První rande a honem do postele! Nebo ne? A proč ne?

Tak jak je to vlastně? Co ti chlapi po vás vůbec chtějí? Nejdřív by se přetrhli, aby vás dostali hned první večer do postele, a když jim spořádaně vyhovíte, už ani nezavolají… Proč?

Nechme stranou nevěry a jednorázové či jednoúčelové známosti, kteréžto aktivity s mými kamarády zahrnujeme tak trochu neromanticky pod pojem „bordel zadarmo". Tam platí jiná pravidla. Jak říkávala má babička - jezte, pijte, hodujte, na následky nehleďte. Ona samozřejmě nemluvila o sexu. Já ano. Jak to tedy je s tím dobýváním pevností v rámci mnohdy legračního procesu, kterému se ovšem říká „vážné seznámení"?

Když se pevnost sama otevře…

Mám kamarádku, která je vlastně úžasná ženská. S každým hned vleze do postele. Tedy nikoli, že by byla úžasná tím, že s každým vleze do postele, ona je úžasná tím, že je prostě fajn ženská, které nic nechybí: Hezká, chytrá, pracovitá, se vzorně vychovanými dětmi, se smyslem pro domácnost. Chybí jí jenom chlap. A ne, že by vlezla do postele úplně s každým, samozřejmě pouze s tím, kdo je jí sympatický. Pokud by mi chtěl snad někdo položit lišáckou kontrolní otázku, zda se mnou taky vlezla hned do postele, pak odpovím bez mučení - vlezla. Tak jsme se vlastně poznali.

Řekla mi úplně na rovinu: „A proč ne? Proč bych já, rozvedená téměř čtyřicátnice, která chce chlapa, hledá chlapa a ten chlap to ví, měla hrát nějaké hry na dobývání pevností, jako když mi bylo sedmnáct? Když se mi chlap líbí a chce mě, tak já jeho taky a hned." Lze tuto argumentaci nějak výrazně zpochybnit? A jak? Vždyť ona notabene velmi dbá na to, aby ten chlap nebyl ženatý či zadaný, prostě do té postele vleze jenom s tím, kdo se jí líbí a nadto alespoň formálně splňuje podmínky pro vážný vztah. 

Byl jsem tím, kdo nezavolal. Zavolala sama. Od té doby jsme dobří kamarádi, kteří si mohou říci úplně všechno. Občas spolu posedíme a probíráme všechny peripetie našich dalších vztahů, polovztahů a pokusů. Jen do té postele už jsme spolu podruhé nevlezli. A možná všechno mohlo být trochu jinak…

Chcete ho? Pak mu řekněte „NE"!

Nečiním se povolán ku kázání nějakých univerzálních pravd. Sám mohu jen prostě konstatovat, že mi výše popsaným způsobem prolétlo pod rukama pěkných pár pěkných žen, které by možná, za jiných okolností, mohly zanechat i zásadnější stopu v mém citovém životě. Nakonec se z nich nestaly ani ty kamarádky. Prostě mi nedaly čas, abych se zamiloval, abych vyhladověl a těšil se na tu hostinu. Žádný půst, žádné tajemně znějící menu, které si člověk domýšlí a představuje a těší se tak, až se mu sbíhají sliny, žádný aperitiv, žádný předkrm. Hned první večer žranice…

Moudrá a takticky vybavená žena ví, že touhu a lásku v muži nevzbudí tím, že je mu ihned po vůli, ale právě tím, že mu po vůli není. Hezky pěkně nechá v tom chlapovi rozhořet ten plamen. Nemusí se při tom vůbec tvářit, jako že ho nechce, to by skutečně riskovala, že muž hru nepochopí a zamíří k jiné pevnosti. Ale tváří-li se přívětivě, dostavuje-li se na schůzky a dokáže-li již hořícího muže opakovaně nevpustit do své ložnice, dosáhne toho, že se do ní skutečně zamiluje. Neznám jediného chlapa, který by se vzdal ženy, o kterou má vážný zájem, jen proto, že si musí chvilku počkat na to, až mu bude její ženství k dispozici se vším všudy. Obava ženy, že nebude-li muži po vůli, přejde ho apetit, je dle mého názoru zcela lichá. Zájem může ztratit pouze ten, kdo by požil, ale druhý den nezavolal. Připomínám, že stále ještě hovoříme o vážném seznámení, a tedy předpokládám, že se bez těch, kteří by druhý den nezavolali, rády obejdete. V tomto směru lze vaši zdrženlivost považovat za významný a užitečný selektivní faktor.

Výjimky potvrzují pravidlo

Už vidím ty reakce a e-maily, ve kterých mi celé hejno čtenářek bude tvrdit, že to tak není, neb přestože s mužem splynuly bez zbytečného prodlení, mají spolu krásné, dvacetileté manželství a několikero dobře prospívajících dětí. A já říkám ano, jistěže tam, kde se setká osudová oboustranná přitažlivost, může láska na první pohled, byť realizovaná hned ze startu i formou tělesnou, nabýt následků trvalých, a hurá a sláva a přeju to ze srdce všem, kterým se tohle podaří. Však co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi. Troufám si tvrdit, že těch případů, kdy žena dosáhne svoji vstřícností pravého opaku, je podstatně více.

Dobyvatelé se srdcem v kalhotách…

Pod vlivem jakéhosi archetypálního chápání sexuality podpořeného obrazem drsného filmového dobyvatele a té, která mu prostě podlehne, mají někdy ženy představu, že chlap prostě chce sex hned a se vším všudy. Jenže ono to tak často není. Chlap, který potká svoji femme fatale, je tak nervózní a roztřesený, že si daleko snáze dokáže představit, jak se s dotyčnou prochází ruku v ruce po parku, než akrobatické sexuální pozice. Nicméně podlehnou-li tito dva lidé pocitu „povinnosti", jakože muž musí dobývat a ženě přináleží podlehnout (aby si šanci neprošvihla), může to přinášet různá úskalí.

Muž, kterému na osudové ženě velmi záleží, může celkem snadno při kvapné postelové koncovce selhat a žena se pak trápit tím, že pro něj zřejmě není dostatečně přitažlivá. To se ještě dá celkem dobře a mnohanásobně napravit, tedy pokud se tím oba nevyděsí tak, že se již nesetkají. Co se ale napravit nedá, je právě ta prošvihnutá šance k zamilování. U této příležitosti bych chtěl speciálně zdůraznit, že jakkoli se my, muži, tak vůbec netváříme a nepřiznáme to ani s nožem pod krkem, velmi často to máme kdesi v podvědomí uspořádáno tak, že pokud něco skutečně stojí za to, nemělo by to být zase tak snadnou kořistí. Uznávám, že to může znít až hnusně, ale tento mechanismus v nás zcela mimoděk přeřadí do kategorie „na jedno použití" i ženu, se kterou bychom třeba za jiných okolností mohli zemřít. A my řekneme, že zavoláme, a pak už prostě nezavoláme.…