Nemoc samoty. Prošla si poruchou příjmu potravy a napsala knihu o uzdravování
Když se Martina Lupínková uzdravovala z poruchy příjmu potravy, chyběly jí příběhy, které by popisovaly cestu i poté, co je nemocný z lékařského hlediska zdravý. Rozhodla se proto sesbírat životní příběhy žen a mužů, kteří si poruchami příjmu potravy prošli a zotavili se. Kniha Toho dna se dotýkám už málo vyjde v nakladatelství wo-men koncem léta, můžete ji podpořit v kampani na internetu.
Lupínková trpěla poruchou příjmu potravy v dětství a pak znovu v dospělosti. Jedním ze spouštěčů u ní byl necitlivý komentář spolužáka, který jí asi v jedenácti letech řekl, že má "velkou prdel". "Samozřejmě, že jedenáctileté dítě se neohradí, nebo může, ale je to velmi těžké. Kdyby to byl třeba rodič, který má takové komentáře každý den, dítě to přijme za své. Já bych tenkrát potřebovala, aby mi někdo řekl: to je hlupák, jsi v pořádku tak, jak jsi. Neber si to k srdci. Ale nic takového jsem neslyšela," vzpomíná.
Jak vznikají poruchy příjmu potravy
- Vznik poruch příjmu potravy bývá podmíněn několika faktory - biologickými, třeba povahovými vlastnostmi jako je perfekcionismus nebo naopak impulsivnost, psychologickými a sociálními.
- K rozvoji poruchy příjmu potravy může také negativně přispět nerespektující rodinné prostředí, nedostatek sebevědomí, sociální sítě a ideály krásy. Ke všem těmto předpokladům se přidají například nevhodné komentáře nebo traumatický zážitek, který pak onemocnění spustí.
- Jakákoliv krize či traumatický zážitek může také zhoršit poruchu příjmu potravy u těch, kteří jí trpí, a u zotavených může dojít k relapsu. Jedná se jak o osobní krize, tak o ty globální, jako jsou válka nebo pandemie.
Vysvětluje ale, že jedna poznámka anorexii nebo bulimii nespustí, poruchy příjmu potravy jsou totiž multifaktoriální onemocnění. Často se jedná o souhru genů, osobnostních vlastností, jako je citlivost nebo perfekcionismus, rodinného zázemí či společensky udržovaných ideálů krásy, na něž pak mohou nasednout třeba nevhodné komentáře ze strany okolí nebo traumatická událost.
"Jde o to, zda má dítě nebo puberťák ke komu jít a svěřit se. Záleží také na tom, jestli má zdravé sebevědomí, a věřím, že to si budujeme od malička a vychází z toho, jak se k nám vztahují naši rodiče. V respektujícím a milujícím prostředí si člověk buduje zdravou sebedůvěru. Je možné, že když pak zdravě sebevědomému člověku někdo řekne, že má velký zadek nebo špek na břiše, tak ho nějak setře a tolik se ho to nedotkne," přemýšlí.
Když se někdo zotavuje z poruchy příjmu potravy, nemusí to být na první pohled vidět, a to nejen proto, že zdaleka ne všichni, kteří se potýkají s některou nemocí z této skupiny, jsou na kost vyhublí. "Jedla jsem víceméně normálně, měla jsem normální váhu, přátele, byla jsem úspěšná studentka, cestovala jsem. Všichni si mysleli, že jsem úplně v pohodě, ale já jsem nebyla. Neměla jsem vyřešené příčiny vzniku nemoci, proto se mě pořád držely obsesivní myšlenky na jídlo a nebyla jsem svobodná," popisuje Lupínková fázi svého uzdravování, kdy už ji lékaři považovali za zdravou.
