Nesnáší změny, miluje pořádek: Není to šikana?

Můj muž o sobě tvrdí, že je pedant na pořádek. Já si ale myslím, že za jeho touhou po čistotě se spíš skrývají jisté autistické sklony.

Foto: Isifa/Thinkstock

19. 11. 2013

Můj muž o sobě tvrdí, že je pedant na pořádek. Já si ale myslím, že za jeho touhou po čistotě se spíš skrývají jisté autistické sklony. Mnohem hůř než špínu totiž snáší jakoukoli změnu. Stačí, když zubní pastu strčím do kelímku víčkem dolů, ne nahoru, jak je zvyklý, a pokoušejí se o něj mrákoty.

To se mi stalo zrovna minulý týden. Šel si čistit zuby až po mně a za chvíli nakráčel za mnou do kuchyně, v ruce třímal inkriminovanou pastu, v obličeji ten svůj ztuhlý výraz, a začal se vztekat, proč nejsem schopná dávat věci na jejich místo. Před několika lety by z toho byla šílená hádka.

Když jsme se ještě učili spolu být, a ještě než se narodily naše děti, které už jsou dnes téměř dospělé a pobývají u nás jen o víkendech, kdy se vrací ze školy, měla jsem za to, že mě tím šikanuje. Že si o mně myslí, že jsem naprosto neschopná, líná, že neumím uklízet, a že jedině on je na tohle všechno machr, který by mě to měl učit.

Vznikaly šílené hádky a scény, často jsem přemýšlela, že s takovým chlapem, který mě pořád jen ponižuje kvůli takovým maličkostem, přece nemůžu být. O rozchodu jsem přemýšlela hodně, i když tyhle uklízecí scény byly jediný vážný důvod.

Jenže pak jsem otěhotněla a najednou jsem si to přestala brát tak osobně. Tehdy poprvé jsem zkusila jeden velmi chytrý tah: Když zase přišel s nějakou pastou, či mýdlem, či botami, kabátem, deštníkem, máslem, džemem nebo bůhví s čím, a zase mi vynadal, že je to na jiném místě, než to být má, prostě jsem beze slova vstala, vzala mu to máslo z rukou a odnesla ho přesně na to místo, na které patří.

A byl klid

Jako když utne. Tehdy mi ještě nedocházelo, jakou převratnou událost jsem právě prožila. Myslela jsem, že se třeba jen rozhodl mě šetřit, když čekám miminko. Byl z něj totiž úplně vedle, neustále byl přilepený na mém břiše a nemohl se dočkat.

Jenže ona tahle taktika fungovala i dál. Fungovala, když se dítě narodillo, když jsem byla na mateřské, když jsem pak znovu otěhotněla, když obě děti odrostly a funguje dodnes.

Musím vám říct, že jsem na sebe hrozně pyšná, že jsem přišla na to, co na něj platí. Když jsem totiž tehdy uvažovala o rozchodu, často mě napadalo, že rozhodně nechci, aby kvůli každé kravině takhle řval na naše budoucí děti.

Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE >>

Jasně že millionkrát začal se svojí scénou i před děti, ale já jsem je hezky systematicky odmalička učila, že každá věc má své místo, a že se nesmí povalovat někde jinde. Už věděly, že když zase tatínek přijde a začne něco vykřikovat, mají prostě jít, věc uklidit a bude klid.

Jsem si naprosto jistá, že je manželova "úchylka" nijak nepoznamenala. Naopak jsme si z toho postupně začali utahovat a to nám udrželo dodnes. Sice moc dobře víme, že se kvůli němu musíme chovat trochu jako stroje, ale na druhou stranu mi říkám, že je možná lepší nadměrný pořádek, než kdybych na všechno včetně dvou dětí byla sama.

Takhle mi alespoň se vším pomáhá, aniž bych mu o to musela říkat, nebo ho snad prosit. A když slyším některé kamarádky, jak si na své líné muže stěžují, neměnila bych za nic na světě.

Kromě toho, všude je něco, nebo ne? Myslím, že každý pár a každá rodina na světě má něco, s čím se musí vypořádat a naučit žít.

A co vy?

Zvládli byste se naučít žít s člověkem, který vyžaduje stoprocentní pořádek? A co kdyby na něj žádná podobně jednoduchá metoda nezabírala? A máte nebo měli jste někdy takového partnera?

Tohle téma se bude mimo jiné probírat i v zítřejším pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1.