reklama

Jak randí svobodná cizinka v Kuvajtu? K polibku na veřejnosti potřebujete oddací list

Když jsem se před pár lety přestěhovala z Číny do Kuvajtu, dýchl na mě úplně jiný svět. Ať už to byly rozdílné zvyky, kultura, místní lidé, ale třeba i takové seznamování zde nabíralo zcela jiných rozměrů. Dát si obyčejnou první pusu v arabské zemi je totiž nadlidským výkonem!

Foto: Shutterstock

Až jsem se po nějaké době rozkoukala a začínala si zvykat na rozdílnosti naprosto ve všem, začalo mě zajímat, jak se v Kuvajtu vlastně randí. Aneb jak bych se já, tehdy něco málo přes 30, už nějakou dobu nezadaná, mohla s někým seznámit. Já vím, že to někomu může připadat zvláštní, pídit se po něčem, co je vlastně naprosto přirozené. Prostě někoho potkáme, jdeme na rande, nějak se to vyvine a je to. Ale ono to tak lehké nebylo. Nebylo to vlastně vůbec lehké a pro mě zvláště ne. Jelikož jsem měla pocit, že se ten proces zasekl už v tom prvním bodě "Prostě někoho potkáme." První půlrok jsem totiž přišla na to, že není koho a hlavně není kde, a to si myslím, že nejsem kdovíjak náročná. 

Bez respektování zákonů se v Kuvajtu neobejdete

Jako cizinka a ještě tomu svobodná žena v arabské zemi jsem věděla, že je třeba respektovat místní zvyklosti a hlavně zákony. A v zemi, kde vás bez předložení oddacího listu s partnerem neubytují ani na hotelu, nejde jen tak vyjít na ulici a oslovit prvního sympaťáka. Ještě k tomu, když se tady moc na ulici nevychází, protože není kam jít. Anebo všude, kam jít potřebujete, vás vozí taxíky. 

A tak jsem postupně zjistila, že kolegové, kteří byli nezadaní, většinou využívali různé internetové seznamky. Já jsem k seznamovacím službám byla vždycky spíš skeptická, jelikož jsem pořád v hlavě měla přirozenější, možná i lehce romantičtější formu seznámení. Ovšem řekla jsem si, že seznamovat se ve virtuálním světě je dnes nesmírně populární, a vím, že pár mých známých se tomu nebrání, tak proč to taky nezkusit. 

Když jsem se spíše ze zvědavosti taky zaregistrovala na jednu nejmenovanou seznamku, očekávala jsem od toho spíš katastrofu. Mě mile pak překvapilo, když jsem zjistila, že to zas až taková pohroma nebude. I když někdo by mohl mít po mé první zkušenosti jiný pocit. 

Hladký průběh randění? Ani náhodou!

Tereza Pavelková

Tereza Pavelková

  • Cestovatelka, učitelka a věčná optimistka.
  • Narodila se v roce 1986 v Orlové.
  • Na Univerzitě Palackého v Olomouci vystudovala logopedii. Během studií absolvovala stáž ve Finsku a poté 6 let žila a pracovala jako učitelka v Číně.
  • Momentálně učí na Nottingham British School v Kuvajtu.
  • Má ráda východy slunce, hory, zvuk kytary u táboráků a ticho pod vodní hladinou.
  • Naplňuje ji poznávání nových kultur a překonávání vlastních limitů.
  • S batohem na zádech procestovala kus světa, ale srdcem je stale ve svém rodném kraji.

Na první rande jsem šla spíše pro zajímavost, a to s Američanem, který mě zaujal hlavně tím, že pár let žil v Ostravě a mluvil trochu česky. Po skoro 10 letech v zahraničí, je mi přece jen ta naše krásná rodná řeč vzácná. A ono vlastně i díky tomu, že ta jeho "česťina" byla tak vtipná, mi po prvotním šoku už ani nevadilo, že je mi jen po ramena a to já sama mám sotva 168 cm. Byl to milý kluk, a i když s ním žádné další rande pak už neproběhlo, já to nevzdala.  S několika dalšími jsem si poté vyměnila pár textových zpráv, ale žádné další schůzky se nekonaly. Většinou to byli američtí vojáci vyslaní na irácko-kuvajtské hranice na pár měsíců, kteří docela rychle zjistili, že v Kuvajtu moc zábavy ve volném čase není, a tak hledali povyražení ve formě posílání nevhodných fotek nejspíše komukoliv, na koho on-line narazili.

Mé druhé rande, tentokrát s Australanem, který sice česky nemluvil, ale zato jsem mu byla po ramena já, bylo mnohem úspěšnější. S Joshem jsme měli stejné zájmy, témata k hovoru a vzájemné sympatie. Tak velké, že mi po chvíli dokonce přestalo vadit, že si v restauraci nemůžu dát sklenku vína anebo pivo, abych se zbavila takzvané počáteční nervozity. 

