O muže, kteří nechodí na terapii, ženy možná časem ztratí zájem, říká odbornice
Musím na terapii, protože na ni něčí syn nešel." Podobnými vtipy si ženy v posledních měsících utahují ze svých partnerů na sociálních sítích, řada z nich své problémy s odborníkem pravidelně řeší. Jak ale naznačují průzkumy, nejde vlastně o žert. Pro muže je mnohem složitější říct si o odbornou pomoc. Neřešené problémy pak rostou a mohou mít neblahé následky. Rozpad vztahu je jen jedním z nich.
Ačkoliv se v posledních letech mluví o duševním zdraví mnohem více než dřív, vyhledat specialistu, jako je psychiatr nebo psychoterapeut, část veřejnosti stále považuje za stigma. Mnohem silnějším faktorem než dosažené vzdělání nebo velikost obce, v níž člověk žije, je přitom gender. Průzkum společnosti Kantar, který si v loňském roce zadala Česká asociace pro psychoterapii, dokonce ukazuje, že je tím jediným statisticky významnějším.
Zatímco ženy by v případě psychických potíží byly ochotny vyhledat odborníka v 75 procentech případů, u mužů je to jen 63 procent. A v praxi jsou rozdíly možná ještě markantnější. "Odhaduji, že ženy tvoří tři čtvrtiny mé klientely, a také většinu mých sledujících na Instagramu," říká psychoterapeutka Katarína Durkáčová, která zároveň spravuje instagramový profil Nevěš hlavu. Dodává však, že rozdíl v demografii sledujících může vyplývat i z toho, že ženy tvoří lehce nadpoloviční většinu uživatelů této sociální sítě.
Přestože se ve své terapeutické praxi specializuje na mladé dospělé, nemá pocit, že by se ochota mužů chodit na terapii zásadněji generačně proměňovala. Podle Durkáčové na to zatím nebylo příliš prostoru. "Hlavním důvodem je totiž stále stigma. Mám pocit, že osvěta začala až někdy během pandemie," říká. Zmiňovaný průzkum Kantaru její slova potvrzuje - ochota dojít si ke specialistovi je totožná ve skupinách nad i pod 43 let.
Ostuda? Ne, zanedbaná péče o duševní zdraví
Durkáčová je přesvědčená, že vyhledání odborníka, jako je psychoterapeut, psycholog nebo psychiatr, lidé stále vnímají jako ostudu. Může za to zanedbané vzdělávání, které by se péči o duši věnovalo. "Platí to pro všechny stupně. Lidem proto chybějí emoční dovednosti, nemají se kde dozvědět něco o psychickém zdraví. Když to srovnáme s péčí o fyzické zdraví, tak dobrý systém péče o duševní zdraví neexistuje," uvádí a doplňuje, že stejně zanedbané jsou i preventivní programy.
U mužů se pak k těmto překážkám přidávají ještě genderové stereotypy, které se podle Durkáčové daří odbourávat ještě pomaleji než ty ohledně péče o duševní zdraví. "Přetrvává přesvědčení: 'Chlap by měl být silný, a jít na terapii je slabost.' Obecně převládá přístup, že lidé by si měli věci řešit sami," míní.
Na vině nejsou muži samotní, ale sexismus, upozorňuje psychoterapeutka. Neměli bychom je proto podle ní vinit za to, že se ostýchají na svých sociálních a emočních dovednostech pracovat, ať už v rámci terapie nebo jinak. "Muži nejsou problém. Problém je naše představa o mužství a genderové předsudky bez korektivní veřejné debaty. Problém je systém, to, co si o mužích říkáme a jak o nich přemýšlíme," vysvětluje odbornice.
Psychoterapeut Daniel Wagner z Terapeutického přístavu také upozorňuje na skutečnost, že drtivá převaha žen není jen na straně klientů, ale také na straně terapeutů. Stejně jako řada dalších pečujících profesí je psychoterapie silně feminizovaná. Podle Durkáčové to může na ochotu mužů vstoupit do terapie působit oběma způsoby. Buď je převaha terapeutek přesvědčí, protože mají představu, že jsou ženy více pečující, nebo je početnější zastoupení profesionálek naopak odradí kvůli názoru, že budou jejich problémy řešit jakýmsi "ženským způsobem". Wagner však dodává, že situace není tak vážná, aby klienti, kteří hledají terapeuta-muže, neměli šanci.
