Někoho fyzicky obejmout je pro mě teď nad všechny lajky světa
Jana Plodková (38), herečka
Karanténní opatření platí už déle než měsíc, jak se váš život od té doby změnil?
Pracovní svět se mi zastavil, ale život naštěstí ne. Nepotřebuju diář, nevnímám čas, do obchodu s potravinami můžu přijít se zpožděním, to nikomu nevadí. Každý den si říkám, jaké mám štěstí: jsem zdravá, moje rodina taky, přátelé jakbysmet. Jsem zaměstnaná v divadle, tudíž na úplné nule nejsem, i když nehrajeme. Největší změnou je ale ukrojená svoboda. Nemůžu dělat to, na co bych měla chuť. Třeba nemůžu ukojit svou hereckou tvůrčí energii, ale přesměrovala jsem ji jiným směrem. Na začátku karantény jsem se vrhla na šití roušek, teď se angažuju v zahradě. Ale budu upřímná, pořád myslím na zkoušení, které nám přestalo, na seriál, který se odložil. Chybí mi také setkávání s přáteli, s rodinou, blízkost s nimi. Jsme v kontaktu, to ano, ale někoho obejmout je nad všechny lajky světa.
Čemu se v poslední době věnujete, když nemůžete hrát ani zkoušet?
Beru to tak, jak to je. Pravidla jsou daná, ačkoliv vláda s nimi nakládá jak s kartami. Sleduju každý její krok, a čím déle v tom jsem, tím víc si uvědomuju, že nejsme v dobrých rukách. Raději si držím odstup a v poslední době zprávy sleduju minimálně. Víc čtu, víc chodím ven. Je velké štěstí být na chalupě, která je na polosamotě, a tam skutečně žádnou roušku nepotřebujeme. A najednou ta volnost je k nezaplacení. A tím, že se mám relativně dobře, snažím se pomáhat ostatním. Je tu spousta charitativních akcí a těší mě, že můžu nějakým způsobem být jejich součástí. Někdy finanční podporou, někdy sdílením a informováním ostatních. A když už nevím co by, tak peču. Nejsem bůhvíjaká kuchařka, ale to pečení docela zvládám. Učím se. Dvakrát to byly buchty natvrdo a potřetí se konečně rozplývaly na jazyku. Jsou to maličkosti, ale moje veškerá pozornost je nyní upřena jejich směrem. Zkrátka se snažím dělat si radosti.
Čím vás tato pandemická éra osobně obohatila?
Jsem nesmírně pyšná na všechny, kteří se automaticky a okamžitě zapojili do pomoci. Ať už šitím roušek, roznášením obědů či nákupů seniorům, pomocí matkám samoživitelkám, nebo výrobou 3D štítů, masek s filtry. To jsou naprosto geniální věci. Jsem obohacena tou vlnou solidárnosti. Říkám si, že ať nás čeká v budoucnosti cokoliv, nemám o nás strach.
Jak si myslíte, že vás tato situace ovlivní do budoucna?
Uvidíme, do jaké míry mi zůstane po skončení pandemie obezřetnost a rouška s dezinfekcí v kapse. Sama jsem zvědavá. Rozhodně chci zůstat bdělá vůči jakékoliv formě pomoci. Během karantény se vyrojilo veliké množství žádostí o pomoc a snažili jsme se logicky pomoci, protože jsme v takové situaci společně. Ale koncem pandemie to nekončí. Pomoc bude potřeba pořád.
