V civilu je to kamarádka, v práci sobecká mrcha!

Přišel nám do rekace další dotaz naší čtenářky: Do firmy k nám před časem přišla nová kolegyně, shodou okolností kamarádka, kterou znám „z civilu". Jak je možné, že jinak je to hodná holka, ale v práci jde přes mrtvoly?

Tedy, pokud se vaše firma nezabývá zrovna deratizací a vaše kolegyně nekráčí přes malé mrtvolky hlodavců, máte zřejmě co do činění s jedním z fenoménů současnosti. I když s informacemi o kolegyni jste spíše šetřila, přesto se zdá zjevné, že pro pochopení tohoto jevu budou klíčová slova jako ambice, konkurence, sebepojetí, možná perfekcionismus. A ještě bych přidal ne vždy, ale přesto pravidelně se vyskytující jev, který bych pracovně označil jako tzv. „Hujerův syndrom".

Kdysi to bývalo holt jinak...

Tyto jevy velmi úzce souvisí se současnou, individualismem prodchnutou společností. Lidé, kteří překročili řekněme pětačtyřicítku, ještě pamatují pracovní morálku panující za socialismu. Dosáhnout úspěchu pílí a pracovitostí bylo v podstatě nemožné. Finančně na tom byli stejně úderník i jeho kolega flákač. Představa o budování kariéry patřila do říše sci-fi, pokud ovšem dotyčný nespojil svůj osud se stranickou legitimací. A protože se lidé zhola nemohli prosadit v práci, ve své profesi, orientovali se do soukromí, ke svým rodinám.

A dnes?

Dnes je situace v mnohém téměř opačná. Jedním z nejvýznamnějších cílů lidí je dosažení společenské prestiže. Jednou z cest, jak jí dosáhnout, je pracovní nasazení. Tedy pokud si člověk nedá tu práci a nenarodí se třeba do šlechtické rodiny. Jinak je rodinný život pro postavení ve společenském žebříčku nevýznamný, není-li rovnou přítěží. To se dost liší od blízké i dávnější minulosti, kdy právě rodina zaručovala zařazení a udržení se v nějaké společenské vrstvě. Ostatně, ještě žijí pamětníci dob, kdy bylo běžné oslovení třeba paní ředitelová. Šlo o neklamný znak toho, že prestiž jednotlivců souvisí s postavením jejich rodiny, resp. jejího nejvýše postaveného člena.

Současný člověk se v tomto musí spoléhat často jen sám na sebe.

Chce-li průměrný člověk bez vlivné rodiny a jejích peněz něčeho dosáhnout, jednou z mála, ne-li jedinou možností je právě budování kariéry. Dříve to platilo pouze pro muže, dnes jsou si i v tomto obě pohlaví rovna. Společenská hodnota mateřství klesá k bodu mrazu, o prestiži „ženy v domácnosti" raději ani nemluvě. Téměř všechno, co je momentálně „in", lze získat zejména pomocí pracovního nasazení. To mnohým lidem budujícím kariéru - vedle již zmiňované prestiže - poskytuje také prostředky k udržení žádaného materiálního standardu náročného konzumního života.

Musím jít "nahoru" - za každou cenu!

Pro hodně lidí jsou však ještě důležitější mety, než vysoký příjem a určité postavení. Práce a pracovní úspěchy se více než dříve stávají zdrojem sebeúcty a pozitivní identity. Tedy vědomí, kdo jsem a že jsem v tom dobrý. Pro pocit úspěchu a spokojenosti se sebou je pak celkem jedno, jestli jsem architekt, kuchař, nebo krejčová. Mohu toho však dosáhnout jen tím, že obstojím ve srovnání s ostatními. Současný soutěživý individualismus to nejen umožňuje, ale přímo k tomu vybízí. Nedostanu-li se nahoru, budu ušlapán někde dole.

Kamarádka i mrcha v jednom? Jde to!

Vaše známá tedy svým způsobem ztělesňuje současnou společnost se svými rozpory. Klidně může být hodnou kamarádkou i zlou kolegyní v jedné osobě. V soukromí svou laskavostí klidně může být kombinací Matky Terezy a mojí babičky, zatímco v práci coby jestřábí žena neznat slitování.

Chápu, že ne každému se to bude zamlouvat. To si ale měl rozmyslet dřív a narodit se do jiné doby!