Šílenství, dnes nazývané psychóza, je údajně ztráta rozumového úsudku, pomatenost, nepříčetnost, zkrátka něco, co se nápadně vymyká zaběhnutému průměru. Kde je ale hranice mezi samotným šílenstvím a jistým stupněm geniality?

Historicky se postoj k této problematice značně lišil, což v podstatě přetrvává až do současnosti. Vždy záleželo a stále záleží především na kultuře daného národa či kmene.

Šílenec, nebo génius?

Označení "šílenec" mělo v různých dobách rozdílné zabarvení. Od naprosté sympatie až uctívání (šamani) přes vnímání výjimečnosti jedince skrze jeho genialitu v určitém oboru (např. W. A. Mozart) ke zcela opačným emocím, zvláště pak v současné západní kultuře, kde je šílenství vnímáno jako obrácená strana racionality.

Šílencem je pak často nazýván člověk nějakým způsobem vyčuhující z řady, nerespektující zaběhnutá pravidla s více či méně pudovým jednáním. Je to někdo společensky nevyhovující a v jistém smyslu i ten, jehož se lidé či společnost pro jeho nepředvídatelnost mnohdy obávají.

V minulosti (a do jisté míry i dnes) býval termínem "šílenec" označován člověk, jehož vnímání světa se tak výrazně lišilo od běžného standardu, že dotyčný zůstal pro většinu lidí nepochopen, a tudíž označen za blázna či nepřizpůsobivého podivína. To ovšem neznamená, že inteligence takových lidí se nachází někde hluboko pod nastaveným průměrem. Možná spíš právě naopak.

Jako vyvolený jedinec

V prastarých kulturách a kmenových společenstvích byli ovšem tito lidé uctíváni jako vyvolení, ve kterých přebývá mocný duch, a kteří jsou jasně předurčeni k velkým činům a předávání poselství odjinud.

Kde je tedy hranice mezi skutečným šílenstvím, vnímaným současnou kulturou jako diagnóza, a jistým stupněm geniality či třeba schopnosti jasnozření?

Bezesporu je třeba rozlišovat šílenství ve smyslu uměleckého či jiného nadání, které nijak neohrožuje okolí (ani samotného umělce v souvislosti s poškozování sebe sama) a jedince, moderní medicínou označovaným jako psychotik; takový člověk často nedokáže svůj problém zvládnout sám a mnohdy se raději svěří (nebo je svěřen) do péče odborníka.

Ne vždy je třeba psychiatr

Nemusí vždy nutně jít přímo o psychiatrickou pomoc. Na výběr dnes máme celou řadu "alternativ", či spíše metod, které se nově vyvinuly, anebo znovu vystupují na světlo světa. Vždycky ale jde především o pochopení sebe sama, své podstaty, kterou je mnohdy těžké bezvýhradně přijmout.

Psychiatrie je, když…

Samotnou psychiatrii lze definovat jako lékařský obor zabývající se léčením nemocí lidského mozku, které se projevují v "chybném" myšlení, výrazných emocích a celkovém vnímání reality.

Psychiatrie prošla a stále prochází přirozeným vývojem a rozčleněním na určité další směry a také metody léčby. Z historicky významných osobností v tomto směru jmenujme například Sigmunda Freuda, Carla Gustava Junga nebo třeba Alfreda Adlera.

Dnes se můžete setkat i s celou řadou jiných terapeutických metod, postavených na nevědeckém základu. Možná právě proto  bývají tyto postupy lékařskou veřejností častokrát zavrhovány či nesprávně interpretovány. I tady ovšem najdeme výjimky a tak i v řadách lékařů klasické medicíny najdete odborníky využívající tzv. alternativní způsoby léčby.

Věř a víra tvá…

Ať už jste příznivci klasických léčebných metod a raději spolknete pilulku, anebo vám je bližší pomoc léčitele, psychotronika nebo třeba kartáře, důležité je věřit především sám sobě a také v sebe.

A i uzdravovací proces může být výrazně ovlivněn přístupem pacienta, a je celkem jedno, jestli se chcete dostat z depresí, nebo si vyléčit opakující se záněty močového měchýře.

Ach ta hlava…

Odborník umí nasměrovat a podpořit léčbu, ale vy jste ti, kteří musí udělat první krok a vstoupit na vědomou cestu k uzdravení a především pochopení podstaty problému i sebe sama. Protože prý všechno je v hlavě. A právě tam bývá nejčastěji zakopaný pes.