Pokud se některé z vás vkradla do mysli tahle myšlenka a možná ji i pořádně vyděsila, nemusíte ještě věšet hlavu. Nebudete totiž zdaleka ani poslední, ani první.

Vedle těch současných „kolegyň" s podobným osudem je světu již skoro dva a půl tisíce let známa jedna paní, která se za svého syna dokonce vdala. Ta mytická paní se jmenovala tuším Iokasté a její manžel, milenec a synáček v jedné osobě byl - Oidipus.

Pokud je někomu to jméno povědomé, není divu. Zůstalo zachováno „na věčné časy" v podobě Oidipova komplexu právě coby vyjádření intimního, milostného vztahu syna s matkou. S nešťastným Oidipem a vůbec celou jeho familií to sice dopadlo dost blbě, ostatně jak se na solidní antickou tragédii sluší a patří. Aniž bych to chtěl nějak zlehčovat, v našem reálném životě to zas taková hrůza být nemusí.

Jen si to (ne)představovat...

Jako bych slyšel nejeden rozhořčený hlas: „Jak to, že ne, vždyť co může být hroznějšího, než taková prasárna?" To bychom si předně museli ujasnit, cože je to vlastně ta „prasárna". Velká část lidstva si pod tímhle slovem představuje činnosti, o kterých se v lepší společnosti nesluší mluvit, ale je fajn je dělat a pak se s nimi pochlubit holkám při vínku nebo chlapům v hospodě.

Další nemalá skupina lidí si pod tímhle živočišným termínem představuje tytéž „věci", co skupina první. Jen s tím rozdílem, že jim bylo dlouho vtloukáno do hlavy, že takové ošklivé věci slušní lidé, natožpak jejich děti vůbec nedělají. A proto si musí vystačit jen s tajemnými a erotickým dusnem zahalenými představami. Možná ke své škodě.

Ještě není vše ztraceno!

Ovšem o co méně prostoru tito nešťastníci poskytují svým spontánním představám, o to více jim věrného společníka dělají jejich pocity viny.

Tímto však nechci srovnávat neškodné, příjemné a třeba i prospěšné fantazijní hrátky třeba s rodinným přítelem s milostnými představami o vlastním synovi. Neřkuli by někdo z našeho zdatného kutilského národa přikročil od představ k činům. Na syna se - na rozdíl od rodinného přítele - vztahuje dosti silné embargo v podobě tisíciletí trvajícího incestního tabu. Pokud onen vášnivý vztah k synkovi zůstává jaksi v platonické rovině, nemusí být nic ztraceno. Ani zdravý vývoj dítěte, ani vlastní pověst.

Láska ano - ale bez dotyku

Důležité je, když si matka takovou příchylnost ke svému dítku uvědomí a „dál nejde". Případy, kdy dojde k fyzickému incestnímu vztahu matky se synem, jsou sice stále raritou, je však relativně dost žen, jež si syna nevědomě přivlastní pro sebe. Vytvoří si z něho jakéhosi ideálního partnera a k případným dívkám kolem něho se chovají jako k sokyním. To vše bez jediného „nepatřičného" dotyku.

Že jsou to u takové ženy signály vztahových nebo osobnostních poruch a že to synka trvale invalidizuje přinejmenším v oblasti partnerských vztahů, snad ani netřeba zmiňovat. Tak tedy, jak už bylo řečeno, není nutno věšet hlavu, (či ji bořit synovi do klína). Za prvé se totéž v bleděmodrém týká i vztahů otců a dcer. A za druhé se „to" dá přetvořit zpátky v mateřskou lásku a podporu dítěte.

V čem může být problém?

Samotné fyzické zneužití syna matkou je dosti vzácné. Daleko častější bývá právě situace jakéhosi „psychického partnerství" těchto dvou příbuzných. Potíž je tom, že takový vztah nevyhovuje ani jednomu ze zúčastněných. Oba brzdí v jejich přirozeném vývoji. Brání vyřešení jejich partnerských problémů a nalezení skutečného partnera. Rozpoznání takového v podstatě patologického vztahu je pro zúčastněné celkem obtížné. Příznaky, pokud nějaké jsou, bývají neurčité a dotyční většinou mají tendenci je zlehčovat.

Mgr. Petr Pražák, psycholog Zabývá se: výchovnými a vztahovými problémy dětí, dospívajících a rodičů, vztahy dětí ve školách a jejich nápravou. Lektor vzdělávacích akcí zejména ve školství a sociálních službách. | Foto: Žena