Fakt, že zívání je nakažlivé, nám nemusí nikdo říkat, zažili jsme si to všichni na vlastní kůži. A nereagujeme jen na zívání lidské, ale i našich domácích mazlíčků. Zkrátka - když zívá jeden, zívá celá rodina.

Pro to, proč je zívání tak nakažlivé a proč vlastně zíváme, existuje mnoho teorií. Ochlazujeme mozek, nemáme dostatek kyslíku, jsme unavení. Jednou z hlavních teorií toho, proč je zívání nakažlivé, je empatie, tedy naše schopnost vcítit se do druhého. A prý také záleží na blízkosti vztahu mezi dotyčnými osobami. Tuto teorii podporuje také to, že u dětí se nakažlivost zívání projevuje až od čtyř pěti let, což je věk, kdy se začíná vyvíjet také schopnost chápat emoce druhých.

Všechno je jinak

Nová studie z Univerzity v Nottinghamu ale ukazuje, že je to možná úplně jinak. Ze studie výzkumníků vyplývá, že za nakažlivé zívání může část mozku, která je zodpovědná za motorické funkce. Ta hraje roli například i u Touretteova syndromu.

Vedoucí výzkumník a profesor kognitivní neuropsychologie Stephen Jackson v rozhovoru pro Medical News Today tvrdí, že "nejpopulárnější teorie, která vysvětluje nakažlivé zívání, je ta, že je způsobené naší schopností empatie a napodobování druhých. Ale důkazy pro to jsou slabé. Myslím si, že na to, abychom pochopili opravdovou podstatu zívání, potřebujeme ještě mnoho dalších studií."

Studie z Univerzity v Nottinghamu monitorovala 36 dobrovolníků, kteří měli za úkol dívat se na to, jak lidé zívají. Polovina z nich měla za úkol potřebu také si zívnout potlačit. Přišlo se na to, že touha po zívání klesala s tím, jak pracovala motorická kůra každého z nich, tedy jak moc byla popudlivá.

Tato zjištění by mohla mít široká využití, jako například v léčbě epilepsie, demence, autismu nebo Touretteova syndromu, kdy by bylo možné snížit popudlivost, a omezit tak tiky.