Ztratil práci, živím nás já...

Pokud to trvá pár dnů či týdnů, smiřte se s tím. Jenže co když si váš partner hodí nohy na stůl a novou práci si hledat nezačne? Máte mu ji najít vy? Nebo čekat, že se stane zázrak? Odpoví PhDr. Petr Šmolka.

Mnohý muž má v takové chvíli pocit, že se změnil z živitele v "živý tele". Nic proti pocitům, horší je, když se jak to tele také chová. Uvnitř sice zraněn a znejistěn, navenek však jedná, jak kdyby bylo jen otázkou času, kdy za ním začnou ve zlatých kočárech jezdit lovci mozků a budou se předhánět v lukrativních nabídkách. Na něm pak bude, aby zvolil tu nejzajímavější.

Přece nemá zapotřebí se ponižovat a doprošovat! I když mu po čase dojde, že kočáry zřejmě došly a leniví lovci mozků už nedorazí, na jeho chování se nic moc nemění. Jen se postupně zatvrzuje a odmítá spolupracovat s tím zlovolným trhem práce.

Pokud je labilnější, může upadat do deprese, pokud nikoli, tak si začne na daném stavu nacházet i nesporná pozitiva. Od ranního polehávání, přes poledního šlofíčka, až po nelimitovanou osobní volnost. Dílo zkázy mnohdy podporuje i odstupné od bývalého zaměstnavatele. Na chvíli vytváří iluzi jistého, ne-li blahobytu, tak alespoň dostatku. On je v pohodě, okolí však pomalu začíná šílet.

Jak ho přimět k hledání práce?

Vězte, že je snazší přimět muže k slzám než k tomu, aby dělal cokoli, pro co se sám nerozhodl. Čekání na zázrak je sice poměrně dobrý nápad, bohužel však pouze pro ty, kdo si oblíbili čekání na Godoty.

Podnikavá manželka se někdy rozhodne vzít běh věcí do svých rukou. Pokud má štěstí (pravda, někdy je dost sporné, zda zrovna štěstí), pak se jí podaří manželovi práci nalézt. Vše se může zvrtnout ovšem hned na počátku. To, když se její drahý nedokáže smířit, že mu zas ukázala, kdo má navrch. I když mu nic takového najevo dávat nemínila. Prostě mu chtěla pomoci a on to z její strany vnímá jako povyšování.

Dobrák nebo viník?

Vyhráno není ani když práci přijme. Kdykoli mu v ní později nebude cokoli "vonět", vždy je po ruce viník - ten, kdo ji sehnal. Ani hledání brigády a ženina snaha rodinu uživit není zrovna nejmoudřejší strategie. Jen tím manžela utvrzuje, že není třeba, aby se i on snažil. Vždyť ona nakonec vše zvládne.

Ovšem jen do chvíle, kdy se jí začne zajídat život s parazitem. Za jistý vrchol partnerské diplomacie je tak možno považovat, když se jí zdaří domluvit s někým z okolí, kdo by manželovi práci nabídnout mohl. Zvláště, pokud se on sám za jejím mužem vypraví a bude mu vykládat, jak moc by jej potřeboval. S jeho schopnostmi, dovednostmi a zkušenostmi...!

PS.: nejen pro úplnost by se ale slušelo dodat, že jsou i muži, kteří se ke ztrátě práce postaví čelem a situaci konstruktivně řeší. Škoda jen, že je většinou má doma nějaká jiná!