Mám smysl pro realitu a vím, že když se po mně kouká podezřele mnoho ženských, může to být taky tím, že jsem si zapomněl zapnout poklopec. Je dobré stát oběma nohama na zemi.

Mám-li být upřímný, mohu konstatovat, že jsem sám se sebou v principu odjakživa celkem vyrovnán. Ne že by ze mne sebevědomí prýštilo jako latex z kaučukovníku, ale patřím k těm lidem, kteří se umějí povznést a minimálně ve věcech ženské přízně konstatovat: mohlo by být hůře. Podstatně hůře. Samozřejmě by mohlo být i lépe.

A já dobře vím jen ze svého okolí, jak to vypadá, když je lépe, když si někomu samy sedají holky na klín. Někteří krasavci výrazně exponovaní ženskou přízní to mají rádi, jiní moc ne. Buď proto, že si chtějí sami vybírat, nebo proto, že jim není dobře v roli, na kterou si musí zvyknout každá krásná žena, tedy v roli toho, kdo se musí naučit odmítat.

Roli muže jako lovce považuji za přirozenější než roli pouhého sběrače, a to se všemi riziky, které k lovu patří. Tím nejběžnějším rizikem je prázdná síť. V době mládí jsem býval většinou úspěšný. Až na výjimky jsem si ulovil, co jsem ulovit chtěl, vynaložené úsilí bylo přiměřené, štvané laně se nenechaly pronásledovat nikterak moc dlouho, bylo to spíše takové to „ještě kolečko, aby sis o mně nemyslel něco špatného", a toho si člověk musel považovat, když okolo sebe viděl, jak se jiní chlapci honí úplně zbytečně.

Manželství jsem prožil s klapkami na očích

 Před svojí ženou jsem se na jinou ženu nesměl ani podívat, a naučil jsem se to tak dokonale, že jsem tuto metodu jen s opravdu malými výjimkami praktikoval, i když jsem nebyl pod dozorem. Manželka byla cizinka. Cizinka z velké dálky. Když mi vyprávěla, jak její maminka s nožem v ruce honila tatínka po celém domě a jak její krásná mladá sestřička skočila z nešťastné lásky ze skály, zdálo se mi to neskutečně daleko. Ono se to taky stalo neskutečně daleko. Neuvědomil jsem si vůbec, že tytéž geny denně uléhají po mém boku.

Začalo to pro mne nesmyslnými otázkami či naopak nemluvením. Pak mi rozřezala na kousky novou bundu jen proto, že jsem přišel o hodinu déle z práce. Tím odstartovalo mnohaleté peklo s krátkými oddechovými časy vánočních svátků a narozenin dětí. Peklo, které nemělo žádný racionální důvod. Ten se skrýval pouze v hlavě mé ženy. Po sérii demonstrativních sebevražd a hospitalizací mi pan doktor Plzák řekl: léčba, nebo rozvod. Žena léčbu odmítla a já si nedovedl představit život bez dětí. A vlastně ani bez ní.

Až tehdy se objevila v mém životě jiná žena

 Vlastně holka. Byl jsem v klasické situaci oběti žárlivecké vášně, která si po mnoha letech neoprávněného osočování z nevěry řekne: „A proč ne, mám to přece za stejný prachy."

Nepřineslo mi to žádnou úlevu, ba naopak. S holkou jsem se rozloučil. Ale žena, která mi po celou dobu našeho manželství četla textové zprávy na mém mobilu, prohlížela počítač, kapsy, tašku a dělala přepadové kontroly v mém tehdejším zaměstnání, se konečně dočkala. Úbytek jednoho prezervativu z několika růžně použitých krabiček bůhvíjak dlouho se povalujících v mém nočním stolku (manželka už dávno používala jinou antikoncepci) byl dostatečně usvědčujícím důkazem. Měla pečlivě spočítáno. Políčeno. Přiznal jsem se.

