"Věty typu 'tys mě zranil, tys mi ublížil' jsou zabijákem vztahu, protože tím děláme z druhých nepřátele, radí psychiatrička Lucia Vašková.

Existuje něco jako základy partnerské komunikace? 

Nejdůležitější je mít neustále na zřeteli, že nejsme stejní. Každý vnímáme svět ze svého úhlu pohledu. Ten si vytváříme od dětství, díky prostředí, v kterém jsme vyrůstali a zkušenostem, které jsme nasbírali. To, jak se na svět a na lidi kolem sebe díváme, ovlivňuje i naše povaha a to, co je pro nás důležité. Druhý nám do hlavy ani do srdce nevidí. Z čeho jsem nadšená já, může moje drahá polovička vnímat jako absolutní blbost. A neznamená to, že je proti mně, jenom to, že je holt jiný a vidí svět svýma očima. Další důležitá věc je potřeba si uvědomit, že nikdo z nás neumí vždy a za všech okolností funkčně komunikovat. Každý máme svá slabá místa, oblasti, o kterých se nám těžce mluví. A proto je potřeba to trénovat. Naučit se říkat, co se v nás děje, i když je to náročné.

Jedna věc je umět říct, jak se cítíme, ale druhá, stejně důležitá, je neházet své pocity na druhého. Je nutné převzít odpovědnost za své pocity a neobviňovat z toho druhého. Věty typu "tys mě zranil, tys mi ublížil" jsou zabijákem vztahu, protože tím děláme z druhých nepřátele. Je lepší říct "mě se dotklo, když jsi řekl…, slyšela jsem v tom…".

Další fakt, který je důležité si uvědomit a který sehrává významnou roli v komunikaci, je to, že co řekneme a co druhá strana slyší, jsou velmi často úplně jiné věci. A často nás nezraňuje ani to, co druhý říká, ale právě to, co v tom slyšíme. A naopak, i druhý může slyšet úplně něco jiného, než mu říkáme. Takže například když se partnera dotkne, co mu říkám, je potřeba si ověřit, co přesně v tom slyší, co přesně se ho dotklo. Tím se člověk vyhne vytváření zbytečných dedukcí, které většinou ani neodpovídají realitě.

Co můžeme udělat pro to, abychom měli spokojený vztah?

Spokojený vztah je podle mě zavádějící pojem. Podle mě je funkčnější se snažit o živý vztah. Vztah není cíl. Vztahy nám dávají prostor, umožňují nám interakci s okolím, umožňují nám růst. Partnerský vztah nám poskytuje výrazný prostor k seberozvoji. Jak být sama sebou a přitom se nechat ovlivnit svým mužem? Vztah je vlastně příležitost se učit. Učit se vyjadřovat, hledat sebe sama, učit se vnímat a naslouchat druhým, hledat, jak sladit moje a partnerovy potřeby. Je to výzva na celý život. Chvíli je dobře a pak zase ne. A to je v pořádku, bez práce nejsou žádné koláče.

Hlavní pilíře: nebrat vztah jako cíl, ale jako prostředek se o sobě víc dovědět, díky svému partnerovi se stát jiným člověkem. K tomu je potřeba se nebát mluvit o tom, co cítím, po čem toužím, čeho se obávám, ale ani o tom, co mi vadí. A kromě svých pocitů a potřeb potřebuji brát stejně vážně i potřeby svého partnera. A pak hledat, jak to celé propojit, sladit tak, abychom byli oba dva spokojení. Mít svoje potřeby na stejné úrovni jako jeho potřeby. A nepočítat, že to budeme mít stejné.
Mluvit otevřeně o tom, co se v nás odehrává, po čem toužíme, co nám vadí, z čeho máme strach, co se nás dotýká, prostě druhému ukazovat, kdo jsme. Je potřeba nezametat problémy pod koberec, je nutné řešit nespokojenost co nejdřív. Neodkládat otevření konfliktu, nenechat věci nevyřčené. Ale na druhé straně je důležité druhého neobviňovat z toho, jak se cítíme. Neházet naši nespokojenost na jeho záda.

Chlapce je třeba při výchově zatížit, ale nezpůsobit trauma, říká terapeut číst článek

Vztahy

V čem jsou rozdíly v elektronické komunikaci a v komunikaci tváří v tvář?

Problém v elektronické komunikaci vidím v tom, že nám neumožňuje vnímat neverbální složku, která má velký význam pro celkovou komunikaci. Často není ani tak důležité, co mi druhý říká, ale jak mi to říká. Druhého v SMS nebo v e-mailu nevidíte. Kvůli tomu je tady velký prostor právě pro zmiňované domněnky. Proto nedoporučuji řešit zásadní věci a konflikty přes SMS nebo maily. Dopady jsou často mnohem horší, než když se dva lidi potkají a vidí si u toho do očí.

