Chtějí dokonalost, mají z toho depku. Američanka radí, jak zbavit puberťáky úzkosti
V žádném jiném období člověk neprojde tak komplexní proměnou jako při dospívání. Najít svoji identitu, mít se rád a ještě si vytvořit zdravé sebevědomí je pro dnešní "puberťáky" obzvlášť obtížné kvůli kultu dokonalosti na sociálních sítích. V rozhovoru pro Aktuálně.cz to říká americká psychoterapeutka Lisa M. Schabová. Teenagerům podává pomocnou ruku v knize Začni si věřit.
Čelí současní teenageři více výzvám než příslušníci generace, kterým bylo "náct" ještě před boomem internetu? Co podle vás patří k největším překážkám, s nimiž se musí vyrovnat?
Internet přinesl více výzev nejen náctiletým, ale také mladším dětem. Zaprvé čelí obrovskému množství znepokojivých zpráv. Na mladé lidi každý den působí informace o přetrvávajícím zločinu, násilí, politické nestabilitě, válce, nemocích a dalších stresujících událostech z celého světa. Někdy to je velké sousto i pro dospělé, ale náš mozek je dostatečně vyvinutý. Máme dost životních zkušeností k tomu, abychom se s tím lépe popasovali.
Pro děti to tedy neplatí…
O to je to pro ně děsivější. Svět se jim nezdá bezpečný. Další dopad mají sociální sítě, kde se nejistí teenageři neustále vzájemně porovnávají se svými vrstevníky. K tomu dochází i bez sítí, ale s internetem jev exponenciálně roste. Minimálně ve Spojených státech to přispívá k nízkému sebevědomí, rostoucí úzkosti a depresi i častějším sebevraždám.
Ve své knize Začni si věřit píšete například o odsudcích okolí. Jsou vůči nim mladí lidé zranitelnější? Jak se jejich reakce a způsob, jakým se s nimi vyrovnávají, liší ve srovnání s dospělými?
Vůči odsudkům a kritice jsou teenageři zranitelní, protože ve své současné životní fázi nemají dostatečnou sebedůvěru a nevědí, kam chtějí v životě směřovat, hodně o sobě pochybují. Je normální, a dokonce žádoucí, že se emocionálně vzdalují svým rodinám, a mají proto nesmírnou touhu zapadnout a cítit přijetí vrstevníků. Potřebu pocitu bezpečí pak delegují z rodiny na své přátele. Když je někdo kritizuje, může to spustit pochybnosti, vůči odsudkům jsou ale zranitelní i dospělí. Stejně jako v řadě jiných situací záleží na tom, jakým způsobem sami k sobě hovoříme. Pokud někdo například kritizuje moje oblečení, můžu si třeba říct: "No a co, já se v něm cítím dobře! Takže je jedno, co si myslí někdo jiný."
A druhý přístup?
Lisa. M. Schabová
- Psychoterapeutka působící v Chicagu ve státě Illinois
- Dlouhá léta ve své praxi poskytuje psychoterapeutickou pomoc právě dospívajícím
- Napsala 18 knih o svépomoci, včetně knihy o zvládání úzkosti pro teenagery (The Anxiety Workbook for Teens)
- V příručce Začni si věřit s podtitulem Rádce pro teenagery pro rozvoj sebedůvěry názorně radí mladý lidem jak zvládat kritiku a pochybnosti, a ukazuje cesty vedoucí k sebepřijetí a vědomí vlastní hodnoty.
V druhém případě si řeknu: "To snad ne, nelíbí se jim, jak vypadám, takže se jim nelíbím ani já sám. Zůstanu proto sám a nebudu nikam patřit…" Když si uvědomíte, proč vás odsudky ostatních tak trápí, můžete začít pracovat na změně svého postoje a pak se cítit lépe. Když náctiletí pochopí, že ve skutečnosti nikdo není lepší nebo horší než oni, a znají svou cenu, už je kritika tolik neohrožuje. Když si navíc uvědomíte, že lidé obvykle ostatní kritizují, aby se cítili lépe, protože si sami nevěří, vrátí se vám sebevědomí, zároveň nad vámi ostatní ztratí kontrolu. Nakonec si každý budujeme sebedůvěru podle toho, co si o sobě rozhodneme myslet.
