Hýbeme se buď málo, nebo špatně, říká Pavel Kolář
Jednomu z nejuznávanějších fyzioterapeutů světa Pavlu Kolářovi vyšla před nedávnem kniha s názvem Labyrint pohybu. Jde o rozhovory s autorkou Renatou Červenkovou, které jdou napříč jeho profesním i soukromým životem.
Pětapadesátiletý špičkový odborník, otec tří dětí, přední fyzioterapeut nejen významných českých sportovců, ale i tisíců obyčejných smrtelníků se ve své knize věnuje celé řadě témat.
Přečíst si můžete o jeho dětství, studiu i Bechtěrevově chorobě, kterou sám trpí. Rozebírá také vlivy největších světových odborníků v oboru medicíny a fyzioterapie a zabývá se především názory na mnohé problémy od bolestí zad přes vývoj dítěte a péči o něj až po nedostatečnou kooperaci a komunikaci s pacientem v českém systému zdravotnictví. Velký důraz také věnuje propojení těla a mysli i vlivu stresu a úzkostí na náš organismus.
Tělo versus psychika
Vnímání bolesti je podle Pavla Koláře velmi subjektivní záležitost a může vycházet z různých zdrojů. Proč stojí za to právě tuto knihu číst? Pochopíte, že úspěch uznávaného odborníka je především o jeho lidském přístupu. Ve svých odpovědích profesor Kolář několikrát kritizuje izolaci jednotlivých oborů medicíny a malou kooperaci lékařů mezi obory. Zároveň uvádí, že lékaři se málo věnují v diagnostice faktorům sociálním a psychologickým a uvádí konkrétní příklady pacientů, jejichž fyzické obtíže jsou přímým důsledkem toho, že zažili velmi těžké věci.
Nesou si pak s sebou tlusté složky nejrůznějších vyšetření a možná by jen stačilo podívat se na problém pacienta z více úhlů a zeptat se, co v danou chvíli prožívá. Možné psychosomatické příčiny problémů profesor Kolář vůbec nebere na lehkou váhu a zmiňuje také rozhovor s pacientem ve formě časové osy, kdy se k časové přímce přidají nejdřív onemocnění a potom významné, často těžké životní události. "Pacienti mnohdy použijí při líčení svých obtíží netypické, ale výstižné formulace: jako by mi měly upadnout ruce, jako bych nemohla unést hlavu na krku," říká Pavel Kolář.
O únavě
Jak nejlépe odpočívat? "Podle typu únavy. Někdy se cítíte hodně unavená, ale stačí, abyste se o víkendu dobře vyspala, tedy si odpočinula pasivně. To platí při únavě, kterou označujeme jako akutní. Zato únavu chronickou víkendovým odpočinkem nevyřešíte. Čím déle se vyvíjí a udržuje, tím více času pak organismus potřebuje k tomu, aby se zregeneroval. Při chronické únavě není vhodný pasivní odpočinek. Pomáhá jít si zaplavat, jít na procházku," dodává Pavel Kolář.
Podle něj nesmí chybět ani psychické zatížení. "Stačí si třeba jen číst to, co nás baví. Zároveň potřebujeme dost spánku a emočně pozitivní, ale ne extrémně nabitý program. Při jeho volbě má mít přednost ten, kdo je ve stresu, přání zbylých členů rodiny by mělo jít v takové situaci stranou," říká Pavel Kolář. Tolik k tomu, proč je tak důležité, aby například maminky na mateřské nebo lidé ve stresu obecně měli možnost věnovat se sami sobě aktivním odpočinkem.
O pohybu
"Hýbeme se dnes buď málo, nebo špatně a pohyb se vytrácí nejen ze života, ale i z medicíny," uzavírá lakonicky téma pohybu v našem každodenním bytí Pavel Kolář.
O včasné diagnostice u dětí
V knize se profesor Kolář zabývá i malými dětmi. Jak se vlastně správně vyšetřuje miminko z hlediska vývoje, popisuje profesor Kolář následovně: "Využíváme k tomu klinické vyšetření zaměřené na odhalení chyb v jejich pohybovém projevu. Vyšetřujeme třeba reflexy, které jsou vybavitelné pouze v určité době vývoje nebo se objevují až od jeho určité fáze. Pokud vývoj mozku není správný, vybavují se jinak a jindy než u zdravého dítěte. Včasné zjištění poruchy, a tím i včasné zahájení rehabilitace přináší větší efekt, neboť můžeme využít silných neuroplastických dějů. Díky nim si děti mohou vytvořit v mozku náhradní či kompenzační programy."
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
