To si tak v klidu sednete do tramvaje, a protože vás čeká delší cesta, vyndáte z batůžku čtečku, ale ouha… Než se rozsvítí stránka, kde jste skončili a vy se můžete ponořit do další kapitoly Bílé Vody, vás vyruší něčí hlas. No, nebojte se, nikdo na vás nemluví ani se nechce na nic zeptat. To si jen kdosi povídá se sousedem, tedy s tím, s kým právě cestuje. V jiném případě telefonuje. Ale ne krátce. Tiše. Aby to někdo neslyšel. Právě naopak. Dlouze. Hlasitě. Některé scény ze života jsou tak barvité, že čtečku zase odložíte zpátky do batohu a vyposlechnete si novinky z neznámého života. Aby nedošlo k omylu. Nejste žádný šmírák. Ono vám totiž nic jiného nezbude. Hovor je natolik hlasitý, že nemáte šanci ani se sluchátky na uších. Ale že se občas dozvíte věci!

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Nedávno se přede mne posadily dvě ženy. Mladší a starší. Na zajímavou debatu bych je netipovala, ale pěkně jsem se spletla. "Hele, tak mi říkala babka, že až děda umře, nechají si z jeho popela vyrobit diamant. To se tak nyní dělá. Jenže bábi stejně prý dědka na krku nosit nebude. Držel se jí jako klíště celý život, tak ať si ho teď vezmou čerti, ona ho nesnášela za života, a ještě aby ho nosila na krku i po smrti. Tak to ne! To si vymyslela vnoučata a ti o vztazích vědí prd… Jo a ještě dodala, že na pohřeb manželovi (místo manželovi použila dědkovi, ale nechci to slovo pořád opakovat) 42 000 Kč a že má na to svědky, že to nikdo zapřít nemůže… Případně si to ještě nechá podepsat…" Víc už jsem se nedozvěděla. Musela jsem vystupovat. Jistě, mohla jsem popojet o stanici dál, abych vyslechla celý příběh, ale mezi námi děvčaty, moc jsem o to nestála.

Přestoupila jsem tedy do další tramvaje a dívka naproti zrovna vytáhla mobil. "Jó, a představ si," oznamovala někomu, "ti Ukrajinci tady unáší naše holky. Zdeně to povídal taxikář a ten musí vědět všechno." Povzdechla jsem si. Možná moc nahlas. Dívka se na mě totiž přísně zatvářila s výrazem, abych byla ticho, když ona má tak důležitý hovor. 

Pořád mi nejde do hlavy, proč lidé tak rádi telefonují v dopravních prostředcích a že jim vůbec nevadí, že to slyší celé široké okolí. Říkám si, jestli je to neslušné chování (co vy na to, pane Špačku?), nebo jim je úplně fuk, co si o tom myslí ostatní. A vůbec! Že se neostýchají takhle křičet do světa o sobě, o svých myšlenkách, názorech… A promiňte - "blbostech". Možná je to i arogance. Já vím všechno nejlíp, a tak si to mohu vytrubovat nejen komu chci, ale i kde chci. 

Někdy se pobavíte, jindy zase vyslechnete debaty pěkně otravné. Nejzábavnější jsou děti. Tuhle přistoupila do tramvaje maminka s malou holčičkou a nikde nebylo místo k sezení. Jedna paní se hned nabídla, že vezme dívenku na klín. Ta se na ni podívala a prohlásila: "Ne, ty ne, jsi tlustá." Maminka zrudla, paní také. Hned jsem si vzpomněla, že jednou v televizi běžela pohádka O princi Bečkovi. Princezna v pohádce byla pěkně kulatá, jak o sobě prohlašovala. "Ta není kulatá," řekla moje tříletá vnučka, "ta je tlustá." No, co? Děti jsou prostě upřímné. Jindy jsem si vyslechla hovor tatínka se synkem o projíždějících tramvajích v protisměru. Učil se asi číslovky a za každým číslem náležitě zatroubil a zacinkal. Asi takhle: "Jede, jede devítka, tútútú, cink cink cililink."

Tuhle jsem zase zaslechla mladého Itala, telefonoval mamince (jak jinak) a stěžoval si, jak mu v té Praze nechutná. "To, jak ty umíš vařit, mami, to je fakt ráj…" povídal zasněně a já v jeho očích zahlédla smutek a touhu po "spaghetti alla carbonara" nebo "tagliatelle alle vongole". Už už jsem se chystala ho oslovit a doporučit mu dobrou italskou restauraci, ale rozmyslela jsem si to. Holt tu kuráž nemám. V tramvaji vedu rozhovory s přáteli jen tlumené, a ještě k tomu takovou konverzaci, aby řeč nestála. A pokud mi někdo zavolá, omezím se jen na pár slov: "Promiň, jsem v tramvaji, zavolám za půl hodiny."

Inu, tak to prostě je. Každý jsme jiný. Každý jinak vychovaný. A člověk musí brát věci takové, jaké jsou. Jinak by se zbláznil. A to nejen v tramvaji. "Pokud chceš duhu, musíš se smířit s deštěm." John Green, americký spisovatel.

A co vy na to?