Sociální sítě, deprese, sebevražda
Píšete o pojetí vlastního těla, které značně zkreslují různá média. Předpokládám, že není těžké podlehnout standardům krásy, které mladí lidé vidí na sociálních sítích. Kam až může vést nerealistické očekávání ohledně vlastního těla?
Nerealistického ideálu krásy v médiích je nemožné dosáhnout, protože neexistuje. Fotky manekýn podléhají umělé úpravě, takže modelky samy trpí nízkým sebevědomím, protože nehledě na to, kolik času věnují snaze vypadat dokonale, stejně nejsou nikdy dost perfektní a jejich fotky potřebují retuše a úpravy na počítači. To pak lehce dopadá na náctileté, kteří by rádi vypadali stejně. Negativní pojetí vlastního těla může vést k depresi a teenageři pak mají pocit, že nemohou být nikdy dost dobří.
Co tedy dělat, aby dospívající takovým vlivům nepodléhali?
Rodiče nebo učitelé jim mohou pomoci tím, že budou klást větší důraz na vnitřní hodnotu. Dávejte jim třeba za příklad historické osobnosti, které změnily svět k lepšímu a pomohly společnosti, aniž by to mělo cokoliv společného s tím, jak vypadaly. Snažte se pro ně vytvářet příležitosti, které jim pomohou rozvíjet jejich talent, dovednosti, vnitřní klid a fyzické i psychické zdraví.
Své čtenáře povzbuzujete, aby převzali kontrolu nad sociálními sítěmi. Jaké největší nástrahy sítě představují?
Za tři hlavní pasti sociálních sítí pokládám nerealistické porovnávání, kyberšikanu a strach, že něco zmeškáme. K porovnávání dochází, protože teenageři na sociálních sítích zveřejňují jen ty nejlepší fotografie a příběhy ze svého života. Příjemci pak podléhají falešnému pocitu, že život ostatních vypadá takto dokonale. Srovnávají pak tyto vybájeně perfektní životy s tím, jak sami vypadají a žijí. Mají pocit, že selhali. Když se pak onoho nereálného ideálu snaží dosáhnout, nedaří se jim to a cítí se ještě hůř. Teenageři musí pochopit, že nejde o skutečnost, ale jen o malý, pečlivě vybraný fragment života někoho jiného, a neměli by s ním proto srovnávat celý svůj život.
Šikana na internetu je jednodušší
Proč je takovým rizikem právě kyberšikana?
Ke kyberšikaně dochází, protože na internetu je mnohem jednodušší být na někoho hrubý a urážet jeho city než při osobním kontaktu. Šikanista má sám nízké sebevědomí a díky tomu, že někomu ublíží, se pak sám cítí lépe. Takovému jednání se daří, protože na sociálních sítích není zdaleka tak riskantní jako v realitě.
Má vůbec smysl na hrubé zacházení na internetu odpovídat?
Pokud se mladí setkají s šikanou na internetu, neměli by na ni reagovat nebo se snažit oplácet stejnou mincí. Lepší je hanlivé zprávy smazat, zablokovat odesílatele a nahlásit jeho příspěvky. K zabezpečení soukromí pomůže podrobné nastavení parametrů na sociálních sítích.