Jak zacházet v partnerské komunikaci právě s domněnkami?

Důležité je si nejdřív uvědomit, že všichni jsme plní domněnek, běží nám v našich hlavách jako autopilot. Takže když si je člověk vědom svých domněnek, má z poloviny vyhráno. Pak je potřeba o nich mluvit a ověřovat si jejich platnost.
Co má dělat v partnerství ten z dvojice, který je komunikativnější, před tím druhým, který je, řekněme, introvertnější? Být trpělivý a prostě s tím počítat. Někdy je potřeba tomu druhému dát čas, aby se vyjádřil. Můžou pomoct i pomocné otázky: Něco se tě dotklo? Máš z něčeho strach? Vadí ti něco? Přijdeš mi naštvaný/smutný… Ale je potřeba myslet na neverbální část, i na tón, s jakým se ptáme. Je rozdíl, když se ptáme jako u výslechu, nebo s pochopením a neodsuzováním druhého.

Lucia Vašková

Je psychiatričkou a terapeutkou. Specializuje se na individuální a rodinné konzultace. Spolu s manželem se zaměřuje na partnerské a rodičovské problémy, s klienty hledá, jak mohou mít partneři k sobě blíž, jak zvládat náročné situace, nebo jak ladit partnerský život spolu s rodičovským.

Co všechno může přinést hádka a co krize?

Je potřeba si uvědomit, že konflikt není hádka. V konfliktu se na situaci obě strany dívají z jiného pohledu. Hádka je trvání si na své pravdě. Lidé se hádají, když každý bojuje za svoji verzi pravdy. Když člověk chce funkčně projít konfliktem, je potřeba vyslyšet i druhou stranu a brát ji v potaz. A následně hledat, jak souvisí to, co vnímám já, s tím, co vnímá druhá strana. Je potřeba obě strany, oba názory brát rovnocenně. Nejsme stejní, takže každý to vidí jinak, a je užitečné naučit se tyto rozdílné úhly pohledu propojovat.

Jaké postavení v komunikaci má partnerská sexualita?

Sexualita je taky jedna z forem komunikace. Jde o široký pojem, zahrnuje všechny vzájemné pohledy, doteky, intonaci, s jakou s partnerem mluvím, nejenom samotné milování. Jde taky o způsob vyjádření se a hledání, jak se s druhým propojit tak, aby to bylo oběma příjemné.

Dají se i sexem některé věci pozitivně vyřešit?

Spousta lidí se sexem usmiřuje, ale moje zkušenost je, že když si dva lidi nevyříkají, co mezi nimi visí, sex je z dlouhodobého hlediska nesblíží, dokonce to může nadělat víc škody než užitku. Na chvíli se zdá, že je vše v pořádku, ale bez mluvení a vyříkání si nepříjemných věcí se pachuť a zvětšená vzdálenost, která je způsobená neřešením problému, vrátí.

Jakou moc má v partnerství dotyk, fyzický i ten emoční?

Dotýkání se, fyzické i psychické, je podstatou partnerství. Některé doteky vedou k většímu přibližování se, některé naopak ke vzdálení se. Jakou to má moc? Buď to může vést k pevnějšímu svazku, nebo taky k rozchodu a konci vztahu. Když jeden opakovaně dělá, co druhému vadí (a tím se ho nepříjemně dotýká), je otázkou, jak dlouho takový vztah vydrží.

Jak se tedy vhodně partnera emočně dotýkat?

Problém je v tom, že my většinou dopředu nevíme, co se druhého dotkne. Ano, můžeme některé situace dopředu odhadnout, hlavně když se už známe, ale většinou ne. Lidé mají strach se druhých dotknout, mají strach, že pak budou vnímáni jako ti zlí a necitliví. Nepříjemný dotek je všeobecně vnímán jako něco špatného. Ale dokáže někdo zaručit, že se nikoho nikdy nepříjemně nedotkne? Někdy to člověk nemá ani v plánu a trefí slabé místo. Jde o naprosto přirozenou věc. Když chce mít člověk funkční vztah, musí se naučit tyto doteky zpracovávat a řešit. Ne je brát tragicky. Doteky k životu patří, bez nich bychom nemohli růst. I díky nepříjemným dotekům se můžeme posunout a být silnější. Takže já nevidím cestu v tom, hledat, jak se partnera vhodně dotýkat, já bych spíš hledala cesty, jak tyto doteky, když nastanou, zvládat.