Plešatění řeší každý muž. Jen půlka si to ale přizná

Doktor Peter Hajduk má atestaci z ortopedie-traumatologie, manuální medicíny a chirurgie. V současné době se vedle ortopedie i estetické medicíny věnuje především celostní medicíně a léčbě nemocí vlasů a jejich transplantaci.

Ortopedii a traumatologii se věnoval šest let v nemocnici. Pak odešel do ambulance na venkov, kde uviděl nemoci i pacienty zase trochu jinýma očima. Po stáži v USA se vrátil do Prahy a po prodělané vážné chorobě začal pronikat hlouběji do celostní medicíny, které se věnuje téměř dvanáct let…

Co vám v současnosti "zbylo" z té západní medicíny?

V prvé řadě jsem vděčný za to, že jsem měl možnost medicínu vystudovat. Znám mnoho homeopatů, bylinkářů, kteří medicínu nevystudovali, je jim padesát šedesát a už na to nemají, ale myslím, že by je to posunulo dál. Nemyslím si, že titul lékaře někoho opravňuje být doktorem, ale to penzum informací, které těch šest sedm let vstřebáváte, vám dá neskutečný background. Jsou to informace, které budou vždycky platit, ať už tady bude homeopatie, esoterika, čínská medicína, ajurvéda…

Palec je prostě palec, játra jsou játra a mozek je mozek. Čím víc o tom víte, tím víc vám docvakávají různé souvislosti. I když dělám biorezonanční vyšetření, není to pro mě jen obrázek. Hledám za ním souvislosti, které se týkají mikrobiologie, patofyziologie, histologie - a to jsou obory, které musíte odsedět a odžít ve škole a na klinice. Západní medicínu i tu, řekněme, východní beru tak, že se dají propojovat. Nevnímám je antagonisticky.

Kde ten známý antagonismus vznikl?

V systému. Ten je nastavený na peníze a na výkon, což by do tak velké míry nemělo mít se zdravím nic společného. Když jsou na prvním místě body a pak pacient, tak je něco špatně. I západní medicína se dá dělat s lidskou tváří. Mnoho praktiků to tak dělá, mnoho lékařů na malých městech to tak dělá, protože jinak to nejde. Akademická medicína se tomu na hony vzdálila, protože je propojena s farmabyznysem.

Schází vám ortopedie?

Pořád se jí věnuju. Je to krásný obor. Mnoho domnělých těžkých nemocí může být jen zablokovaná páteř. Těžké bolesti v břiše můžou být jen zablokovaná horní hrudní nebo horní bederní páteř. Vy koumáte a bojíte se, kdovíco to je, a ono se to po pár uvolněních zlepší. Bolesti hlavy, imitující těžké migrény nebo epileptické záchvaty, mohou být blokace horních krčních obratlů, blokace hrudní páteře může imitovat infarkt.

Čemu se ale věnujete nejvíc?

Asi nejvíc lidí chodí při výrazně těžkém zdravotním stavu, například po onkologické léčbě, kdy pracujeme na tom, aby ten člověk mohl ustát samotnou dramatickou léčbu. Stavy po ozařování, chemoterapiích… Mám mnoho zkušeností v tom smyslu, že lidé, kteří jsou takto kolaterálně podporováni ze všech stran, mnohem lépe snáší chemickou nebo radiační léčbu. A tím pádem mají i sílu sami na sebe.

Co je součástí podpůrné léčby, například přímo u rakoviny?

Třicet až čtyřicet procent léčby je důležitá psychoterapie nebo etikoterapie. Často stačí s pacientem půl hodiny mluvit a většinou se dopátráte dvacet let dozadu nějakého problému a jemu se neskutečně uleví. Jelikož člověk už vyslechl pár příběhů, najednou vidíte a vnímáte "highlighty", body, u kterých vám něco, co ten člověk říká, nesedí, nebo naopak sedí až moc. A v tom bodě dochází ke zlomu. A může dojít ke zlepšení stavu. Dále lidem dáváme doplňkovou fytoterapii, mykoterapii, terapii pomocí krystalů, muzikoterapie, homeopatie. Proč to zavrhovat? Naopak. Také je třeba zohlednit, kam toho člověka pustí klasická léčba.

