Kdy vás poprvé napadlo, že má váš syn ADHD?

Už krátce po narození jsme s manželem viděli, že je poněkud nestandardní dítě. Měli jsme už doma o čtyři roky starší dceru, která byla doslova ukázkovým dítětem, včetně toho, že od sedmého týdne spala celou noc. Syn se naopak budil v noci až dvacetkrát, ve dne spal pouze třikrát a přesně 20 minut. Postupně se přidala hyperkinetika, to znamená, že nikdy neposeděl, pořád byl v pohybu a já s ním. Každý svůj nápad ihned realizoval metodou: nejprve konat, pak teprve myslet. Během dne to byla spousta drobností.

Postupně jsem se naučila část z nich vychytávat a preventivně působit tak, že k nim nedošlo. Připadala jsem si jako ve skečích s mistrem Beanem. Přesně takové kousky syn prováděl v běžném životě. Zatímco ale Rowan Atkinson vydělal miliony liber, náš syn dostal pouze ředitelskou důtku.

Kdy jste vyhledali pomoc odborníka?

Poprvé jsme byli s Ríšou v poradně v předškolním roce. Syn však báječně spolupracoval, všechno dokázal paní psycholožce odpovědět, rychle reagoval, což bylo i díky našemu domácímu předškolnímu vzdělávání. Čili nebyl žádný důvod, aby do školy nenastoupil v řádném termínu. Problém nastal až v kolektivu. Diagnózu jsme se dozvěděli v první třídě, kdy příznaky začaly být problémem při výuce. Ríša nevydržel odpověď nevykřiknout, po určité době, zvláště když už učivo dávno pochopil, se potřeboval proběhnout… Tehdy v poradně ADHD diagnostikovali a doporučili do třídy asistentku.

Musela jsem ho připravit na samostatný život

Jak jste synovu diagnózu vnímala?

Prožívala jsem ji se synem velmi akčně. Je to, jako když nastoupíte do rozjetého šinkanzenu, u kterého nevíte, jak dlouho, jakou rychlostí a kam s vámi pojede. Na nějaké litování nebyl čas. Psychicky pro mě byly náročné úrazy, které se hyperaktivním dětem častěji dějí. Například v pěti letech jsme v průběhu dvou měsíců absolvovali se synem tři následující události: při pádu na dlažbu si doslova udělal díru do hlavy, naštěstí jenom povrchovou, za měsíc poté se topil u kamaráda na narozeninové oslavě v bazénu, kde zbývaly doslova vteřiny do opravdové tragédie, a za další měsíc upadl v dusném dni ve školce do minutového bezvědomí.

Když nás vezli v sanitce, myslela jsem, že si budu muset vyměnit místo s ležícím synem. Zatímco on už ve zdravém stavu třímal radostně v ruce nafouknutou rukavici záchranářů a užíval si jízdu v houkající sanitce, já byla zralá na infarkt.

Ulevilo se vám, když synovi lékaři stanovili diagnózu?

Víte, tu diagnózu potřebovalo vědět hlavně okolí, škola. Ale pro mě se nic nezměnilo. Sama bych do poradny asi nešla. Věděla jsem, že si s dítětem musím nějak poradit, připravit jej na samostatný život. V dospělosti nebude chodit s nálepkou ADHD.

Jaké jste podnikla praktické kroky, abyste ADHD společně co nejlépe zvládali?

Důležité je věnovat dítěti dostatek lásky, času a nabízet mu podnětné vzdělávací prostředí. Základem je pojmout školu hrou a vychovávat dítě s respektem. Důležité je, aby dítě v činnosti, kterou po něm chceme, vidělo smysl a získalo potřebnou motivaci ji udělat. Čili je důležité mu objasnit její důvod, ověřit si pochopení, zda chápe, proč je to důležité, jestli významnost sdílí. My dospělí jsme současně jeho vzorem, pokud se podle našich požadavků chováme, dítě nemá problém nás napodobovat, učí se příkladem.

Knihy začala vydávat kvůli svému synovi. | Foto: Aktuálně.cz/Archiv Jany Martincové

Můžete dát konkrétní příklad nějakého praktického kroku?

Množství návyků, které se dítě snažíme postupem času naučit, se zvyšuje. Zatímco u dětí bez ADHD naskakují lusknutím prstu, u hyperaktivních dětí ne. Stále jsme tak se synem museli určovat priority, co je pro nás v danou chvíli nejdůležitější. Například jsme měli na nástěnce tři nejdůležitější pravidla chování a učení, které se syn rozhodl dodržovat. První bylo nevykřikovat v hodině, druhé nenarušovat osobní prostor spolužáků a třetí starat se o sebe, nepoučovat a chválit. K tomu poslednímu si Ríša sám napsal vysvětlení: "Například: To se ti povedlo!"

