O mobil v kapse se staráme víc než o vlastní tělo, chybí nám vděčnost, říká trenér

Podle Šulce si lidé pracovní vytížení snaží kompenzovat sportem. Ale jdou až do extrémů. "Chtějí se vybít, zničit se fyzicky, ta pomyslná sirka ale hoří z obou stran a mohou si dlouhodobě spíše ubližovat," říká Matěj Šulc, který vydává za podpory na HitHitu knihu, která má veřejnosti ukázat, jak tělo funguje a jak se o něj starat.  

Proč ještě dnes vydávat knihu o zdravém životním stylu? V čem je vaše kniha jiná? 

Kniha není direktivní, nedává žádný zaručený plán a ani neukazuje konkrétní cviky. Odpovídám s ní na současný svět, ve kterém lidé následují konkrétní styly, guru, často tak, aniž by vnímali vlastní tělo. Mým cílem je tak zjednodušit to nepřeberné množství diet a cvičení a ukázat, že to není o tom, následovat konkrétní jídelníček nebo člověka, ale sám sebe, nakopnout jedince k sebevnímání. V první části knihy tak píšu o tom, jak tělo funguje, o svalech, kloubech, dýchání, a ve druhé mluvím o disciplíně, motivaci a také o tom, jak tělo rozpohybovat.

Chybí nám sebeuvědomění, to, že bychom poslouchali vlastní tělo?

Ano, myslím si, že je pro nás typické, že házíme odpovědnost na někoho jiného - na lékařský systém, který se o naše tělo postará, na dietu, kterou slepě následujeme. Já ale nejsem pro to, aby lidi následovali jeden směr, ale aby vyzkoušeli různé věci, tělo poznali skrze různé typy pohybů i způsoby myšlení. Lékař by přece neměl vědět více o tom, jak naše tělo funguje, než my sami. 

A jak to udělám? Jak začnu vnímat své tělo?

Je to strašně jednoduché, jde o to, přemýšlet o zdraví jako o prioritě. Ve své praxi se setkávám s lidmi, kteří jsou ve vnímání ke svému tělu a zdraví až lhostejní, nerozumí procesům, které se v těle dějí. Například obecně lidé vůbec nepijí vodu, protože na to zapomínají. Jak můžeš zapomenout pít? Vodu pro své zdraví potřebujeme. Tělo pak necítí žízeň, zvykne si a začne vodu naopak zadržovat. Stejně tak když není čas na snídani, to přece neexistuje. Tělo potřebuje z něčeho brát energii, z něčeho žít, měli bychom myslet dopředu, kdy a jak budu jíst. Když udělám ze svého zdraví prioritu, půjde to přirozeně. Přestanu jíst a dělat věci, po kterých se jednoduše necítím dobře fyzicky i psychicky, a pak se samy od sebe dostaví výsledky. 

Co když ale cvičení nemám ráda nebo se mi po práci jednoduše nechce vyběhnout?

To je zase ono. Nejde o to, jestli se na pohyb cítím, nebo necítím, tělo pohyb potřebuje. Tečka. Tisíce let se naše tělo vyvíjelo pohybem, máme více než 300 kloubů a většina lidí ani neví, co jejich tělo dokáže. Dnešní člověk je podtrénovaný a vůbec neví, jak velký pohybový, silový a výkonnostní potenciál má. Zlenivěli jsme, sedíme celý den u počítače, ale musíme se hýbat. Tělo se pohybem regeneruje, do kloubů se tak dostávají živiny.

