Proč se ženy navzájem nenávidí? Za touhou zničit konkurentky stojí výchova
Jsou mezi námi a dost možná jste jednou z nich. Ukazují prstem na ty, které neodpovídají jejich úrovni. Ta je špatná matka, jiná zase nemá doma uklizeno, popřípadě určitě udělala kariéru přes postel, je sobecká, protože nemá děti, a podobně. Kritika ostatních je středobodem jejich života. Jako by si potřebovaly dokázat, že jsou lepší. Pro některé ženy je zkrátka sounáležitost se svým druhem cizí.
V debatě o ženských právech často zaznívá argument: "Feminismus není potřeba, protože já jsem žena a mě nikdo nikdy neutiskoval. Chlapi mi pomáhají, otevírají dveře a váží si mě. Nejhůř se chovaly právě ostatní ženy".
Bohužel podobná tvrzení přivádějí debatu do slepé uličky. Existuje samozřejmě řada případů, kdy se ženy chovají velmi nevraživě k sobě navzájem. Ale tato skutečnost nemůže popřít společenskou nerovnost mezi muži a ženami.
Kořeny oné "ženské soutěživosti, závisti, neschopnosti být parťáky" se ale neodvíjí od přírodou daných vlastností. Ženská konkurence je komplexní jev, který vznikl právě ve společnosti, jež byla řízena výhradně muži.
Proč ta nevraživost mezi ženami?
Začněme od začátku. Všichni jsme vyrostli v představě, že absolutně nejdůležitější je onen mýtus "tradiční rodiny". Tedy silný tatínek, hezká maminka a dvě růžolící děti. To je normální, alespoň takový je zvyk. Odtud se odvíjí další škatulky: muži jsou chytří a silní, ženy hezké. Žena je představována jako opak muže, tedy nelogická a neracionálně uvažující. Muž je rozhodný, aktivní a odvážný, žena pasivní, emocionální a nestabilní. Muž má být jen o "něco hezčí než čert". