reklama
 

Spisovatelův lechtivý zážitek ze vsi: Tys to udělal...

Podle titulku by se dalo soudit, že se zase jednou náš spřátelený autor Honza Zlatohlávek rozvášnil a vše sepsal pro naše i jeho čtenářky. Řeč je ovšem trochu oklikou o trošce cizího "neštěstí" a lehce nevydařenému večeru. Jen se začtěte...

Foto: Thinkstock

Podle titulku by se dalo soudit, že se zase jednou náš spřátelený autor Honza Zlatohlávek rozvášnil a vše sepsal pro naše i jeho čtenářky. Řeč je ovšem trochu oklikou o trošce cizího "neštěstí" a lehce nevydařenému večeru. Jen se začtěte...

Kolikrát už o tom byla řeč. Jak to neštěstí druhých potěší a umí zahřát na duši a dodá dobrou náladu do celého dne. Nemyslím tím tedy opravdové neštěstí, tam to asi neplatí, ale takové ty příhody, kdy někdo něco "podělá" či "zvojtí", popřípadě kdy se někdo jme býti za neodolatelného hrdinu, a ono to dopadne úplně, ale úplně jinak...

Bude to krásné autorské čtení!

Asi to zná téměř každý autor. Napíše se knížka. Pak se trne a modlí, aby si ji někdo koupil a přečetl. A když si ji lidi kupují a čtou, přijde odněkud nabídka na nějakou tu besedu či autorské čtení. Měl jsem to taky tak. Ovšem ale! Když člověk napíše svoji první knížku ve dvaceti, pak to bere jinak, než když ji napíše před padesátkou. V tom druhém případě to prostě víc prožívá. Možná i proto, že si musí připustit, že vše poprvé může být zároveň i naposled.

A tak to prostě přišlo a vyšla mi knížka Hledám štíhlou ženu a napsala mi jedna paní, obecní knihovnice, jestli bych nepřijel na autorské čtení do nějaké vesničky kousek od Berouna. Že to jako bude moc fajn a že když píšu tak lidově a trochu sprostě, tak se mnou tedy asi bude sranda, a právě to její venkovská knihovnická klientela náležitě ocení. Když jsem souhlasil, paní knihovnice slíbila, že si pro mne osobně přijede do Prahy a že to bude určitě krásné autorské čtení.

Lékařská eskorta a pugét rudých karafiátů

Vše se to odehrálo zhruba před rokem. Měl jsem tehdy takovou velkou lásku. Tedy láska to byla velká (především z mé strany), ale ona byla malá. Terezka se jmenovala a byla lékařka. Byla nejen mladá a krásná a chytrá jako opice, ale měla i zvláštní nadání pro předvídání dramatických situací. Koneckonců i proto teď o ní dopisuju svoji druhou knížku.

No a tahle Terezka si vymínila, že na to slavné autorské čtení pojede se mnou. Nevím jak, ale nějak (a správně) vytušila, co všechno se v takové vesnické knihovně může stát, a pojala to jako takový happening. Oblékla si v tom horkém odpoledni černé šaty a černé lodičky a koupila pugét rudých karafiátů (karafiátů!!!). Jako pro toho svého umělce, aby se s květinou na závěr toho mého vystoupení skromně připojila ke čtenářským ovacím.

K tomu ještě na akci pozvala (rovněž s mým svolením) svoji kamarádku - kardioložku Moniku, která si tedy s oblečením hlavu nelámala. A tak jsem se k odjezdu dostavil se dvěma doktorkami, jednou s pugétem a vyšňořenou jak na koncert do Rudolfina, a druhou v oranžovém nátělníku bez podprsenky, ustřižených džínách a sandálcích. Vlastně jsem tušil nějaký průšvih už v okamžiku, kdy jsme před vinohradskou nemocnicí nasedali do auta paní knihovnice…  

Vyhrálo pivo a klobásy!

Vesnička byla malebná a knihovna malá a milá. Klubovna přetékala prázdnými židlemi. "Snad se sem všichni vejdou," projevovala paní knihovnice obavy, když nám vařila kávu. "Tolik lidí jsem osobně pozvala, plakáty udělala," bude to moc hezké, uvidíte. V hodinu H však nepřišel nikdo. Asi po deseti minutách čekání se přikolébala sympatická, asi osmdesátiletá důchodkyně o francouzských holích. Ostatní obyvatelstvo dospávalo či dojídalo po posvícení, případně pobývalo na fotbalovém hřišti, kde probíhal nějaký zápas a program. Celá vesnice voněla pivem a klobásami. Nepomohla ani výzva k účasti pronesená k neukázněnému obyvatelstvu místním rozhlasem.

Danajský dárek pro starou paní…

Při pohledu na dobrotivou tvář důchodkyně jsem zavrhl myšlenku na čtení ukázek, z nichž jsem, povzbuzen paní knihovnicí, vybral právě ty nejkošilatější. Jak ale odměnit svoji jedinou posluchačku? Napsal jsem tedy věnování do jedné z knížek (měl jsem jich plnou tašku) a tento výtisk předal milé staré paní jako malý dárek. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, jakým dialogem ta knížka vlastně začíná: "Tys to udělal …. do mě?!" "Je tu snad ještě někdo jinej?!" Obdarovaná stařenka se naštěstí začetla jen do toho věnování a pak hezky poděkovala, knížku zaklapla a zastrčila do kabelky. Spadl mi kámen ze srdce…

Když mne i s půvabnou eskortou dvou doktorek smutná paní knihovnice vyložila v Praze, pozval jsem obě dámy na večeři, při které na našem stole křičel pugét rudých karafiátů. Kardioložka Monika konstatovala, že je ráda, že má po službě, že by jinak nemohla zcela vyloučit, že by se s tou hodnou starou paní ještě dnes nepotkala na JIPce ve špitále, tedy pokud se tato pustí hned do četby. Má láska Terezka se zase zeptala, jestli se může smát, i když je to jak vůči té staré paní, tak především vůči umělci a poněkud tristnímu průběhu jeho prvé veřejné produkce jistě nepatřičné. Smích jsem povolil. A pak už jsme se víceméně jen smáli…

Zajímají vás další Honzovy příběhy, názory, postřehy?

Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měl zajímat úspěšný humoristický román Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu" i jeho volné pokračování s názvem "Jak jsem (ne)našel ženu", které se právě chystá k vydání. Obě knihy si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám je rád zašle i s věnováním.

A co vy? Také vás cizí neštěstí potěší? Neříkejte, že ne. Nebo říkejte! V diskuzi!

       

Božská Taylor a vyzývavá Selena. Jinak byly ceny AMA přehlídkou divnosti | Video: Reuters
reklama
reklama
reklama