Závislost na telefonu ničí naše životy. Jsme otroci srdíček, „lajků" a notifikací
Neschopnost vydržet chvilku bez mobilu v ruce už je natolik závažnou poruchou, že ji řeší adiktologové. Náš mozek je kvůli neustálému sledování displeje ohrožen depresí, poruchou paměti i zbytečným zahlcením.
Co uděláte jako první věc, když se probudíte? A večer, když nemůžete usnout? Ve chvíli, kdy jste ve společnosti a necítíte se tam dobře? Nebo jen tak v tramvaji? Jestli patříte k většině, tak vaší odpovědí bude, že brouzdáte po sociálních sítích.
V rozhovorech s úspěšnými podnikateli, vědci, vizionáři či umělci často zaznívá jedna stejná věta. Velký počet z nich se po ránu vyhýbá svému telefonu, aby si udrželi mozek co nejdéle svěží. Může to být samozřejmě póza a chuť jít proti davům, ale poslední neurologické a psychologické výzkumy, které se zabývají vztahem mezi mozkem a používáním sociálních sítí, jim dávají za pravdu.
Osobní zkušenost mluví za vše
Neustálé sjíždění Facebooku či Instagramu vytváří závislost. Udělala jsem malý experiment a aplikaci Facebooku jsem si ze svého telefonu vymazala. Během dne jsem se přistihla poměrně často, jak bezmyšlenkovitě beru mobil do ruky s tím, že si jen tak prohlédnu Facebook. Až po několika vteřinách jsem si uvědomila, co dělám. Podvědomě je ale logo s modrým "F" snad vytetované v mé kůře mozkové. Když se rozhlédnu po ulici, v dopravním prostředku, či kdekoliv se vlastně ocitnu, určitě nejsem sama. Je nás většina, narkomanů sociálních sítí.
Závislost jako kterákoliv jiná
Do ordinace adiktologů čím dál častěji přichází rodiče, kteří žádají lékaře, aby jim pomohli bojovat se závislostí dětí, které se odmítají od svého telefonu odlepit. Napadá mě klišé o dobrém sluhovi, ale špatném pánovi. Vždyť právě díky sociálním sítím je svět ještě globálnější vesnicí než kdy dříve. Jejich prostřednictvím můžete oslovit obrovské množství lidí, získat práci snů i seznámit se s budoucím otcem či matkou svých dětí.
Bohužel ale většina z nás postrádá dostatečné množství disciplíny, aby omezila svůj čas strávený bezmyšlenkovitým scrollováním Facebooku a Instagramu.
V případě, že zažíváte mučivé pocity, když si nemůžete prohlédnout chvilku svůj telefon, máte problém. Váš mozek ohrožuje hned několik skutečností:
1) Pokles dopaminu
Chemická látka, která je zodpovědná za myšlení, ovlivňuje náladu, pozornost, motivaci a hledání slasti. Právě poslední uvedená funkce je spojená se sociálními sítěmi: jakmile vám "lajk" či srdíčka na vaši fotku udělají radost, chcete tento pocit zažívat znovu. Stejně jako při novém upozornění na displeji cítíte pocit vzrušení. Mozek si ale na to rychle zvykne a pak už z takové aktivity dopamin nečerpá. Proto můžete stále sledovat svůj displej, odpovídat na vzkazy, ale necítit se u toho nijak dobře. Čím víc obdivných komentářů vaše nová "profilovka" získala, tím rychleji si na tento pocit zvyknete a příště jich budete očekávat ještě víc.
2) Nedostatek trpělivosti
Svět on-line je perfektní, zalitý odpoledním sluncem, zamilovanými páry a bezchybnými účesy. Nejen, že představuje naprosto nereálná očekávání, ale také díky němu zapomínáme, že vše potřebuje svůj čas a mnohdy velké vynaložené úsilí. Potkáme někoho, s kým si rozumíme, a hned chceme náš počáteční, velmi křehký vztah medializovat na Instagramu.
3) Zbytečné informace
Sociální sítě jsou přímo narvané k prasknutí dojemnými videi se zvířátky, zprávami o politice často protichůdného charakteru, fotkami celebrit, kterým tak můžeme být neustále v patách, a řadou dalšího balastu. Ten náš mozek velmi zatěžuje a živí emocemi, které nepotřebujeme.
4) Neschopnost udržet pozornost
Jak jen klikáme a scrollujeme, málokdy něco dočteme do konce. Instagram teď také slaví takové úspěchy, že se vlastně jedná jen o nekonečný proud obrázků bez souvislého textu. Jak často se také stává, že na někoho mluvíte a dotyčný si u toho prohlíží telefon? Bohužel tak nevnímáme toho druhého, nejsme v kontaktu se svými pocity a naše schopnost být vnímavý se snížila na úplné minimum.
Řešení je neustálé připomínání si, že trávit veškerý čas s mobilem v ruce je zlozvyk, který nás může stát mnohem víc, než nám dokáže poskytnout. Jen pobývání v přítomnosti, nikoliv útěk do virtuálních světů nás totiž může učinit spokojenými.