Když se pousměje, vypadá jako Cameron Diaz. I když se to zpočátku nezdá, protože má trochu ledabylé vnitřní tempo, z fleku by svou inteligencí, pohotovostí, otevřeností a vtipem mohla konkurovat americké bavičce Ellen DeGeneres v její televizní show. Iva Roze toho ví hodně o životě, a přesto se ho nebojí.

Jaké byly vaše začátky v Americe, v kolika letech jste tam přišla?

V sedmnácti, vystudovala jsem tam poslední ročník gymnázia. Pak jsem se na dva roky vrátila do Česka, pracovala jsem tady v reklamní agentuře a pak jsem odletěla zase zpět do Spojených států. Potkala jsem svého manžela, zamilovala jsem se, vzali jsme se a začala jsem studovat žurnalistiku.

To šlo všechno strašně rychle. Čím jste se tehdy živila?

Začala jsem pracovat v reklamce, to už jsem měla zkušenosti v oboru z Česka. Dělala jsem projektovou manažerku a v okamžiku, kdy jsem se cítila jistější v angličtině, jsem pracovala jako copywriterka. Přes copywriting jsem se dostala k žurnalistice. V reklamce jsem dělala dlouho, nejdřív v Portlandu, pak v Seattlu. V práci mi tehdy slíbili, že když vydržím ještě rok, že mě přesunou do New Yorku, což byl vždycky můj sen.

Jaké byly začátky ve vysněném New Yorku?

Stěhovali jsme se opravdu po roce, jak mi v práci slíbili. Jen na motorce, protože jsme všechno prodali. Když jsme byli asi 1000 km od New Yorku, tak se stalo 11. září, čímž se všechno zkomplikovalo, ale stejně jsme se tam přestěhovali. Pořád jsem víc a víc psala, dodělala jsem si školu a ke konci jsem se živila už jen psaním.

Naplnily se vaše představy o tomhle městě? Proč vám NY tak přirostl k srdci?

Mám ráda místa, kde to na ulicích žije, proto mám ráda i asijská města, protože je tam cvrkot a obrovská energie, která se nedá úplně pojmenovat. Takže nemůžu říct, že bych se tam stěhovala kvůli tomu, že tam je skvělé umění, galerie, restaurace… Když jsem se poprvé postavila na newyorskou ulici, ucítila jsem, že je to město pro mě. A až potom jsem začala oceňovat muzea, galerie, umění a všechno ostatní. New York splnil a předčil všechna moje očekávání. Ale je to těžké město.

Čím vším?

Je tam obrovská konkurence, ve všem. Pořád se podvědomě poměřujete s druhými, i co se týče životního příběhu. Pořád je to takové vzájemné přečůrávání plotu.

O to cennější je, jak rychle jste se coby cizinka v tak vysoce konkurenčním prostředí dokázala uživit a uplatnit. A dokonce ve svém oboru.

Měla jsem strašnou výhodu v tom, že jsem se tam přestěhovala v roce 1999, rok před prasknutím internetové bubliny. Pracovní trh byl tehdy úplně jiný než teď. Takže já jsem si i s tou relativně malou praxí, kterou jsem měla z české reklamní agentury, dokázala najít práci. Nemusela jsem opravdu začínat v baru nebo někde uklízet. Hned jsem vplula do svého světa. A když už tam jednou jste, tak už není tak těžké tam zůstat. Také je důležité to, jakými lidmi se obklopíte, a v Americe to ještě víc než tady funguje na tom, že si musíte vytvořit svou komunitu, kde budete ty lidi znát. Tahle komunita pak bude mít s největší pravděpodobností podobné zájmy: v mém případě to byl okruh novinářů, spisovatelů a podobně. Když už jste jednou v tom prostředí, tak vás to hrozně motivuje: jdete ven se čtyřmi kamarády a všem z nich vyšla knížka. Vy jediná jste ta, které nic nevyšlo, takže vás to stimuluje. Všichni dělají něco, co je výjimečné a v určitém světě to má váhu. Lidé se opravdu snaží nějak prosadit. A to je ten rozdíl mezi New Yorkem a Prahou.

Máte procestovaný celý svět, můžete srovnávat. Jaký je podle vás život v Praze?

Strašně jednoduchý. Je lehké si tady žít příjemně. Nechat čas plynout. A taky je tady jednoduché být průměrný. Nedělat nic výjimečného, protože nikdo kolem vás nedělá nic moc výjimečného. Takže je tady hrozně lehké usnout na vavřínech. I já, když jsem tady, tak mám problém se motivovat.

Dá se dnes psaním reportáží uživit?

Po šesti letech v reklamce jsem si řekla, že už nikdy v žádné korporaci nebudu dělat a udělám všechno proto, abych nemusela. Takže jsem pořád na volné noze a většinou to nějak vyjde.

Nikdy jste neřešila stresy typu: nebudu mít na nájem, na jídlo a podobně?