Když jsme ještě u rakoviny, jak vy osobně vnímáte tuto nemoc?

Těch vlivů je hodně, možná víc, než vůbec dokážeme domyslet. Žijeme v nečistém prostředí, jíme ne úplně zdravé jídlo, v autě sedíme na něčem, co taky není zdravotně nezávadné, fungujeme ve světě klimatizace, dýcháme něco, co není dobré, je to prostě koktejl mnoha vlivů. Onkologický proces vnímám jako multifaktoriální proces. Samozřejmě psychika hraje velkou roli, dvacet až třicet procent, a to už je podle mě dost. Pokud se vám podaří vyhrát nad psychikou, už je to velká výhra, protože z další části vám pomůže třeba chirurgický zákrok životahrožujícího stavu, o to víc se člověk pak může věnovat regeneraci organismu. Rakovina je kombinace toho, jak žijeme, jak myslíme, jak cítíme, a toho, co jíme a pijeme.

Věnujete se regenerativní medicíně. Jaký je rozdíl mezi ní a celostní medicínou?

Regenerativní medicína je například využití kmenových buněk na reparaci konkrétní tkáně. Celostní medicína je širší pojem. Když ke mně přijde pacient na nějakou podpůrnou léčbu, tak vytáhnu čtvrtku papíru, namaluju tam tabulku, kde je pět pater: materiální, energetické, informační, emoční a supramentální, a pak do těch "šuplíků" jdeme doplňovat, co bychom na té úrovni mohli udělat pro to, aby se jejich stav zlepšil. Takhle vnímám celostní medicínu. Musí pracovat minimálně s pěti patry.

Zabýváte se i estetickou medicínou. Co si v rámci tohoto oboru lidé nejvíc žádají?

Už se snažím řešit věci, které člověka opravdu nepoškodí. To znamená, že spíš se věnujeme tukové tkáni a její vhodné distribuci, což má regenerační potenciál. Například někdo má jizvu, po čemkoliv, a vy smícháte směs jeho vlastní krevní plazmu, tukové tkáně, mikrojehlou se to vpíchne pod jizvu, a tak za rok vypadá jizva diametrálně jinak.

Co botoxy a výplně?

Kyselinu hyaluronovou jsem začínal aplikovat někdy kolem roku 2000 a myslím si, že to má své opodstatnění v jisté chvíli u jisté části populace. Nicméně dneska už se tato látka aplikuje pomalu na vrátnici ČKD, což opravdu není ten správný postup. Vidím pak spoustu podkožních jizev, s tím už se téměř nedá nic dělat… Co se týče botoxu, jednou za rok až dva na určitou partii, budiž, ale aby z toho někdo dělal ve třiceti svou mantru, to je příliš. Botoxem se drobné podkožní svaly znehybní. Na tom by nebylo nic špatného, ale když to děláte opakovaně, sval zakrní a v tom já shledávám nebezpečí. Pak obličej může po dvaceti letech vypadat úplně jinak.

Pojďme k transplantacím vlasů. Kdy k ní přistupujete?

Transplantace vlasů je špička ledovce, protože to už je řešení v okamžiku, kdy žádné jiné není. U mužů je to tak, že když přijde muž s kouty nebo pleší, tam už nějaké meditace, modlení a vodičky nemají význam. To už je namístě jistá forma transplantace. Problém se aspoň částečně vyřeší. Ale následná konzervativní terapie může zachránit ten zbytek a zkvalitnit výsledek transplantace vlasů.

Jak moc řeší vypadávání vlasů muži?