Žena sebrala děti a odjela s nimi do Ameriky k příbuzným. Že už se nevrátí. Po celou dobu po jejím odjezdu jsem nešel ani na pivo. Ale na to jsem byl zvyklý. Věděl jsem, že mi bude volat. Měli jsme tehdy pronajatý dům na vesnici za Prahou a nemohl jsem si ani v době, kdy se na svých cestách nacházela v jiných časových pásmech, dovolit, aby na pozadí našeho rozhovoru byl hospodský hukot nebo dokonce zazvonila tramvaj. To bych upadl v podezření, že nejsem večer doma.

Pak se vrátila a všechno začalo znovu

 Nesmyslné scény, urážky, permanentní balení kufru. Po dalších pěti letech jsem ten už bůhví pokolikáté sbalený kufr vzal a odešel.

Ač byl rozvod odborníkem nařízeným únikem od diagnosti-kovaného chorobného žárlivce, neznamenal, že bych dokázal překousnout citovou vazbu jako pupeční šňůru. Myslel jsem na domov a děti, ano, i na ni, daleko více než na hledání nové ženy. A vlastně stále myslím.

„Seberte se a odjeďte dělat někam do ciziny," radil mi doktor Plzák, když jsem se mu svěřil, že mám chuť se vrátit, že se mi po rodině stýská. „Prostě to nedělejte! Bez terapie to bude jenom a jenom horší, to vám říkám narovinu," řekl mi.

Neodjel jsem do ciziny a sehnal si byt. Manželka mne trestala tím, že mi neumožňovala styk s dětmi. Říká se tomu syndrom zavrženého otce. Trestala mne za to, že jsem vzal kufr, který mi sama sbalila, a poslechl ji, když mi řekla, abych vypadnul za nějakou tou svojí kurvou. Žádná kurva však neexistovala. Ani ve slušnější ženské podobě.

Po čase jsem se snažil najít si nějakou náplast

 Musím se přiznat, že jsem roli lovce v sobě dlouho neuměl znovu aktivovat, ač jsem si to přikázal. Po tolika letech manželství mi přišlo absurdní si někoho hledat, zvykat si na něho, zařizovat domácnost, mít děti. Vždyť všechno mám!

Ze všeho nejvíc jsem toužil po tom, abych se probudil doma a měl vedle sebe normální ženskou. Ano tu, kterou jsem měl, tu, která byla obětavá máma a která by byla i dobrá manželka, kdyby byla - normální.

Neuměl jsem být lovcem. Stal jsem se sběračem. Ne že bych sbíral všechno. Vybíral jsem si, ale lov to tedy nebyl. Bylo to jen občasné nebránění něčemu, co tak nějak přišlo, dobře to vypadalo a nebylo to vyloženě protivné.

Ale zpátky k tomu rozepnutému poklopci

 Komu se to alespoň jednou v životě nestalo. Mně naposledy, když jsem byl pozván na redakční poradu na své nové novinářské štaci. Na redakční sezení jsem jako externista píšící do více titulů zván zřídka. Jsou redakce, které tisknou mé články dlouhá léta, a přitom se v nich s nikým osobně neznám. A docela mi to vyhovuje.

Nedokážu si představit sedět někde za nějaký paušální plat, notabene někde, kde se nesmí kouřit. A to už je skoro všude. Navíc leckde mají americký systém velkých místností, ve kterých pohromadě sedí, kecá, telefonuje a píše dvacet lidí. V takové ratejně bych nenapsal ani článek do černé kroniky. Na psaní potřebuju klid.

Tohle vydavatelství vypadalo honosně. Tisklo řadu titulů, z nichž většina se od sebe lišila jen názvem. Jsou to ty časopisy, kde se překládají a přepisují horoskopy, recepty a úžasné příběhy z loňských čísel, které vyšly v Německu. Zkrátka šetřit se musí všude. Nicméně nějaký ten fejeton na ryze české téma je také potřebný.

