Taxus baccata, Taxus communis
Další/lidové názvy: tis obecný, tis jahodový, pušpán, fajnová jedle, strom smrti
Čeleď: tisovité
Popis dřeviny
Tis červený, také tis obecný, je jednou z nejjedovatějších rostlin našeho území. Jde o stálezelený jehličnan, který může nabývat podoby keře nebo stromu s výškou od 10 do 20 m.
Tis je pomalu rostoucí dřevinou s velmi hutným dřevem. Letokruhy bývají nahloučené a stromy tak mají stále velmi štíhlou dekorativní siluetu. Je často vícekmenný, se srůstajícími kmínky. Má široce kuželovitou až kuželovitou korunu. Kůra tisu je nejprve hladká, má červenohnědou barvu. Později se mění na šedohnědou, aby se v tenkých plátech odlupovala.
Jednožilné jehličky mají čárkovitý tvar. Jsou široké asi 2 mm a dlouhé 2 – 3 cm. Na vrcholu jsou zašpičatělé, na bázi mají krátký řapík. Opadávají ve stáří 5 – 10 let. Na horní straně jsou lesklé, temně zelené, na rubu světle zelené a matné. Vyrůstají dvouřadě.
V úžlabí jehlic se od března do dubna objevují jednotlivé květy. Tis je dvoudomou nahosemennou dřevinou. Samčí květy mají kulovitý tvar a průměr 3 – 4 mm. Jsou krátce stopkaté, mají žlutou barvu. Samičí květy jsou zelené, velké jen 1 – 2 mm, tvarem připomínají listové pupeny.
Oproti jiným jehličnanům nemá tis pryskyřičné kanálky. Od ostatních jehličnanů se liší i plody. Nejde o šišky, ale o tzv. epimatium, podobné bobulím semenných rostlin. Hnědé, vejcovité semeno obklopuje dužnatý útvar (epimatium, míšek) jasně červené barvy. Dozrává v září a říjnu. Semena rozšiřují zejména ptáci.
Dužina míšku je jedinou částí dřeviny, která není jedovatá. Má příjemnou sladkou chuť a slizovitou konzistenci. Obsahuje však prudce jedovatá semena.
Původ a výskyt
Tis červený je reliktem třetihor. V minulosti se atraktivní dřevo tisu využívalo k výrobě luků, později také k výrobě nábytku a uměleckých předmětů. Bohužel tak došlo k masivnímu úbytku dřeviny.
Přestože je v Česku tis původní rostlinou, v současnosti se zde vyskytuje jen vzácně. Řadí se k silně ohroženým druhům červeného seznamu a je přísně chráněn, obdobně také v jiných evropských státech. Tis se roztroušeně vyskytuje téměř po celé Evropě, na jihu zejména v horách.
Dřevině se daří v čerstvě vlhké, humózní, nejlépe nevápenaté půdě. Upřednostňuje stinná stanoviště.
Dříve hojně rostl především ve smíšených lesích. Na svých nejvýznamnějších lokalitách současnosti však byl vysazen. Jde například o Jílovské tisy u Jílového, Moravský kras nebo Lednicko-valtický areál. Úctyhodným obvodem kmenu přesahujícím 4,5 m a stářím kolem 1500 let se může pochlubit Pernštejnský tis nebo tis v Krompachu.
Pěstování
V současnosti tis červený představuje okrasnou dřevinu zahrad a parků. Jako symbol smutku často zdobí i hřbitovy.
Protože velmi dobře snáší ořez, funguje také jako dekorativní živý plot. Dobře se tvaruje a svůj tvar si dlouho zachovává. K jeho výhodám patří také to, že skvěle snáší stín nebo smog. Naopak mu nesvědčí světelné výkyvy. Špatně snáší nízké teploty a vyžaduje dostatečnou vlhkost vzduchu.
Ze semene vyrůstá velký, vzpřímeně rostoucí strom. Okrasné formy se zpravidla řízkují, rostlina má pak vzrůst podobný mateřské větvičce.
Tis se vyskytuje v mnoha rozličných kultivarech. Ještě častěji se dnes pěstuje jako kříženec tisu červeného a tisu japonského.
Otrava tisem červeným
Tis obecný ve všech svých částech (vyjma dužiny míšku) obsahuje nebezpečnou směs asi deseti alkaloidů, které se označují jako taxin. V jeho složení však najdeme i lykopin, milosin, efedrin a další toxické látky.
K usmrcení stačí rozkousat několik málo semen nebo pozřít asi 50 g jehličí. Jedovatý je také čaj z jehliček, plodů či větévek, dokonce i suché větévky.
Otrava se projevuje zvracením a zažívacími potížemi, svalovým chvěním, křečemi a obtížemi s dýcháním. V těžších případech nastává bezvědomí a srdeční selhání. Smrt však může nastat i zcela bez příznaků, již do hodiny po požití.
Jed tisu působí velmi rychle, navíc neexistuje protilátka. Pomoci může jen vyvolání zvracení, které musí přijít bezprostředně po konzumaci.
