Jak se dostat na záchytku?
Možnosti jsou v zásadě tři. Buď vás sebere policie, nebo si o váš zdravotní stav začne někdo dělat starosti, nebo se dostavíte sami.
Možnosti jsou v zásadě tři. Buď vás sebere policie, protože moc vyvádíte, nebo si o váš zdravotní stav začne někdo dělat starosti - třeba když za mrazu ležíte na ulici, nebo se dostavíte sami...
Poslední možnost je, jak asi tušíte, nejméně častá. Takže ... "Většinou nedobrovolně," potvrzuje primář Oddělení pro léčbu závislosti Vinohradské fakultní nemocnice MUDr. Petr Popov.
Jde (zase) o peníze?
Právě nedobrovolnost bývá nejčastějším argumentem odpůrců těchto zařízení. Vedle finanční ztrátovosti, která však je jen důsledkem prvního problému.
Přitom takový nocleh nebývá nijak levnou záležitostí - třeba v Kroměříži si za něj počítají bezmála 13 tisíc korun. Podobná zařízení jsou proto všude ve světě dotována.
Úplně první z nich vzniklo právě před 60 lety v tehdejším Československu. Legendární pražský "Apolinář" byl geniálním projektem známého bojovníka proti alkoholismu MUDr. Jaroslava Skály, který byl sám původně paradoxně alkoholikem.
Čtyři pětiny mají dlouhodobý problém
Díky němu vznikla síť protialkoholních záchytných stanic, na něž navazovala další ambulantní zařízení, která poskytovala potřebnou dlouhodobou péči.
Už docent Skála totiž prokázal, že u čtyř pětin pacientů, kteří skončí na záchytce, nejde jen o nějaký ojedinělý exces, ale trvalý problém, který se projevuje v běžném životě.
Před revolucí u nás fungovalo přes 60 "záchytek", dnes už jich je pouze sedmnáct. A bohužel už fungují vlastně jen jako řešení v krizové situaci. Pacient se tam vyspí, odkráčí, a pokračuje dál. Záchytky se tak staly noclehárnami pro těžké opilce, a neslouží už jako poradny, odkud se pacienti posílali k další léčbě.
Jsme zemí alkoholiků
"V Čechách je ke konzumaci alkoholu dlouhodobě pozitivní vztah. Alkohol je součástí kultury a je tradiční v dobrém, ale i špatném slova smyslu," podotýká primář Popov. Výsledky jsou ovšem tristní.
Zatímco světový průměr spotřeby čistého alkoholu je 6,15 litru na osobu a rok, u nás je to téměř třikrát tolik! S více než 16 litry jsme alkoholickou velmocí - víc už se pije jen v Moldavsku. Tato čísla nás řadí ne do vyspělé Evropy, ale kamsi na Východ . Jak často v Čechách pijí děti pod 15 let, nemá na Západě obdobu.
Podle doktora Popova se nemáme v této souvislosti utěšovat tím, že nám statisitky zvedají party "tématických" turistů, kteří se k nám přijíždějí opít. Jednak to už není pravda, protože se přesunuli do levnějšího Pobaltí, a jednak desetitisíce Čechů, kteří tráví dovolené v cizině, jejich působení hravě vyrovnají.
Kdo je alkoholik?
Alkoholikem také není jen ten, kdo denně vysedává v hospodě a je opilý denně. Člověk závislý na alkoholu může klidně své opice prožívat jen občas. Ale móda domácího popíjení, často podporovaná i lékaři ze zdravotních důvodů, způsobuje nárůst "tichých" alkoholiků, kteří sice přes den fungují, ale každý večer spořádají třeba celou láhev.
V Česku zároveň přibývá těžké opilosti a agresivity. Zatímco před 30 lety se hranice dvou promile považovala za otravu alkoholem, dnes nejsou výjimkou lidé, kteří mají 3,5 promile a klidně s personálem záchytky hovoří. Což jen dokazuje vytrénovanost jejich organismu na vysoké dávky ethanolu.
Velkým problémem jsou opilé děti a ženy, jejichž organismus je geneticky náchylnější k vyvinutí závislosti a zároveň k rychlejšímu podlehnutí zhoubnému vlivu.
Kde je pomoc?
Kořenem problém zřejmě je, že stát počátkem 90. let rezignoval na svoji zodpovědnost a síť specializovaných ambulancí se prakticky rozpadla.
Dnes proto plošně chybí zdravotnická zařízení pro léčbu alkoholismu jako nemoci.
"V případě nelegálních drog máme v ambulantní sféře různé typy zařízení, které nabízejí pomoc lidem, kteří mají problémy s nelegálními drogami. Ale pro člověka závislého na alkoholu je taková péče velmi často nedostupná," připomíná Petr Popov, primář oddělení pro léčbu závislosti Všeobecné fakultní nemocnice.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