Řešila, ale tím, že jsem měla dobře placenou práci, když jsem byla mladá, tak jsem si vytvořila zázemí: koupila jsem si byt a podobně. Většina lidí jde na to obráceně, jdou za ideály, zjistí, že se novinařinou neuživí, a pak skončí v reklamce. Ale nepopírám, že to někdy bylo těžké. Pamatuju si dobu, kdy jsem byla na cestách a zjistila jsem, že mám 25 dolarů na účtě a musím se nějakým způsobem dostat do Čech.

Jste dobrodruh…

To jsem. Když teď učím studenty, vždycky jim říkám, že nejlepší jsou ty reportáže, kde jdou věci špatně. Když jde všechno, jak má, tak to nikdy není zajímavý příběh. Naučila jsem se to takhle vnímat. Když vám někdo ukradne batoh, není to vtipné v okamžiku, kdy se to děje, ale vím, že to jednou vtipné prostě bude…

V devětadvaceti jste onemocněla rakovinou tlustého střeva. Jak jste na nemoc přišla?

Ze začátku mě pobolívalo břicho a byla jsem unavená. Ale to jsou takové příznaky, které mají všichni pořád, takže jsem tomu nevěnovala moc pozornost. Pobolíval mě žaludek, šla jsem na gastroskopii s podezřením na žaludeční vředy, které se nepotvrdily. Takže přišla na řadu kolonoskopie, které jsem se bála. Vzhledem k rodinné anamnéze mi ale byla doporučena. Pořád jsem to odkládala, a když jsem na ni šla, tak jsem byla úplně klidná. Vůbec jsem si nepřipouštěla jakýkoliv problém. Když jsem se probudila z narkózy a doktor mi řekl, že našel nádor, jen jsem si řekla, že se museli splést. Pak je těžké to čekání na verdikt, jak moc špatné to je. Naštěstí jsem neměla metastázy na játrech, ale protože jsem to měla rozlezlé i v lymfatických uzlinách, i tak mě to hodilo do kategorie "špatná prognóza".

Kdo vám byl tehdy největší oporou?

Rodina, přátelé a svou vlastní svéráznou formou i tehdejší manžel.

Jak jste o rakovině přemýšlela? Řešila jste například psychosomatickou stránku věci, nebo jste si to celé uzavřela v tom smyslu, že jde o genetickou záležitost?

Jsem v tomhle pragmatik. Neptala jsem se, proč zrovna já. Prostě jsem si řekla: narodila jsem se v téhle rodině a mám 50% šanci, že mě nemoc postihne. Statistika. A musím říct, že jeden z největších mýtů kolem rakoviny je, že člověk má větší šanci to přežít, když je pozitivně naladěný. Řekla bych, že to vůbec není pravda. Během léčby jsem potkala lidi, kteří byli stále pozitivní a zemřeli, a pak ty největší morousy, kteří přežili. Myslím, že se strašně terorizujeme pozitivním myšlením, protože jedno z nejhorších klišé, co znám, je věta: "Všechno se děje z nějakého důvodu." Jsou věci, které se dějou prostě proto, že se dějou, a lidi si pak k nim vždycky najdou nějaký důvod, aby to dokázali pochopit.

Myslela jste na smrt?

Často. Tehdy i teď. Měla jsem i takové stavy, kdy jsem si říkala, že jsem toho stihla hrozně málo. A ty momenty mě hodně ovlivnily. Potom ve dvaatřiceti letech zemřel můj hodně dobrý kamarád na rakovinu a to mě strašně ovlivnilo: pořád to bylo dobrý, pak se mu to vrátilo a tehdy mu doktoři řekli, že má šest měsíců života. Pak už bylo pozdě na všechno. Co udělá člověk se šesti měsíci života? Najednou se nedá dělat nic, nic nedává smysl, když máte ten konec tak vytyčený.

A další oblíbené klišé "všechno zlé je pro něco dobré". Dá se vůbec v souvislosti s rakovinou použít?

Ačkoli bytostně nenávidím všechny klišé, tak s odstupem času musím přiznat, že ta rakovina hodně věcí v mém životě změnila k lepšímu. Přestala jsem se bát smrti. Už v sobě nemám ten předpoklad, že mám před sebou celý dlouhý život, protože možná nemám. Život žiju tak, že si každé ráno, když se vzbudím, řeknu: žila bych stejně, kdybych věděla, že mám před sebou šest měsíců života, anebo tak žiju jen proto, že si myslím, že mám před sebou čtyřicet let života? Nemáme neomezený čas; nikdo - ani ten člověk, který není nemocný. Čas na život je teď.

Myslíte i teď, sedm let po vyléčení, na nemoc?

Bohužel tento gen má tendenci se vracet a s největší pravděpodobností se mi objeví v děloze. Můžete chodit akorát na kontroly. Snažím si všechny orgány, které bych měla, hlídat, ale zase tím, jak si všechno hlídáte, tak už o tom něco víte. A čím víc toho víte, tím víc do toho zabředáváte. Prvních pět let jsem byla nervózní. Teď už mnohem méně.