Poté našla blog, kde sdílely své zkušenosti právě ženy, které se snažily uzdravit celistvě, nejen začít jíst nebo přestat zvracet. Lupínková se s nimi setkala i osobně. "Ty ženy se také nedokázaly identifikovat s ničím, co nacházely v literatuře. Povídaly jsme si a mně to hrozně pomáhalo. Některé z těch žen byly v uzdravování dál než já, měly třeba i děti, a to mi dodávalo naději. O něčem jsem mluvila a ony mi říkaly: 'To jsem měla taky a teď je to dobré.' Já jsem si nedokázala představit, že to bude dobré," vzpomíná s tím, že si tehdy uvědomila, jakou sílu má sdílení. Zásadním způsobem jí pomohla také psychoterapie.
To jsi teplej, že jíš salát?
Protože vždycky tíhla k psaní, rozhodla se, že svůj příběh literárně zpracuje, žádný z pokusů se ale nevydařil. "Zkoušela jsem psát povídku, román, napsala jsem cyklus básní, ale pořád to nebylo ono. V roce 2018, když jsem založila projekt PPPortréty, se mi dostala do ruky kniha Slečny od Báry Baronové, což je stylizovaný literární dokument o fenoménu neprovdaných žen v Česku. Hrdinky tam vyprávěly celé své životní příběhy, a v tu chvíli se mi to nějak spojilo. Když nevím sama, co o tom říct, tak se budu ptát ostatních," říká o svém rozhodnutí.
Začala pro svou knihu shánět respondenty, jednak přes své známé blogerky, jednak skrze organizaci Anabell, která pomáhá nemocným poruchou příjmu potravy a jejich blízkým. Ozývaly se jí jen ženy, byly jich desítky. Přála si, aby v její knize vypovídali také muži, což bylo podstatně těžší. Podle statistik připadá jeden muž na deset nemocných. Zřejmě to ale plyne z ještě silnější stigmatizace poruch příjmu potravy u mužů, kteří se kvůli genderovým normám mohou zdráhat vyhledat odbornou pomoc.
"Narodit se jako žena je pro rozvoj poruch příjmu potravy velký rizikový faktor. Mužů se to ale týká taky a mohou se u nich kromě anorexie a bulimie projevit nemoci třeba jako bigorexie, kdy se člověk snaží nabrat co nejvíc svalové hmoty. Na to mají samozřejmě vliv popkultura a média, které předkládají ideál štíhlé ženy a svalnatého muže," říká Lupínková s tím, že muži navíc méně často vyhledávají odbornou pomoc. "Může to být i tím, že poruchy příjmu potravy byly nemocemi s nálepkou dívek v pubertě, které chtějí vypadat jako modelky," domnívá se.
Bigorexie a Ortorexie
- Mezi poruchy příjmu potravy nepatří jen anorexie, bulimie a záchvatové přejídání, ale také bigorexie či ortorexie.
- Hlavními projevy bigorexie jsou posedlost vlastním vzhledem, chorobná závislost na cvičení a snaha o to, být stále mohutnější.
- Postihuje častěji muže, nejrizikovější bývá zhruba věk mezi 18. a 20. rokem života. Ohroženější jsou také homosexuální muži.
- Ortorexie se projevuje patologickou potřebou konzumace jen těch potravin, které nemocný jedinec považuje za zdravé.
- Pokud se ze svého režimu vychýlí, trápí jej pocity viny a výčitky, a myšlenky na zdravou stravu mu zabírají většinu času.
V případě mužů navíc může být stigmatizující i samotný fakt, že si hlídají váhu, protože nejrůznější diety jsou stereotypně spojovány se ženami. "Pro člověka s touto nemocí je celkově těžké se někomu svěřit. Pokud je to muž, může to být ještě horší. Jeden můj známý, který trpěl poruchou příjmu potravy, mi dokonce vyprávěl, že ho shazovali kamarádi, když si dávali steaky a on salát. Ptali se ho, jestli je buzna," vypráví Lupínková. Dodává, že okolí si nemusí bigorexie u mužů všimnout, protože jich chodí do posilovny spousta, a praktický lékař nemusí o existenci této poruchy ani vědět nebo poruchy příjmu potravy u mužů neočekává, a nedokáže proto adekvátně reagovat.