Moje definice je tahle: řeší to každý chlap, akorát půlka si to přizná a druhá ne. A z té půlky, která si to přizná, půlka na to má a půlka na to nemá a z té čtvrtiny, která na to má, chce půlka z toho do toho investovat a půlka ne. A ta půlka, co chce investovat, se bojí a půlka se nebojí. Takže jedna šestnáctina mužů s tímto problémem k nám přijde.

Je rozdíl v příčinách?

Nejčastější příčina je androgenní alopecie, která je způsobena nerovnováhou mezi DH testosteronem a testosteronem. Muž potřebuje obě formy. Jedna je agresivnější vůči vlasovým folikulům. Kdo má DH formy víc, může být větší macho, ale plešatější. Tak si vyberte. Pokud nějaká léčba nastává, tak se i v tomto případě snažíme o komplexní přístup. Ztráta vlasů není normální. Normální je vlasy mít. Zrcadlí vnitřní problém: ať už metabolický, zánětlivý, psychosomatický, nebo hormonální… Vždycky je třeba zamyslet se nad tím, proč ty vlasy padají. Není ten muž třeba překyselený? Byla byste překvapena, kolikrát k transplantacím ani nedojde.

Psychika?

Samozřejmě. A zároveň v momentě, kdy lidé změní jídelníček, změní vnitřní nastavení a třeba jim to přestane vadit. Není hrdinství v pětadvaceti či třiceti někomu transplantovat kouty, aniž byste věděla, co dál. On přijde za pět let, vepředu má krásné "rohy" a vzadu pleš. Tak co s tím?

Je to náročný výkon?

Je to mikrochirurgie, šest až osm hodin práce na sále. Máme to rozdělené. Bývávaly doby, kdy jsem to dělal sám, ale to už nedělám. Je lepší to rozdělit mezi víc spolupracovníků. V dobách, kdy jsem dělal denně osm hodin transplantace, jsem v pátek nechtěl vlasy už ani vidět.

Na vás musí s vaší kšticí klienti žárlit…

Děda z máminy strany měl do osmdesáti let vlasy jak Einstein, obě babičky byly neuvěřitelně vlasaté, moje mamka má vlasů habaděj, táta není v třiasedmdesáti žádný plešoun. Takže myslím, že u mě je základ genetická dispozice. Ale samozřejmě se snažím rozumně stravovat, nepřekyselovat organismus, užívám vitamin C, D. Mám velmi rád slunce, když jsme s rodinou u moře, nemyju si vlasy jinak než v moři.

Co ženy a vlasy?

Ženy a jejich vlasy jsou ještě komplexnější problém, tak jako ve všem. U ženy jde o androgenní alopecii málokdy, ale často to bývá propad hormonů po těhotenství, když žena nezpanikaří, začne se dobře stravovat, přidá bylinky, třeba drmek, šizandru, jetel, zlepší se to rychle. Pak jsou nemoci spojené se štítnou žlázou. Nejdřív je třeba stabilizovat ji, pak řešit vlasy. U žen je velmi často spojeno vypadávání vlasů s chronickým stresem a emocemi. Tam třeba pomohou Bachovy esence. Kdo chce a má trpělivost, do roka už je vidět zlepšení.

Nakolik je pro vás jako lékaře a terapeuta jiná komunikace s ženami a s muži?

Ženy jsou otevřené. My muži přece nesmíme mluvit o problémech. Jsme tak vychovaní. Ženy umí problém pojmenovat, většina žen je i vzdělaná, nastuduje si věci, nebrání se jiným přístupům. U mužů, když zabrousíme do bylin, tak najednou vidíte, jak se před nimi zavírají dveře, protože jde o něco, co nemohou uchopit. Takže se vám u nich to terapeutické pole smrskne.

Na druhou stranu asi jistý krok otevřenosti prokáže muž už jen tím, že za vámi přijde…

Samozřejmě. O to víc se snažím, když překoná x svých vnitřních dveří a předsudků, to neřešit prvoplánově, ale pokouším se jeho problém pojmout celostně. V zásadě se nakonec i ten chlap rozkecá, ale trvá to. Ale pak to stojí za to.