Kuvajt je jedna z mála arabských zemí, kde se alkohol nejenže nepije, ale je zákonem zakázán. Tím pádem se nedá sehnat v místních restauracích či hotelech, tak jako je tomu zvykem v jiných zemích Perského zálivu, které se docela přizpůsobily turismu. Kuvajt se nemusí nikomu přizpůsobovat, protože sem prakticky žádní turisté nejezdí.    

A tak tohle seznámení neskončilo jen u první schůzky. Z čehož jsme oba byli nadšení a cítili, že bychom to chtěli posunout někam dál, než jsou společné konverzace u čaje v restauraci, ale vůbec jsme netušili v této zemi jak. Připadala jsem si tak trochu jako z vyprávění mé babičky, když se za jejího mládí chodilo na odpolední čaje.  

Partnerské doteky zásadně s oddacím listem 

Když jsme se na veřejnosti nesměli vzhledem k respektu k místní kultuře a náboženství chytnout za ruku, natožpak třeba obejmout, je docela těžké se posunout "někam dál", aniž bychom tím neporušili místní zákony. Jednou, když jsme se v kině nenápadně dotkli malíčky a všiml si toho pán vedle nás, už jsem si v duchu vymýšlela důvody, proč u sebe nemáme oddací list.

Asi si říkáte a co takhle pozvání na čaj nebo večeři k jednomu z nás domů? To také nebylo tak jednoduché, jelikož například já sice bydlela ve svém vlastním bytě, který jsem dostala přidělený od školy, ve které pracuji. Ten se ale nachází v komplexu budov, kde v každém vchodě na recepci funguje ochranka, která se stará o naši bezpečnost a zároveň kontroluje už ten jednou zmiňovaný oddací list. Když dotyčný není můj zákonný manžel, otec, bratr anebo syn, tak ho do budovy prostě nepustí. A přišlo mi trochu zvrácené tehdy předstírat, že Josh je můj bratr. 

A tak nás, po několikátém večeru v kině, a když se z našich doteků malíčky stala skoro pravidelnost, napadlo, že se necháme taxíkem odvézt do místního nejbližšího parku. Byla přece půlnoc, kdo by se tak pozdě procházel v parku v Kuvajtu. O to větší zděšení nastalo, když jsme zjistili, že se tam nejen prochází, ale doslova pořádají rodinné pikniky. Není se co divit, teploty se přes den pohybují něco kolem 45 stupňů ve stínu, a tak se místní rodiny houfně vydávají na procházky až v pozdních večerních hodinách. 

Místní děti nadšeně pobíhaly kolem, muži kouřili vodní dýmky a jejich manželky seděly na dece a štěbetaly opodál. Zato my se zklamaně ploužili vedle sebe, spořádaně, alespoň na metr vzdálení, ať nevzbuzujeme pozornost, a hlavně oba padali únavou. Myslím, že jsme park obešli několikrát, když jsme si všimli, že se lidé postupně začínají vytrácet a že hodiny ukazují něco kolem půl třetí ráno. První pusa nakonec proběhla, až když jsme si byli jistí, že kolem opravdu nikdo není, a našli schovanou lavičku. Připadala jsem si tak trochu jako ve filmu pro pamětníky. 

Byli jsme nadšení, ale také unavení z naší úspěšné mise, kterou bych mohla nazvat "Jak si v muslimské zemi dat první pusu". Plní euforie jsme se vydali chytit taxíka. Přičemž jsme oba měli docela problém odolat nutkání se neustále chytat za ruku. Z toho nás vyléčilo, až když jsme uslyšeli houkání sirény, a když nám o pár metrů dál místo vytouženého taxíku zastavilo policejní auto. V hlavě mi proběhlo, že nás v parku někdo viděl a nahlásil, a už jsem se připravovala na vyhoštění ze země anebo něco horšího. Joshovi se nejspíše honilo v hlavě něco podobného, jelikož jsme oba nedokázali odpovědět na jednoduchou otázku policejního příslušníka "Is everything O. K.?", co tu děláme takhle v noci a jestli jsme z USA. Já jim tehdy k jejich jeho úžasu začala ukazovat svou kartu s povolením k pobytu, poprvé v životě si zoufale přála být vdaná a zároveň přemýšlela, jestli pomůže, když omdlím, anebo mám spíše začít utíkat. Naštěstí Josh vykoktal něco, že jsme se ztratili a sháníme taxík. A tak strážníci nejspíše zklamaní, že nejsme z jejich vytoužené Ameriky, nám ukázali směr a odjeli. Australan a vyděšená Češka je moc nezajímali.

A tak takhle jsem randila v Kuvajtu. Já i Josh jsme tehdy žili v zemi, kde se zákon řídí koránem, teprve pár měsíců a neznali až tak místní poměry. Věřím, že se naše zkušenosti mohou od ostatních lehce lišit. Každopádně k on-line seznamkám už skeptická nejsem, a dokonce je nadšeně doporučuju svým přátelům. Nebýt totiž pandemie, která mě a Joshe bohužel momentálně rozdělila, jsme spolu vlastně dodnes, a to už skoro dva a půl roku. 

Jak na skládkách mizí peníze: Stát selhal, říká starosta, který bojuje o stamiliony | Video: Michael Rozsypal
reklama
reklama
reklama