Terapii, ne zbraně
Menší ochota mužů řešit své duševní problémy s odborníkem vede podle Durkáčové k tomu, že častěji přicházejí až ve chvíli, kdy jsou jejich těžkosti opravdu závažné, tedy podstatně později než ženy. "A když potíže neléčíte, mají tendenci se zhoršovat a nabalují se na ně další potíže, což má dopady na práci, fungování ve vztazích či v rodině." Zhoršovat se podle psychoterapeutky může i socioekonomická situace. "Mívá to vliv také na tělesné zdraví, vyloučeny nejsou psychosomatické potíže," upozorňuje. Muži rovněž častěji trpí schizofrenií nebo látkovými závislostmi. Durkáčová se specializuje na úzkostné poruchy a ve své praxi se často setkává s muži, kteří nejprve obcházeli lékaře s fyzickými potížemi, ale ukáže se, že jde o hypochondrii.
Někteří odborníci spojují menší ochotu mužů sdílet své problémy s druhými také s jejich vyšší sebevražedností. "Muži mají stejné problémy jako ženy, ale je o něco méně pravděpodobné, že si uvědomí, že by mohly vést k sebevraždě," řekla pro BBC psycholožka Jill Harkavy-Friedmanová. Text se odkazuje na klasické stereotypy, muži například častěji poslouchají pokyn, ať nepláčou, a proto své problémy častěji dusí v sobě.
Durkáčová však upozorňuje, že rozuzlení není tak jednoduché. Muži sice dokonají více sebevražd, ale ženy se o ně častěji pokoušejí. Roli může hrát fakt, že volí smrtelnější metody nebo jsou odhodlanější akt dokončit. "Je to proto hypotéza, kterou lze těžko ověřit, ale pracuje se s ní," uvádí.
Ve Spojených státech se toto téma v současnosti řeší i ve spojitosti s problematikou masových střeleb. V zemi s velmi liberální zbrojní legislativou a právem vlastnit zbraň zakotveným v Ústavě páchají muži podle organizace The Violence Project až 98 takových incidentů. Globálně jsou pak muži zodpovědní zhruba za 80 procent všech vražd.
Není proto divu, že v USA, kde počet masových střeleb od 60. let vytrvale roste, vede veřejnost diskusi, zda alarmující situace nesouvisí i s menší ochotou mužů pečovat o své duševní zdraví. "Američané mají přístup ke zbraním bez ohledu na pohlaví, jistě proto není náhoda, že ženy nejsou těmi, které střílejí ve školách," napsala například novinářka Trish Zornio v deníku The Colorado Sun.
Vychází z dobře popsaných mechanismů, kdy dívkám častěji říkáme, aby se nevztekaly, a naopak je motivujeme, aby budovaly intimní přátelství a pečovaly o své vztahy. Podle Zornio na nich pak leží větší břímě emoční práce, ale na druhou stranu díky tomu dokážou lépe zvládat negativní emoce - nepotřebují se obracet k extrémnímu násilí, pokud si dokážou o svých problémech s někým promluvit, říct si o objetí nebo se vyplakat.
Ženy nenávidí sebe, muži druhé
Wagner nabízí ještě jiný pohled. Zatímco muži podle něj mají tendenci svůj vztek obracet ven, ke světu, majetku, okolí nebo druhým lidem, ženy častěji ničí samy sebe. To se může projevit i psychosomatickým onemocněním nebo pocitem, že jim nikdo nenaslouchá, svůj hněv totiž neventilují. "Může se jednat také o formu sebepoškozování, devalvace, destruktivního jednání prostřednictvím jídla, agrese vůči svému tělu a sebeobrazu. U mužů je častější tendence někoho pozurážet, pohádat se, v krajním případě něco rozmlátit nebo vystřílet. Obě tyto síly jsou velmi destruktivní," upozorňuje.
To, že ženy obracejí nenávist častěji směrem k sobě, může být opět výsledkem stereotypů. Jak popsala například Šárka Homfray, autorka knihy Proč jsme tak naštvané, dívky společnost učí, aby nebyly vzteklé. Vztek u žen častěji spojujeme s hysterií, u mužů se silou. Pozitivní zprávou je, že ať už zvládáme vztek kterýmkoliv z těchto ničivých způsobů, právě terapie může ukázat jinou cestu.
Lepší pochopení sebe sama, kterého můžeme díky terapii dosáhnout, totiž umožňuje emoce zvládat zdravěji a nepodléhat jednání, které poškozuje nás i naše vztahy. "Primárním účelem psychoterapie je reflektovat svůj stav a důvody, kvůli nimž zažívám konkrétní emoce. Pokud těm příčinám porozumím, mohu jim lépe předcházet, emoce regulovat, pracovat s nimi a méně se dostávat do situací, kterou jsou pro mě nesrozumitelné a v nichž nechápu, proč jednám, jak jednám, nebo proč se mi něco děje opakovaně. V terapii se učíme, jak emoce regulovat, tak aby nebyly destruktivní jak pro nás, tak pro okolí," vysvětluje Wagner.
