Z obchodování v námořní přepravě se Daria Ponomareva ocitla v řízení pražské vegetariánské restaurace Etnosvět. Díky ní a celému opravdu mezinárodnímu týmu podnik získal ocenění Restu Vegetariánská restaurace roku 2016. Jak restaurace vznikala? Jak lákají masožravce a jaké si bylo zvyknout ve 13 letech na pobyt v Česku, kam ji rodiče z Ruska tajně přestěhovali?

Jak dlouho pro restauraci Etnosvět pracujete?

Od doby ještě před jejím otevřením. Nastoupila jsem v únoru 2015 a restaurace se otevírala na konci srpna téhož roku.

Vy sama jste veganka nebo vegetariánka?

Ne, ani jedno. Maso si ráda dám.

Cílem restaurace jsou údajně nejen vegetariáni, ale především "masožravci". Jakým způsobem si je získáváte?

Docela složitě. Existuje tu velký stereotyp, který se snažíme odbourat. Samozřejmě nejlépe se cílí přes ženy, které se o tuto stravu zajímají mnohem více. Ty následně přivedou svého partnera, a když už ho "dotáhnou", je spokojený. Ale trvá to. Ráda uvádím příklad, kdy nám napsal recenzi jeden pán o tom, že ho přítelkyně poprosila, aby šel s ní k nám do restaurace. Už dlouho ji chtěla navštívit a musela ho i před tím i trochu opít, aby sem vůbec vlezl. Nakonec byl naprosto spokojený.

Takže nástrojem může být i alkohol?

Možná. (smích)

Jak využíváte jídla jako lákadla pro masožravce?

Jídlo se snažíme dělat vyvážené. Máme i veganský tataráček nebo kachnu po pekingsku. Není to ale tak, že se snažíme napodobit určité jídlo, ale spíše zákazníkovi přiblížit jeho podobu. Když se řekne tataráček, hned si představíte něco nasekaného najemno s topinkou. U pekingské kachny víte, že tam bude nějaké maso – ať už rostlinného nebo živočišného původu – a zabalí se do palačinky s okurkou a zalije omáčkou. Vyloženě nevymýšlíme jídlo na nalákání masožravců.

Když jsem vaše jídlo měla možnost ochutnat, líbilo se mi, že nešlo o náhražky, ale o opravdu originální výtvory. Kde hledáte inspiraci? I díky vašemu hodně mezinárodnímu personálu?

Ano. Jsme nadšení, že máme nyní například Indy v kuchyni, a ve spolupráci s dalšími kuchaři a šéfkuchařem se vytvořila řada nevšedních předkrmů a hlavních chodů. Nápady doslova chrlí.

Daria Ponomareva

Narodila se v Rusku, ale od svých 13 let žije v Česku. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze. Před nástupem do pozice manažerky restaurace Etnosvět v roce 2015 pracovala ve společnosti zabývající se námořní přepravou. Je vdaná.    

Z Indie tedy pochází větší část vašich pokrmů?

To ne. Máme v kuchyni i Rusa, Tunisana, Izraelce, Itala. A Francouze především! Máme rozmanitý mix národností. A také rozmanité menu.

Ze začátku byl šéfkuchařem Brit Clayton Powell. V současnosti vede kuchyni Francouz Anthony Kulehsa. Jak se to promítlo na podobě jídla?

Řekla bych, že hlavní rozdíl je ve způsobu prezentace a servírování jednotlivých jídel. Anthony podává jídlo, které chcete jíst už očima. Vzhled je pro něj velmi důležitý. Kvalita a nápaditost zůstává.

Z námořní přepravy do restaurace

Jak jste se dostala k povolání manažerky restaurace?

Docela zajímavým způsobem. Předtím jsem pracovala v námořní přepravě a od mých osmnácti let velmi ráda vařím. Měla jsem i sen otevřít si vlastní malou restauraci. Ani nevím proč. Prostě mě to z ničeho nic chytlo a básnila jsem o tom až do té doby, než jeden můj kamarád Andrej Zaitsev (jednatel restaurace Etnosvět – pozn. red.) otevíral tuto restauraci.

Co jste původně vystudovala?

Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor Mezinárodní obchod a vedlejší specializaci jsem měla mezinárodní přepravu a zasílatelství. Pracovala jsem tedy pak v oboru. V přepravě jsem se starala postupně o mnoho věcí – o posádku, smlouvala jsem ceny v přístavech, domlouvala náklady. Měla jsem na starosti veškeré pohyby lodí.

V kterých vodách jste se plavila a které země viděla? Máte třeba i nějakou historku?

Já jsem se, bohužel – nebo možná spíš bohudík – nikde neplavila. Veškerá práce se odehrává u počítače a u telefonu. Jen jsem lodě párkrát navštívila, když kotvily v přístavech.

Z dovolené před 18 lety se stal domov

Jste již rok a půl ve vegetariánské restauraci. Promítá se to i do vašeho jídelníčku? Jíte méně masa než dříve?

Jím. Stravuji se nejvíce v restauraci, protože jsem zde každý den mnoho hodin. Musím říct, že mně zase tak moc maso nechybí. Ráda si dám třeba kvalitní steak, ale nepotřebuji ho mít každý den. Absolutně mi to neschází. Vím, že ze začátku některé kolegyně říkaly, že ve dnech volna běží do obchodu pro maso. Já takový případ nejsem. Naopak musím říct, že se mi zlepšila pleť. Nevím, jestli se mi pročistila střeva, když jím méně masa, ale prospívá mi to.

Restaurace roku: Kde se v Česku nejlépe najíte? číst článek

Volný čas

Inspirujete se v práci i pro domácí vaření?

Doma vařím poslední dobou docela málo, protože nestíhám. Když je sešlost, vařím spíše masové pokrmy, protože jsme masožravá rodina a maso je poměrně vyžadováno, ale jinak se snažím zakomponovat co nejvíce zeleniny. Manželovi nevadí mít čas od času bezmasé jídlo.

Vaše jméno nezní zrovna česky. Kde máte své kořeny?

Jsem původem Ruska. Příjmení je po mém manželovi, který je Čech, ale má shodou okolností ruské příjmení. Před tím jsem měla příjmení Kiseleva, ale nikdo přesně nevěděl, jestli jsem Češka nebo Ruska, tak na mě mluvili spíše česky. Ponomareva v Rusku je něco podobného jako v Čechách Nováková, všichni hned ví, že jsem Ruska. Takže když mi třeba rusky mluvící slečna volala z lékárny, ať si jdu vyzvednout krém, automaticky na mě mluvila rusky, přitom je to celé docela komické.

Jak dlouho v Česku žijete?

Osmnáct let. Před dvěma lety jsem dostala české občanství. S rodiči jsem do Česka přijela ve třinácti letech a pro mě to celé skončilo velkým překvapením. Vzali nás sem totiž jen na dovolenou a zatajili, že tu už chtějí zůstat. Bylo to docela těžké. Dali mě na českou školu a česky jsem vůbec neuměla. Nebyli jsme ani v Praze, ale v Českých Budějovicích. Všichni moji přátelé zůstali v Rusku.

Nakonec jste zůstala a žijete zde. Už považujete Českou republiku za domov?

Ano. Ale první rok byl hrozný. Chtěla jsem jet zpátky. Teď už jsem tu 18 let, mám tu rodinu, kamarády. Už jsem tady zkrátka usazená. Když jedu zhruba jednou do roka do Ruska, cítím se tam už naopak jako cizinka.