Předpokládal jsem správně, že redakční rada dámského magazínu bude solidní babinec

 Na rozdíl od mé bývalé ženy, jejíž žárlivost neunesla ani to, že bych mohl psát pro ženy, natož abych snad do nějaké redakce dámského periodika osobně docházel, jsem však dobře věděl, že redakce dámského magazínu nemusí automaticky znamenat defilé ženské krásy.

Všechny ty magazínové krásky na křídě navádějí k představě, že redaktorky jsou vlastně těmi modelkami, a když ne, tak jsou jim velmi a velmi podobné, všechna ta plochá bříška u článků se zaručenými dietami dávají přímo tušit, že autorky těch článků jsou štíhlounkými plochobřichými krasavicemi. Ono je to úplně jinak.

Ty nejzajímavější články o tajemstvích ženské krásy píší ty nejošklivější babice s knírky a trojitými bradami, články o sexu pak nevrlá suchá větev s neoholenýma nohama a brýlemi tlustými jak slepičí vejce. Tak to bylo alespoň v této redakci. Oku lahodící v tomto případě byla jen paní šéfredaktorka (o půl hlavy větší než já), dále její asistentka (které bych mohl dělat otce) a editorka (v pokročilém těhotenství). Má bývalá žena by mohla být spokojena.

Jsem zvyklý na to, že se na mne občas nějaká ženská podívá...

...ale v tomto případě bylo pohledů více, než se sluší na letmé zhlédnutí nového fejetonisty. Dokonce i suchá větev na mne ostřila zrak přes své poctivé čočky. Děvčata si však neprohlížela ani tak moji tvář, jako oblast kdesi kolem pasu. To jsem si ještě nějak provizorně odůvodnil, neboť je známo, že ženy si prohlížejí mužské zadky se stejným zaujetím jako muži ženské. Ale už jsem tušil, že něco nebude v pořádku. Zachránila mne až editorka decentním dotazem, jestli „to není nějakej novej trend" (je s ní docela prča).

Můj první fejeton v tomto magazínu se jmenoval Rozepnutý poklopec a musím uznat, že jsem se touto událostí vpravdě organicky včlenil do dámského redakčního kolektivu a byl zván na další redakční porady. Všechny redaktorky mne od té chvíle oslovují křestním jménem, zatímco já paměť na jména nemám.

Jsem schopen udržet v paměti jméno své aktuální manželky či přítelkyně, svých dětí, rodičů a prarodičů. Vše ostatní je problém.

 A když už si nějaké jméno konečně zapamatuju, tak se mi ukotví v paměti i se svým nositelem tak bytelně, že mám zase problém s tím, že stejné jméno může mít nositele zcela jiných parametrů.

Tak třeba ze základky si pamatuju Helenku, to byla má první láska. A Helenka je pro mne prostě od té doby křehká, krásná, poloprůsvitná blondýnka. Petra ze čtvrté lavice zase byla strašlivě ošklivá, a nadto příšerným způsobem koktala. Říkali jsme jí gorila. Růžena se zase prala, škrábala a budila děs. Se svojí robustní postavou už v první třídě přeprala všechny kluky, a než ji přesadili do pomocné školy, způsobila nám nejednu újmu na zdraví a škole opakované výdaje s doplňováním lékárničky.

A kolikrát jsem si od těch dob nenapravitelně naběhl, když jsem v očekávání křehkých a půvabných blondýnek potkával tlusté a ošklivé tmavovlasé Heleny nebo když mi namísto gorily na rande přišla úplně jiná a hezounká Petra, která navíc ani trochu nekoktala.

Jen z těch Růžen a Růženek mám pořád vítr

 Ne že by se všechny, které jsem od svých školních let potkal, hned chtěly prát a škrábat člověka po tváři, některé měly i vysokoškolské vzdělání a tedy zřejmě ani nenavštěvovaly pomocnou školu, ale všechny do jedné mi přišly nějakým zvláštním způsobem nebezpečné. Třeba mě z toho nějaká Růženka jednou vyvede.