Kdo byl na terapii, ať promluví
Jak motivovat více mužů, aby dali šanci psychoterapii? Durkáčová míní, že kromě destigmatizace péče o duševní zdraví a odbourání genderových stereotypů by bylo velmi prospěšné, kdyby muži, kteří do terapie vstoupili, svou zkušenost sdíleli. "Pro ostatní muže by totiž mohlo být velmi silné, pokud by přišli do kontaktu s někým, kdo už ten předsudek zbořil. Proto by se o tom pánové měli bavit. Tak se nejlépe mění postoje," vysvětluje. Muži se také často obávají, že se o jejich problémech dozví někdo další. Pomoci by mohla edukace o tom, jak terapie vlastně funguje, včetně zásady mlčenlivosti.
Podle Wagnera je však otázka, zda se snažit "narvat" více klientů do psychoterapie na sílu. "Na jedné straně pobíhají kampaně, které muže ubezpečují, že mohou také plakat, mluvit o emocích, a nemusí všechno vydržet. Na té druhé ale zase vznikají mužské kruhy, kde se muži ujišťují, že jsou 'skuteční muži', 'tvrďáci'. Hledají roviny, o něž podle svého mínění ve společenském kontextu přicházejí," ilustruje rozpor, který by se dal zahrnout pod dnes již značně rozmělněný pojem krize maskulinity. Možná bychom se měli zkrátka podporovat v tom, abychom si mohli říct o nástroj terapie, když máme problém. Jsme totiž velmi individualizovaná společnost, takže je na místě řešit, jaké sociální sítě a vazby nám mohou pomoci překonat výzvy," přemýšlí Wagner.
Problém nejsou muži, ale stereotypy
Internetový vtip z úvodu článku o ženách, které musí chodit na terapii, protože muži to nedělají, není zdaleka jediný tohoto druhu. Na sociálních sítích se žertuje také o uživatelkách seznamovací aplikace Tinder, které si vybírají jen muže, kteří za sebou mají terapii. V dnešní době je pro ně totiž těžké najít emočně dostupného a vyzrálého partnera. Mohou tyto vtipy odrážet reálnou frustraci? Podle průzkumů z loňského roku, které ukazují rostoucí počet mladých single mužů, by to tak mohlo být mohlo.
Podle těchto nedávných dat je v západních zemích bez partnerského vztahu až 60 procent dvacátníků, dvakrát víc než mladých dospělých žen. Problematika bude určitě mnohem komplexnější, ale zvyšující se nároky žen na jejich potenciální protějšky, které souvisejí i s emancipací, byly skutečně častým důvodem, proč muži zůstávají sami.
Wagner také upozorňuje, že terapie může fungovat jako katalyzátor, díky němuž klient dokáže lépe vnímat potřeby své i svého partnera, lépe je komunikovat a přizpůsobit se jim.
"Terapie tedy nemusí nutně zvyšovat genderový konflikt, ale rozhodně nás může vést k tomu, že si uvědomíme, že už v něčem nechceme žít a potřebujeme změnu, potřebujeme partnera, který víc naslouchá našim potřebám nebo se s ním lépe dorozumíme," říká.
Durkáčová zase upozorňuje, že naše emoční inteligence a sociální dovednosti zároveň zvyšují spokojenost našeho protějšku ve vztahu. "Pokud tedy předpokládáme, že terapie tyto dovednosti zvyšuje, může se stát, že budeme mít na jedné straně ženy, které mají kvůli genderovým předsudkům tyto schopnosti vyšší, a pak na nich budou dále pracovat v terapii, a na druhé straně budou muži, které k tomu nikdo nevede a ani toto vzdělání sami nevyhledávají," varuje.
Mohlo by se tedy stát, že dospěje generace žen nespokojených ve vztazích, a oproti tomu spokojenější muži, kteří nebudou chápat, v čem je problém. "Ženy by pak mohly mít dojem, že odvádějí ve vztahu mnohem více emoční práce. Pokud do vztahu investujeme, ale málo z něj dostáváme, zvyšuje to partnerský nesoulad. Pro ženy pak mohou vztahy přestat být zajímavé," nabízí hypotézu psychoterapeutka.
Video: Chceme, aby každý nosil péči o duši v kapse, říkají mladí vývojáři o své aplikaci (17. 5. 2022)
