V dnešní době jsme obklopeni hlukem. Pokud bydlíte na rušné ulici ve městě, tak vám zaručuji, že se pořádně nevyspíte. Auta jezdí ve dne v noci a nejen osobní. Blízko letiště zase burácí letadla, u železnice projíždějí vlaky nákladní i osobní, v továrnách hučí stroje a tak bych mohla pokračovat. Ale nemyslete si, ono i v poklidné vísce už to dávno není, jak bývalo. A pokud si myslíte, že v neděli se tichem vyléčíte a pěkně zrelaxujete, máte smůlu. Celý den vrčí travní sekačky, a když jedna ustane, hned začne druhá. A po ní další, jakoby se "potvůrky" domluvily. Vztekle zavřete dveře na balkon nebo na terasu a řeknete si, že se radši v tom vedru uvaříte (je zrovna přes 30 stupňů), než zblázníte. Jenže máte opět smůlu. Sousedům přivezli nový nábytek, a tak je třeba vrtat, brousit, bušit, přibíjet, nabíjet a věřte mi, že žádné špunty do uší nejsou dost dobré na to, aby tento hluk eliminovaly.

Jasně, jsou lidé, kterým hluk a rámus nevadí. Odpočinou si, a dokonce usnou, ať se děje, co se děje. A ještě se budou divit, že vy ne. A při vaší smůle, když vyrazíte hledat ticho do lesa, budou tam zrovna pracovat dělníci s motorovou pilou. Ach jo. Možná tehdy pochopíte, že máte nervy v čudu, a dobrovolně do blázince (pardon léčebny) nastoupíte. 

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Patřím mezi ty, kteří mají ticho rádi. Baví mě ho poslouchat. Má nejrůznější odstíny a výšky. Že začínáte o mně pochybovat? Ne, nebojte se, vím, co říkám. Tichu je třeba naslouchat a patřičně si ho užívat. A v takovém lese, když se přidají zpěvy ptáků, tak to je opravdu lahoda. Víte, ona i taková hudba je rozdílná. Klidná a tichá, no řekněme takový pan Vivaldi… Ale nemyslete si, poslouchám i jinou muziku než právě klasickou, prostě takovou, která mi přináší radost a léčí duši. Oproti tomu například techno ve mně probouzí úplně jiné pudy a určitě není lékem na duši. Tedy na tu moji. Bum, bum, bum se mé hlavě opravdu nelíbí, ale někomu ano. Nebo spíše některým. Jsou to jedinci, kterým oproti mně, hluk nic nedělá. Nebo dokonce naopak. Léčí. Kdo ví. Všeho s mírou. Hudba umí působit blahodárně na náš organismus, podporuje fantazii, pomůže při relaxaci, zlepší náladu. Příliš hlasitá hudba se ovšem může proměnit v ničitele, probouzet v nás negativní emoce, agresivní chování. 

Žijeme v hluku. Obklopuje nás na každém kroku. Hlavně ve městech od rána do večera. Od slunka do slunka. A člověk občas potřebuje klid k tomu, aby byl sám se sebou, se svými myšlenkami, svobodný. Někteří si na hluk již zvykli a nevnímají ho, ale stejně si myslím, že jednou budou řešit důsledky, že si ten rámus vybere svou daň. Čeho je moc, toho je příliš. Pak už stačí na pochroumané nervy otevřít okno a slyšet výskot dětí z ulice a pohár trpělivosti přeteče. Snad pro to si lidé pořizují chalupy. Aby se tam vystavili nejen slunci, ale i tichu. Znám jednu paní, která tak miluje ticho, že si nepustí ani rádio, natož televizi. Zavře okna, a i když je tam občas k nedýchání, blaženě polehává ve své posteli a je šťastná. To ticho. No, nic se nemá přehánět. 

Ale stejně! Pokud už musím posekat trávník, vyvrtat poličku, nastartovat auto, pořádat party, tak proč ne. Chápu. Ale snad by nebylo na škodu podívat se do kalendáře, který je den, ale hlavně juknout na hodinky, kolik je hodin. V sedm ráno a v neděli možná soused ještě spí a zase naopak ve dvě v noci už chce spát. A i když zrovna máte fajn hosty, hudbu ztište. A víte vůbec, že například ve Švýcarsku se v neděli nesmí se sekačkou pracovat? Já bych tak přísná nebyla, ale některá pravidla bych určitě zavedla. Tedy pokud nejsem poustevník a nežiju v lese v jeskyni. Ono totiž to, co se líbí mně, nemusí se líbit druhému.

A jak to vidíte vy?