Sebeklam je maska, které důvěřujeme, říká terapeutka
Stane se sebeklam naší vlastní realitou, která ale není pravdivá? Kdo všechno nejčastěji podléhá sebeklamu? A proč je tak pohodlné a zhoubné, když v něm žijeme?
Nakolik je realita pro mnoho lidí tak těžká a nestravitelná, že se pak musí uchylovat k sebeklamu, jsem se ptala terapeutky Kláry Gelnarové.
Jakou roli hraje sebeklam v našich životech?
Sebeklam je maska, které důvěřujeme. Dokáže mnoho věcí v našich životech zdánlivě usnadnit, proto v nich může hrát důležitou roli. Kdyby byl sebeklam k ničemu, tak by se v našich životech nevyskytoval. Z praxe vím, že mnoho žen a mužů sebeklam udržuje na pracovních pozicích, které jim nevyhovují. Lidé žijí v iluzi, že je pro ně jejich práce naplňující, že je baví a že to vlastně na tom a tom místě není tak hrozné. Stejně jako v pracovní iluzi můžeme žít i v partnerské iluzi či jakékoliv jiné. Snažíme se sami sebe ošálit a motivovat například k tomu, abychom ještě nedali výpověď nebo neopustili svého partnera. Tato naše vnitřní realita nám je v daném okamžiku z nějakého důvodu subjektivně ku pomoci.
Jaký typ osobnosti se k sebeklamu uchyluje?
Sebeklam může existovat u jakéhokoliv typu osobnosti. Nejvíc viditelný je však u lidí s nízkým a vysokým sebevědomím. Lidé s nízkým sebevědomím mají tendenci se neustále podceňovat, žijí v domnění, že nejsou dost dobří, že si nezaslouží nic hezkého. Mají strach, že by sami ve světě neobstáli, často se navazují na ostatní. Lidé s nezdravě vysokým sebevědomím mají mimo jiné mnohdy potíž najít si dlouhodobého partnera, sami sebe mohou klamat o tom, že jsou dokonalí, a tudíž je těžké si někoho stejně tak báječného, inteligentního, krásného k sobě najít. Naopak lidé, kteří jsou otevření, mají zdravé sebevědomí, reálný pohled na sebe sama i na ostatní, vítají nápady, zpětné vazby ostatních a překážky vnímají jako výzvu, mají nižší sklon se klamat.
Proč někteří lidé neumí nebo nechtějí vidět realitu takovou, jaká je?
Vidět realitu, ať už je jakákoliv, vyžaduje odvahu. Odvahu přijmout věci tak, jak přicházejí, stavět se k nim čelem. Realita mohla být pro někoho tak těžká a zásadní, že si pro sebe mohl vytvořit bezpečný prostor sebeklamu.
Klára Gelnarová
Vystudovala obor Sociální pedagogika a poradenství na Filozofické Fakultě Masarykovy univerzity. Je absolventkou výcviku Telefonické krizové intervence a Internetového poradenství. Od roku 2011 do roku 2016 působila v Centru Anabell, které se zaměřuje na pomoc lidem s poruchami příjmu potravy, kde se věnovala individuálnímu, párovému i skupinovému poradenství, intervenční a lektorské činnosti. Více na www.poradenstvi-gelnarova.cz.
V jakých životních oblastech lidé nejčastěji unikají k sebeklamu?
Klameme sami sebe v tom, jak se cítíme, nepřipouštíme si bolest, obavy, smutek, stesk, lžeme si, že jsme v pohodě, snažíme se oklamat svou duši i tělo. Můžeme se v různých oblastech přeceňovat nebo podceňovat. Často si nalháváme, že jako single jsme šťastné, že rodina pro nás není priorita, že chceme budovat kariéru. Můžeme si lhát v tom, že netoužíme po penězích, i když v hloubi duše víme, že je to třeba jinak. Máme různé představy, které jsou mnohdy zahaleny do klamu, kterému věříme.
Když já sám žiji v sebeklamu, automaticky nemohu vysílat upřímnost vůči tomu druhému, nebo se pletu?
Zpravidla to tak je, pokud nejsem upřímný sám k sobě, je velmi obtížné být upřímný k ostatním. Tak, jak chráním sám sebe, mohu mít tendenci chránit i ostatní. Nelze to však zobecnit na veškerou komunikaci, v některých oblastech si mohu upřímnost zachovat. Mohu sebe sama klamat například v oblasti partnerství, ale co se týká práce, tam mohu vidět svět reálnýma očima. Někteří lidé dokážou vidět u druhých jasně podstatu věci i v oblasti, ve které jsou sami zamotaní do mlhoviny. Sami sobě neumí pomoci z klamu vystoupit, ale druhým dokážou poskytnout zdravý náhled a nápady, co by pro ně mohlo být dobré.
Proč je pro lidi tak těžké žít v pravdě vůči sobě i okolí?
Pokud lidé odmalička žijí v sebeklamu, nasávají to jako svou pravdu, nedokážou rozlišovat mezi realitou a nepravdou. Nic jiného se nenaučili, tohle je pro ně ten reálný svět. Zároveň říkat lži nebo polopravdy může být jednodušší. Setkávám se s lidmi, kteří například nechtějí ostatní ranit, tak si vymýšlejí různé pohádky. Domnívají se, že tak to je lepší než říct pravdu, která by mohla třeba zabolet.
Jak daleko má člověk žijící v sebeklamu k patologickému lhaní?
Lidé žijící v sebeklamu jsou obklopeni rouškou vlastní nepravdy. Žena může mít strach vystoupit z partnerství, nemá dostatek odvahy, sebevědomí, má obavy, že by to bylo po rozchodu ještě horší, že si nikoho nenajde nebo potká ještě někoho horšího. Udržuje se raději v sebeklamu, že je lepší s partnerem zůstat. Neznamená to však, že by byla patologickou lhářkou.
Stane se, že si člověk sám vyfabuluje svůj život tak, že tomu nakonec i opravdu uvěří?
Pokud člověk dlouhodoběji žije v sebeklamu, tak už to pro něj nemusí být lží, ale pravdou, je to jeho reálný svět. Tento způsob žití se může odrazit na zdraví, jak tělesném, tak psychickém. Člověk není šťastný, může se začít potýkat s úzkostí či nejrůznějšími zdravotními komplikacemi.