Zaujal mě jev, s kterým se pojí strach, že něco zmeškáme…
Strach, že něco zmeškají, přichází, když náctileté ovládne pocit, že pokud nebudou svoje sociální sítě ve dne v noci neustále kontrolovat, unikne jim nějaká událost nebo informace, kterou považují za důležitou. Měli by si svou závislost na podobném jednání uvědomit a pochopit, že stejně jako v případě porovnávání není tato obava skutečná. Doporučuji mladým lidem více se soustředit na přítomnost a hledat radost v aktivitách, které právě prožívají.
A co by měli dělat konkrétně?
Mohou si změnit nastavení na telefonu a dalších zařízeních, aby jim nechodilo tolik upozornění. Je také dobré upravit si obrazovku tak, aby nebyla tak vizuálně poutavá. Někdy pomůže rozvrhnout si konkrétní denní dobu, kdy se nebudou na telefon dívat. Lze si naplánovat přesný počet hodin nebo jeden den v týdnu, kdy svůj smartphone vypnou a dají si od sítí pauzu. Mohou si také ve skutečném životě naplánovat nějakou zábavu, na kterou se budou těšit.
Ne každý nás musí mít rád, je to normální
Kdo si chce víc věřit, neměl by si také brát všechno osobně. Jak taková vztahovačnost vypadá a jak by se s ní měl teenager vypořádat?
Když třeba napíše kamarádovi a on mu hned neodpoví, může si odesílatel myslet, že se na něj kamarád zlobí nebo ho schválně ignoruje. Cítí zavržení a podepíše se to na jeho sebevědomí. Teenager by se měl od podobných automatických závěrů odpoutat a zvážit, jestli to ve skutečnosti není jinak. Možná je kamarád právě v situaci, kdy nemůže odpovědět, možná má vybitý telefon, možná si od smartphonu dává pauzu, třeba je v divadle… V hlavě si často vytváříme příběhy, které nejsou pravdivé. Náš mozek si to ale neuvědomuje a nutí nás, abychom se cítili mizerně. Náctiletí se musí naučit dát si pauzu, nadechnout se a začít přemýšlet s jasnější hlavou.
Nikoho nemají všichni rádi, vzkazujete mladým čtenářům. Můžete to rozvést?
Někdy si totiž stanoví nerealistický cíl, že všichni, koho znají, je musí mít v oblibě. Pokud je byť jen jeden člověk rád nemá, cítí se bezcenně. V lidském životě je ale zcela normální, že se s námi nemusí chtít všichni kamarádit. Nijak to neodráží naši hodnotu, prostě to tak jen je.
Někdy se o generaci, o níž hovoříme, mluví jako o generaci sněhových vloček, protože je údajně slabší než ty před ní i proto, že probírá své pocity mnohem víc do hloubky. Česká filozofka Alice Koubová tvrdí, že to není na škodu, protože ten, kdo je ve spojení se svými emocemi, bývá odolnější vůči problémům, které vyvstanou. Potvrzuje tento pohled vaše praxe?
Obecně si myslím, že vyrovnanost je nejprospěšnějším cílem, o jaký můžeme usilovat. Cokoliv rovnováhu vychýlí, může mít neblahý vliv. Pokud se před svými pocity uzavřeme, tak nezmizí, vrátí se v ještě horší a škodlivější podobě. Třeba tak, že se rozpláčeme uprostřed hodiny ve škole, během schůzky nebo nám bouchnou saze a někomu ublížíme. Na druhou stranu, přehnaná pozornost a neustálý sebezpyt také nepomáhají. Chce to najít zdravou střední cestu.
Je velmi zdravé být v kontaktu se svými pocity, pomáhá nám to sebe sama poznat a vhodným způsobem reagovat na naše potřeby. Pokud se ale přes emoce nedokážeme přenést a fungovat pak ve škole, v práci a ve vztazích, jde také o krajnost a neprospěje nám to. Myslím si, že schopnost poznat, ohodnotit a vyjádřit vhodně naše pocity skutečně k odolnosti přispívá.
Video: Mánie vandalismu na TikToku. Před virálním trendem už varují policisté (26. 10. 2021)
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
