jen změnu grimasy kolemjdoucích. Snažím se si to ale moc nebrat," dodává. 

  Bojuji za svobodu mužů, tvrdí tvůrce pánské sukně. Spodní prádlo už roky nenosí

Pánské sukně vyrábí pod značkou Kiltorys i Jan Pávek, ačkoliv na rozdíl od Ludína není původní profesí návrhářem. Pozornost české veřejnosti na sebe upoutal také manželský pár Michaela a Vlastimil Černí s instagramovým profilem Gender Blender. Ti prosazují svobodu v oblékání a sukni nebo šaty nosí oba dva. Vlastimil obvykle kupuje dámskou konfekci a oba manželé k sobě bývají sladění. Přiznávají však, že jsou téměř vždy středem pozornosti. 

Odklon od rychlé módy jako příslib změny

Například americký web Refinery29 předpokládá, že by s přísným dělením oblečení podle genderu mohla zamíchat i rostoucí obliba oblečení z druhé ruky. V secondhandech často nemusí být jasné, které oblečení je pánské a které dámské. Zároveň se jejich zákazníci tak striktně nedrží svých konfekčních velikostí - důležité je, že sluší a sedí. 

Podle Lucie Přibyl jsou navíc přísná pravidla týkající se dámského a pánského oblečení částečně poháněná marketingem a fast fashion. "V současné době se ve fast fashion protočí několik kolekcí za sezonu - pokud je oblečení přísně rozdělené na dámské a pánské a každá z těchto kategorií navíc sleduje vysoce proměnlivé trendy, násobí se množství oblečení a doplňků, které si 'musí' zákaznictvo koupit, aby jejich šatník nezaostával za aktuální módou," vysvětluje. 

Připomíná ale také roli sexismu a homofobie. "Co je ženské či 'zženštilé', to společnost vnímá jako podřadné. Když si žena oblékne kalhoty a přijme tento 'mužský' atribut, je to v pořádku, i když samozřejmě jak kdy a jak kde. Když si oproti tomu muž oblékne sukni, nebo dokonce použije make-up, přijme atribut přisuzovaný ženám, tedy něco podřadného, co je navíc stereotypně spojováno s gay muži, crossdressery či queer osobami," vyjmenovává. 

Stejně jako návrhář Ludín však pozoruje, že se drobná společenská změna odehrává. "V určitých sociálních skupinách skutečně pozoruji rozvolnění. Domnívám se ale, že unisex kolekce a obecně genderově nestereotypní oblékání stále vyvolává velkou pozornost a mluví se o něm mnohem více, než kolik lidí jej reálně nosí. Pokud se podíváme do obchodů, časopisů a na červené koberce, všude stále výrazně převládá výrazné genderové rozdělení," uzavírá. 

Video: Dušková: Udržitelná móda je pro každého. Stačí jen přemýšlet, kolik toho kupuji (12. 4. 2022)

Střídám přešívání věcí ze second hadů a šití z certifikovaných látek. Udržitelná móda je pro každého, i pro toho, kdo má málo peněz. | Video: Daniela Drtinová