Proč si připadáme tak důležití, i když neznamenáme nic?
Nedávno jsem s jedním sympaťákem řešila rozdíl mezi troufalostí a odvahou. Došlo mi, že odvahu k čemukoliv už nemá skoro nikdo. Naopak s troufalostí jako by se roztrhl pytel. Ba co hůř, lidé si významy těch dvou slov zásadně pletou.
Troufalostí se současný svět jen hemží. Všímám si toho nepříjemně často. Lidstvo si zbytečně začalo fandit v okamžicích, kdy k tomu nemá jediného důvodu. Co nás k tomu vede?
1) Absence sebereflexe
Umět zhodnotit své schopnosti, možnosti a limity už je dneska zřejmě výsadou mimozemských bytostí. Většinou si toho všímám při námluvách druhých osob. Z nějakého pro mě neznámého důvodu jsem se pro své známé, i ty ne tak známé, stala takovou "tetou Sally". Všechno si to vždycky vyslechnu: ona chce jeho, on chce ji. Taková ta klasika. Velmi často jde o lidi, kteří vlastní zřejmě identickou Knihu přání a stížností.
Většinou on - muž ve středních letech, s lysinkou a taťkovským pupíčkem, mlsně pokukuje po sotva zletilé brigádnici v cestovní agentuře a strašně se diví, že ona o něj pohledem nezavadí. A naopak ona - pěstěné, ale lehce odkvetlé čtyřicet plus poupátko s mírně propitými váčky pod očima, mi uraženě vytkne. "Zbláznila ses? Vždyť je mu padesát, je mi jedno, že je sympatický, ale je starý! Mám u chlapů strop tak pětatřicet!" To vám pak dojdou všechny argumenty.
2) Pocit důležitosti
Dnes je důležitá funkce a sebeprezentace. A vůbec to není ryze mužská záležitost. Kdysi jsem pracovala v jednom ženském magazínu, kde každý měsíc před uzávěrkou probíhaly horlivé monology na téma "kdo bude v jakém pořadí v tiráži". Jsem pro ta nejjednodušší řešení, takže jsem všechny v úvodu informovala o tom, ať mě klidně dají na poslední místo, abych jim ušetřila šichtu.
Také často a s oblibou opravuji ty, kteří mě osloví "novinářko". Jsem pouhou redaktorkou, protože opravdových novinářů je u nás jako šafránu. Nerada si přisuzuji zásluhy, studia a schopnosti, které nemám. A pak jsou tady třeba odborníci. Všichni ti terapeuti, koučové, psychologové a podobně. Kdo má dnes řádné vzdělání v oboru a letité zkušenosti, případně klinickou praxi? Velmi často ne ti, kteří se hrnou do médií, odkud chtějí být viděni, slyšeni a obdivováni. Obecně lze říct, že nejvíc touží mluvit tací, kteří nemají tuze co sdělovat, ale chtěli by být sdíleni. S článkem, ve kterém se nějak vyjádřili.
3) Pocit vlastní jedinečnosti
Ten mají většinou ti, kteří druhé kopírují, protože na to, aby byli dostatečně nápadití, noví, originální a pracovití, nemají buňky. Známe to: na základce se po nás opičila Maruška, Broňa nebo Luďa a nás to už tehdy hrozně iritovalo. Dneska je "fejků" všude kolem habaděj, nejen ve vietnamských konzumech.
Možná jediné, co člověku zbývá, je nejít za žádných okolností proti sobě, nezaprodat své cítění, srdce a být včera, dnes i zítra jen a jen svůj. Chce to ale dost síly, energie a odvahy.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