Vy jen chcete, abych byl tlustý
Ve své knize Toho dna se dotýkám už málo se Lupínková zaměřila na individuální cestu uzdravování každého z respondentů. Jednou z nejtěžších otázek, na níž dodnes nedokáže jednoznačně odpovědět, je podle ní to, jak nemocnému člověku pomoci, když sám ještě není rozhodnutý, že se chce uzdravit. "Jeden respondent to pojmenoval tak, že u něj na základě několika zlomových momentů muselo dojít k tomu, že se sám rozhodl, že si nechá pomoct. Když se mu lidé snažili pomoct před tímto rozhodnutím, říkal si: 'Vy jen chcete, abych byl tlustý jako vy.' Jen ho to podporovalo v jeho anorektickém chování," dává příklad.
"Lidi mi vyprávěli svůj životní příběh a pak jsem ještě kladla sadu otázek, které byly zaměřené přímo na poruchy příjmu potravy. Jedna z nich zněla: 'Co jsi potřeboval nebo potřebovala v době, když jsi byl nemocný nebo nemocná? Jak by sis přál, aby se k tobě ostatní chovali?' U této otázky mi říkali, že je nejtěžší. Z odpovědí vyplývalo, že by tehdy potřebovali někoho, komu by se svěřili, ale kdo by je zároveň nesoudil ani do ničeho netlačil, což je velmi těžké, když jste v pozici starající se kamarádky nebo rodiče a máte strach," vysvětluje.
Dvě ženy jí během rozhovorů nezávisle na sobě řekly, že jim pomohla kamarádka, která o ně projevila zájem, ale nenásilným způsobem. "Kamarádka jedné z nich dala najevo, že je tady pro ni. Šla do knihovny, našla tam nějakou knihu o poruchách příjmu potravy a o tom, jak se s nimi vypořádat. Své kamarádce ji podstrčila, ale s tím, ať si s ní dělá, co chce. Když pak měla chvíli, v níž se opravdu trápila, tak si doma v klidu sedla a tu knížku si četla," uvádí jeden z příběhů. Kamarádka druhé ženy vyhledávala kromě knih také kontakty na psychology a psychiatry a nabízela jí, že když bude chtít, můžou jim zavolat nebo je navštívit společně.
Realita je podle ní ale taková, že se lidé často trápí se svými potížemi sami. "Na základě své rešerše pro dokument jsem si poruchy příjmu potravy pojmenovala jako nemoc samoty. Člověk je s tím často sám, a to velmi dlouho. Pramení to z moha důvodů. Může to být celková společenská stigmatizace duševního zdraví, kterou člověk s duševním onemocněním přijme za svou a stigmatizuje sám sebe. Slovo anorektička se navíc stále používá jako nadávka. Člověk se pak bojí svěřit se se svým problémem, nemá se komu svěřit anebo si to alespoň myslí. Ta nemoc znamená stažení se do sebe z venkovního světa," přibližuje.
Za zásadní pro uzdravení považuje vnitřní rozhodnutí. "Je to strašně důležitý moment, ale člověk v té fázi často vlastně nechce o nemoc přijít. Říká si: hlavně mě nenuťte jíst, proboha. Bojí se tedy svěřit, protože kdyby to někomu řekl, ostatní by ho nutili měnit jeho vzorce jedení a chování. Pro něj představují jistotu, i když jsou destruktivní," vysvětluje. Upřesňuje ale, že se nejedná o vědomé rozhodnutí, které přijde ze dne na den. Může se ozvat třeba pud sebezáchovy nebo vůle žít, Lupínková tomu říká přitakání životu. "To je výchozí bod, aby člověk mohl nastoupit cestu uzdravování. Dalším krokem může být vyhledání odborné pomoci, aby se člověk dostal z vězení samoty. Navíc platí, že čím dříve člověk s léčbou začne, tím vyšší šanci na uzdravení má," uzavírá.
Mohlo by vás zajímat: Zhubl na 54 kilo a skončil v nemocnici: I tak jsem si připadal tlustý, byl jsem pitomý