Syn se soustředí na své silné stránky

Jak na Ríšovo chování reagovaly učitelé a učitelky?

Mnoho z nich vnímalo synovo chování jako já, že se Richard stal jejich velkou výzvou a příležitostí se zdokonalit. Ale našli se i tací, kteří svůj stín nikdy nepřekročí, zkrátka problém budou vždy vidět na straně dítěte. Nicméně i takový přístup je pro dítě důležité poznat. Výborná byla pomoc paní učitelky na základní škole. Když například zjistila, že je Ríšovi nejlépe blízko dveří a má rád určitý osobní prostor, tak jej nechala sedět samotného přímo u nich. Zároveň věděla, že při jízdě tramvají mu musí přidělit někoho, kdo jej upozorní, kdy vystoupit, protože Ríša by jinak vystoupil, kde se mu bude líbit.

Kvůli synovi jste začala tvořit zábavné říkanky a učebnice pro předškolní výchovu. Co dalšího vám život se synem s ADHD dal?

Přenesl na nás s manželem svůj bezstarostný vztah ke vzdělání. Asi to začalo vzděláváním v předškolním období, které odhalilo jeho talenty. Nicméně Richard opravdu jede po prioritách, silných stránkách, slabiny odstraňuje do míry, aby mohl vyniknout ve svých talentech. Z dnešního pohledu například vůbec nechápu, kde jsem vzala na tvorbu knížek čas a energii, ale velkou oporou mi byl manžel.

Nikdy neřešil, kolik rodinných financí jsme do tvorby knih pro syna a jiné děti dali. Našel paní na hlídání pro chvíle, kdy jsme měli aktivitu pouze s dcerou nebo některé z dětí onemocnělo a já měla pracovní povinnosti v právě založeném vydavatelství. Možná i díky ní jsme jako rodina přežili a vydrželi pohromadě. I když se jednalo na první pohled o zátěžovou situaci, tak stejně jako my jsme se posouvali ve vývoji syna, on nás zase posouval v myšlení a přístupu k životu.

Když jste měla pocit, že vaše snaha nikam nevede, co vám v krizových momentech pomohlo? 

Cítila jsem, že musím jet na maximum, asi nějaká intuice. Zároveň mě ale jeho výchova pořád bavila, protože vidím v dětech obecně velký potenciál. Chtěla jsem jej objevovat a pracovat s ním. Strašně mě výsledky, i malinké, které se časem vylouply, bavilo sledovat a se synem prožívat. Například když se syn po projití vývojově sestavené grafomotoriky v naší přípravě rozkreslil. Ve školce neměl žádný obrázek, ale když si procházel jednotlivé cviky od nejjednoduššího ke složitějšímu, získal potřebné sebevědomí a začal domů nosit obrázky.

Problémy rovnou řešíme

Váš syn začal studovat informatiku na vysoké škole. Jak svou diagnózu prožívá?

Syn mi řekl, že se tím nezatěžuje, že jej v současnosti příznaky v životě nelimitují. Pouze v prostředí, kde je šum a probíhá nějaká konverzace, tak se musí více soustředit. Ríša o tomhle příliš nepřemýšlí, jsme založení stejně. O problémech nepřemýšlíme stylem, nakolik jsou limitující, ale rovnou je řešíme. Jeho relaxem je cvičení a běh, sportuje dvě hodiny denně. Také rád řídí auto, dokonce byl se spolužáky o prázdninách autem ve Slovinsku, kdy odřídil celou cestu tam i zpět.

  Účetních i architektů s ADHD je málo. Hyperaktivce ničí termíny, přednosti mají jinde

Co by se podle vás mělo v přístupu k ADHD změnit? U rodičů, lékařů, ve škole, u samotných dětí…

Myslím si, že se někdy v diagnózách až příliš utápíme. Vím, že Richard nespadá do mainstreamu, což ostatně ukázal i nedávný IQ test s výsledkem na hranici geniality. Co když ale blbosti dělal, protože se nudil, výuka byla pro něj pomalá? Co když je ADHD pouze o jiném nastavení mysli? Nedávno jsem se setkala se zajímavou informací.

V pravěku byla impulzivita velmi cennou vlastností. Kdo ji vlastnil, na všechny podněty, které byly většinou nebezpečné, zareagoval, přežil. A i dnes jsou takoví lidé často nositelé onoho zajímavého "out of box thinking" (myšlení mimo stanovené rámce, škatulky, pozn. red.). Přinášejí úplně jiné úhly pohledu, jiná řešení situací a problémů, než napadne všechny okolo.

Video: Pasz: ADHD mají i dospělí, často to nevědí a selhávají. Spoustu problémů jsem neřešil (5. 9. 2021)

Hyperaktivita u mě vymizela, ale přetavilo se to do jiných problémů, které jsem dlouho neřešil, říká spoluautor oceněné knihy Normální šílenství. | Video: Daniela Drtinová