Jsem-li takhle upřímný a přímočarý jako s tím rozepnutým poklopcem, nebál-li jsem se nechat protéct některými kapitolami i větší než malé množství piv, fernetů, slivovice i sprosťáren, rozhodně se tím ještě globálně nepřiznávám k tomu, že jsem nějaký extra bohém, hajdelák, sprosťák, opilec nebo ně-kdo, kdo na sebe vůbec nedbá. Dbám o sebe přiměřeně.

Třeba vím, že správnej chlap má vonět a ne smrdět, jak si chlapi občas mezi sebou říkají

 Když mi bůhvíproč vyrůstá chlup z nosu nebo z ucha (což se dříve namouduši nestávalo), ustřihnu jej. Ale že bych se krátce po své čtyřicítce pídil po krémech proti vráskám, to mě ještě nenapadlo. A doufám, že ani nenapadne.

Foto: Žena

Nevedu boj s počínajícím přírodním melírem ve svých vlasech, kterých mám dost na to, aby se dostatečně uplatňovaly obě barvy, hnědá a šedivá. Uběhnu deset kilometrů a chodím si občas zacvičit, ale nemám ambice ze sebe udělat takové to namakané hovádko obdivně shlížející své bicepsy ve velkých zrcadlech posiloven. To je mi až odporné a prý to snad ani ženám nic moc neříká, alespoň těm ženám, které něco říkají mně.

Na lyžích sjedu černou sjezdovku na Svatém Petru ve Špindlu, i když jsou tam plotny, sjel jsem i sjezdovou trať světového poháru v italské Val Gardeně, tedy ne šusem a nikterak bláznivě, protože vazy poznamenané fotbalovým mládím pod ortézou trochu prozpěvují, ale sjel a činilo mi to potěšení.

Hraju tenis, squash i badminton, jezdím na kole a dokonce dokážu i kolečkově bruslit

 To je v dnešní době pro chlapa velké plus. Alespoň ze seznamovacích inzerátů jednoznačně vyplývá, že inlajny jsou pro dnešní moderní ženu něčím daleko nepostradatelnějším než pračka, žehlička a papiňák dohromady.

Kdysi jsem byl největší ve třídě, dnes jsem se svými 185 centimetry takový průměr, ale zaplaťpánbůh za to. Přiznám se, že bych nechtěl být prcek. Po ksichtu snad vypadám celkem přijatelně. Bylo mi řečeno, že jsem typ chlapa, kterému budou vrásky slušet, tedy se ani touto neodvratností netrápím. Do zrcadla pohlédnu jen při holení, tedy v průměru tak dvakrát do týdne. Pro ženu přináším univerzální hodnotu v tom, že mohu být oholený, s třídenním vousem i s vousem. Zkrátka, jak je libo. Až najdu tu pravou, podobu své tváře na ní svrchovaně ponechám.

Evidentně mám o kousek větší nos, než bych musel...

...ale chlap není od toho, aby byl dokonalej, ale aby byl zajímavej, když už není milionář (milionáři jsou všichni zajímaví). Navíc, proč to nepřiznat, větší nos bývá pro ženy, které věří srovnávacím anatomickým teoriím, docela slušným příslibem. Zatím mi žádná neřekla, že ji nosem daný příslib zklamal, a to musím zaklepat, neboť kdo z mužů by si přál být právě v této oblasti strůjcem rozčarování.

Kouřím jako cikán a čekám, až mi to někdo zakáže. To však bude muset být někdo odolnej, kdo vedle mě pak vydrží ten absťák. A kdo mě bude nějakou dobu živit. Bez kafe a cigarety totiž nenapíšu ani řádku. I sám již četně zmiňovaný pan doktor Plzák se mi onehdy svěřil, že poté, co přestal kouřit, nenapsal půl roku ani řádku. „Podruhý už bych to nezvládl, takovej běs je ten absťák, že ani nevím, jestli vám to nekouření můžu s čistým svědomím doporučit," řekl mi doslova. Manželství mi zakázal, kouření nikoli.