A není naopak v poslední době sportovní boom? Spousta lidí začíná běhat, účastní se sportovních a dietních výzev…

Ano, různé cvičební a dietní výzvy jsou teď trendy a určitě některé lidi nakopnou a pomůže jim to. Problém ale často je, že když se někdo rozhodne o sebe starat, napálí to tam tak naplno, že z toho může jednoduše vyhořet. Nedělá to postupně a přirozeně a zase, ta výzva je nějak časově ohraničená, není to systém, který by se dal příjemně udržet celý život, a lidé často sklouznou zpátky, protože je to buď všechno, nebo nic. Já osobně vidím velkou nezodpovědnost v různých on-line výzvách a plánech, které nastavil někdo, kdo ale pak toho člověka, co výzvu dělá, nevidí. Ten pak může dělat třicet dřepů s výskokem a huntovat si u toho kolena.

Co je tedy ta nejlepší cesta?

Neexistuje žádná univerzální odpověď, v první řadě je to právě poslouchat především sám sebe. Například když si já dám těstoviny, do půl hodiny usínám, vím ale, že rýže už na mě takový účinek nemá, i když jsou to taky sacharidy. Naopak ale můžu sníst velké množství masa a vajíček, chutnají mi a cítím se po nich dobře. Někdo řekne, že bych neměl jíst tolik vajíček, ale přece já sám do určité míry vím, co mi dělá dobře, a nebudu jíst něco, co mi nechutná a z čeho mi není dobře, jen proto, že to někdo nebo něco tvrdí. To samé se týká i cvičení, někdo mi může říct, že plavání je skvělé na záda, ale pokud mě plavání nebaví a mám něco s rameny, tak si najdu jiný sport, který mě bude bavit. A když mě bude bavit a budu se po něm cítit dobře, je to skvělý start.

Ve zdravém těle zdravý duch…

Ano, ale pozor. Často se v poslední době setkávám s lidmi, kteří kompenzují stres pohybem. Mají stres z práce, který pak jdou jako že vybít fyzickým pohybem. Ta pomyslná sirka ale pak ve výsledku může hořet z obou stran, protože mají neuvěřitelnou nejen psychickou zátěž, ale také fyzickou. Vidím to denně na trénincích, lidé se chtějí vybít, zničit se, jít na krev, zdolají se fyzicky a mají ze sebe dobrý pocit, ale dlouhodobě a frekventovaně to není dobré. Třeba je řešit ten primární problém sám o sobě, ne ho vytloukat tak, že se nakonec strhám úplně.

Kdo jede na automat víc: muži, nebo ženy?

Zpravidla jsou to muži a krize přichází kolem čtyřicátého roku věku, ale nejde to úplně generalizovat. Chlapi také jedou mnohem více na silový trénink, chtějí povětšinou zvedat. U zdravotního cvičení ten level zátěže jde zpočátku dolů, není prioritou a málokterý muž to egem unese. U žen je to jinak, jsou více motivované, dívají se na cvičení často jinak a nevadí jim mix zdravotního cvičení s posilováním. Podle mě je to ale také dáno tím, že je na ně mnohem větší společenský tlak. Hodně se s tím setkávám ve cvičení s ženami po porodu, které jsou nešťastné a frustrované, že už nevypadají stejně jako před porodem, přitom je přirozené, že se tělo do určité míry změní. 

Může muž rozumět, jaké cvičení ženy po porodu potřebují?

Nevím, jaký je porod, nevím, co žena během něho a po porodu cítí, do toho nemám absolutně co mluvit. Vím ale, co se s tím tělem děje, jak se změní funkce svalů, postavení kloubů, páteře a podobně. Tím se řídím a podle toho s ženami pracuju.

Není to, že se o tělo nestaráme, také dáno tím, že málokdo má ke svému tělu opravdu pozitivní vztah? Líbí se sám sobě?

Ano, chybí nám hlavně vděčnost k vlastnímu tělu. Jednáme s ním jako s počítačem, který nějakou dobu pracuje, ale začíná být pomalejší, protože jsme do něj nastahovali spoustu programů. Jednou jej třeba pořádně vyčistíme, ale pak zase jedeme dál ve stejném stylu. Přitom kdybychom ho promazávali postupně, počítač pořád jede na výbornou. Více než o vlastní tělo se staráme o mobil v kapse.