Salix caprea, Capraea vulgaris
Lidové názvy: květná vrba, smuteční vrba, kočičky
Čeleď: vrbovité

Popis rostliny

Vrba jíva je statným vícekmenným keřem nebo stromem s výškou až 12 m.
Má nepravidelnou, bohatě větvenou korunu a zprohýbaný kmen. Na kmeni a silnějších větvích jsou k vidění temné praskliny. Podélně brázditá je však až borka starších stromů, má také tmavě šedou barvu. Mladé dřeviny mají borku hladkou, světle šedou. Letorosty vrby jsou olivově zelené, nažloutlé nebo načervenalé, v mládí řídce chlupaté, později lysé.
Jíva je širokolistým druhem vrby. Má široce eliptické nebo vejčité, šikmo zašpičatělé listy, s jemně pilovitou až celokrajnou čepelí. Horní strana listů je tmavě zelená, lysá, matná nebo slabě lesklá. Vystupuje jen jedna žilka. Z rubové strany mají listy naopak výraznou žilnatinu. Jsou navíc šedobíle chloupkaté. Chloupkatý je i řapík. Nápadné jsou také zoubkaté, srdčité až ledvinovité palisty.
Listy vyrůstají střídavě. Ještě předtím než začnou rašit listy, se však objevují květy. Dvoudomá vrba jíva kvete již v březnu a dubnu. Květy jsou uspořádány v krátce stopkatá, hustá jehnědovitá květenství. Před rozvinutím jsou květy stříbřitě plstnaté. Plstnatý kožíšek nerozvitých květů vrby je tvořený dlouze vousatými podpůrnými listeny. Ty tak časné květy chrání před mrazy. Nerozvité květy jsou známé jako kočičky. Patří k symbolům jara a Velikonoc. Dle tradice se využívají k výzdobě katolických kostelů na Květnou neděli, proto se také tato vrba označuje jako květná.
Samičí jehnědy jsou štíhlejší a delší, mají délku až 4 cm. Jejich barvu určuje zelený pestík. Samčí květy nesou dvě žluté tyčinky s dlouhými nitkami, od nich jsou nažloutlé, mají vejčitý tvar.
Plody jívy představují tobolky s drobnými ochmýřenými semeny, dozrávají v květnu.

Původ a výskyt

Vrba jíva je euroasijským druhem. Osídluje celý mírný a subarktický pás Evropy a Asie. Ve Středozemí roste jen ve vyšších horských polohách. U nás se vrba jíva vyskytuje hojně, od nížin až po horní hranici lesa.
Jívě se daří ve světlých lesích, na mýtinách a pasekách, v lesních lemech, v křovinách, také podél cest, na suťových svazích, na skládkách, náspech, v lomech a pískovnách. Svědčí jí propustné, výživné i chudé půdy.

Pěstování

Vrba jíva je pionýrskou, mimořádně přizpůsobivou dřevinou. Vyžaduje jen dostatek světla. Snese různé typy půd, na rozdíl od jiných druhů vrb jí však nesvědčí přemokřená stanoviště.
Uplatňuje se při zalesňování krajiny. Zlepšuje kvalitu půdy, současně je potravou pro zvěř. Nepotlačuje přitom růst jiných rostlin. Jakmile ji ostatní dřeviny dorostou, jíva ustupuje.
Měkké pórovité dřevo vrby jívy slouží jako palivo. Větší význam má však ve včelařství. Její květy na jaře představují pro včely první bohatý zdroj pylu i nektaru.
V zahradách se vrba jíva nepěstuje často. V poslední době si však získává oblibu tzv. smuteční vrba. Jde o okrasný kultivar jívy zvaný Pendula, charakteristický převislými větvemi, roubovaný na vysokou podnož. Pěstují se převážně samčí stromy s výraznějšími a zdobnějšími květy. Více než vrba jíva se v zahradách uplatňují kříženci jívy a dalších druhů vrb, například vrby košíkaté.
Vrba jíva se snadno zmlazuje, velmi rychle znovu obráží. Na rozdíl od dalších druhů vrb se však nedá množit řízkováním, protože téměř nezakořeňuje. Rozmnožuje se semeny. Dožívá se až 50 let a plodí ve věku 3 – 4 roky.

Léčitelství

Vrbová kůra je zdrojem flavonoidů, tříslovin a také glykosidu salicinu. Právě z kůry vrby jívy byl údajně poprvé vyroben aspirin (kyselina salicylová). Kůra vrby jívy pomůže snížit teplotu, tlumí bolesti hlavy a působí proti nespavosti. Má také močopudné účinky. V lidovém léčitelství se však užívá jen zřídka, častěji se uplatňuje její příbuzná – vrba bílá.

Upozornění

Text nenahrazuje lékařské vyšetření. Má pouze informativní charakter. Konkrétní léčba je vždy v rukou odborníka, také využívání léčivých bylin by mělo být individuálně konzultováno s lékařem.