Obraťme list. Před dvěma lety vám vyšla kniha Rande aneb měsíc lásky s nepřetržitou kocovinou v zádech, kdy jste každý den během měsíce absolvovala jedno rande. Dala jste si na Facebook inzerát a začali se vám ozývat muži různého věku i národností. Šlo o reportáž pro Reflex. Byla to spíš soukromá záležitost obalená do pracovního hávu? Opravdu jste se tehdy chtěla s někým seznámit?

Bylo to víc osobní než pracovní. Když už jsem se do toho pustila, tak jsem si pak řekla, že by nebylo špatné o tom psát. Chtěla jsem zkusit, jaké to je poznat někoho díky inzerátu.

Jste sedm let rozvedená. Jak dlouho jste byla před tímto měsíčním maratónem sama?

Moc dlouho ne. Ale jinak bývám dost sama a nechodím obvykle ze vztahu do vztahu. Jeden z důvodů, proč jsem se před lety rozvedla, byl ten, že jsem chtěla být sama.

To je na ženu vcelku atypický postoj.

Chtěla jsem žít sama za sebe, cestovat po světě sama za sebe, dokázat něco sama za sebe bez jakékoliv podpory partnera. Ale věděla jsem, že to nebude navždycky, že v budoucnu budu chtít mít partnera. Když jsem přišla do Ameriky, hodně lidí mě tam bralo jako chuděrku z východní Evropy, co se z bídných poměrů přestěhovala do blahobytu a díky manželovi se tam má dobře. Ale tak to nebylo, měla jsem všechno sama oddřené a cítila jsem to vnitřně jako křivdu. Manželovi se začalo strašně dařit v práci, byl velmi úspěšný a já jsem se víc a víc přestávala vidět jako manželka skvělého právníka v New Yorku. Věděla jsem, že tohle není moje cesta.

Jste pořád v luftu. Už jen to musí být pro potenciálního partnera složité…

Ano, to chce hodně silného chlapa. A takových moc není.

Ani v zahraničí?

Ani v zahraničí. Ačkoli tam mívám větší štěstí než u nás.

Proč jste v případě reportáže Rande nešla na klasickou seznamku?

Protože hodně cestuju do rozvojových zemí, vnímám, že tam fungují partnerské vztahy díky dohazování, což už u nás není moc běžné. Tak jsem se inspirovala tam a dala si inzerát do různých skupin na Facebooku.

Jak jste ten měsíc fyzicky a psychicky zvládla?

Bylo to hrozně náročné. Skoro jsem nespala. Nejhorší je, že když je člověk novinář, má pořád tendenci dělat s lidmi rozhovory. Takže i když víte, že vás osobně ten člověk nezajímá, vždycky se najde něco, co je na něm objektivně zajímavého.

To jste se trochu odklonila od původního plánu…

Trochu… Člověk se dozví spoustu intimních i tragických příběhů…

S čím jste dopředu nepočítala?

Doufala jsem, že se opravdu s někým seznámím. Nejsilnější pocit, který jsem z toho měla, byla určitá bezmoc z toho, že potkáváte během života nějaké lidi a buď chcete vy je, nebo oni chtějí vás, nebo vy chcete být kamarád a oni vás chtějí do postele, nebo vy chcete být ve vztahu a oni chtějí být kamarádi. Takže jsem si uvědomila, že je malá pravděpodobnost, že se potkáte ve stejném časoprostoru. To bylo na tom to nejsmutnější. Všichni hledáme pořád ten diamant a díky všem seznamkám a aplikacím z toho začala být hrozně konzumní záležitost. Lidé si myslí, že čím víc mají na výběr, tím je to snazší, ale to je past. Nejhorší místo, kde někoho potkat, je New York, protože je tam 8 000 000 lidí. Jednodušší je to paradoxně ve vesnici se 4000 obyvateli. Tam nemáte tu tendenci stále si říkat, že za rohem bude někdo lepší.

Jakým stylem se seznamujete?

Jsem přímá. Řeknu na rovinu, jak věci cítím. Nehraju ty hry: tak, a teď se neozvu tři dny, aby si nemyslel, že ho chci, i když ho vlastně chci.

A jsou muži na nehraní her nastaveni?

Ne. Děsí je to. Stejně jako to děsí mnoho žen, předpokládám. Nemyslím, že je to záležitost specifická pro muže.

Jste v současnosti zadaná?

Ano.

Kde jste se potkali?

Na Tinderu. V Portugalsku. Bylo to vlastně z hecu. Chtěla jsem kamarádce dokázat, že i na Tinderu se dá najít vztah, že tam nejsou jen slizouni, kteří hledají někoho do trojky.

Teď dokončujete pro americký trh knihu o svatbách v třiadvaceti zemích světa. Jak jste daleko?

Už to píšu několik let a strašně těžko se mi to píše. Je to hrozně osobní, protože příběh té knihy začal mým rozvodem. Takže s dokončením knihy bojuju, protože vím, že budu muset znovu otevřít bolestivé téma.

Vdala byste se znovu?

Teď už to nevylučuju.