Abych to tedy už konečně nějak shrnul: Mám celkem vyrovnané sebevědomí, a to jsem rád, protože namistrované lidi moc nemusím a ty zamindrákované považuju za tragédii a příčinu všeho zla. Vždyť kdoví, jak by vypadaly dějiny, kdyby byl Hitler dvoumetrový krasavec, kdyby ho táta neřezal hlava nehlava, vždyť tam je počátek jeho mindráků i krutosti.

Kdoví, zda bychom znali slovo holocaust, kdyby vůdce sám sakra vážně nepochyboval o tom, zda v jeho těle nekoluje židovská krev. Není žádným tajemstvím, že Adolfova babička žila v židovské rodině, když se jí vůdcův tatínek narodil jako nemanželské dítě. Kdoví, jak by to všechno probíhalo, kdyby tenhle syfilidou poničený, subtilní Dolfíček s jedním varlátkem byl schopen normálního pohlavního styku a nemusel svůj sex odbývat tím, že si nad ním ženy klekaly a on si jen prohlížel jejich genitálie, nechával na sebe močit a kopat do sebe.

Tolik krásných žen se mu v rámci potvrzení teorie o afrodiziakálním účinku mužské moci nabízelo, a takto podivně a nedostatečně si tento chlapík užíval jejich přízně… Možná, že kdyby ty ženské uměl pořádně pochlapsku přepadnout, nepřepadával by jiné státy. A ty jeho ženy by, jedna po druhé, nepáchaly sebevraždy.

Já tedy žádnou sexuální úchylku nemám...

...a mám-li se nějak charakterizovat, jsem vlastně úplně tuctový vyznavač sexuální klasiky. Tedy nic proti experimentům, ale být počůrán (natož pokakán), ale ani spoután či pošlehán bičíkem jsem nikdy nezatoužil. Téhož se z logiky věci nikdy nezachtělo ani mně páchat na ženě, pominuli těch několik žen, které bych občas nejraději zabil. Ale to se jen tak říká. V reálu tyto ženy muži právě nejvíc poslouchají a já jsem nebyl žádnou výjimkou.

Bydlím sám v bytě 2 + 1 na Starém Městě pražském, dokonce v bývalém rajonu Rychlých šípů. Fingovaná trojsměna tohoto bytu byla na kriminál, ale snad už je to promlčeno. Přijít k bytu v této pražské čtvrti za ještě normální peníze nejde jinak, než zcela nelegálním způsobem. Popravdě znám v Praze jen velmi málo lidí, kteří si byt vybrali z katalogů developerů. Jsem přesvědčen, že kdyby měly být Pražanům odebrány byty nabyté nelegálním způsobem, vznikla by rázem půlmilionová armáda bezdomovců.

Nebýt klubu Roxy, byl by tu božský klid. Ale není to zase tak hrozné. Zvyknete si. Třeba se vám stane, že se v noci podíváte z okna a vidíte, že se vám někdo prochází po střeše auta. Zakřičíte na něj, on vám odpoví nějakou anglickou nadávkou a spořádaně se odebere na střechu dalšího auta. Ale to se může stát kdekoli. U nových aut pak probíhá ještě bolavá, ale rychlá fáze prvních škrábanců, vylomených zámků a děr v náraznících, která končí tím, že bolístky vašeho auta přestanete počítat. Jen pouhé shledání s vozem je pro každého Pražana parkujícího někde u chodníku milá a uspokojivá ranní událost.

Zajímají vás další Honzovy "nevěsty"?

Nebo jinak...Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měla zajímat kniha Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu". Tu si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám ji rád zašle i s věnováním.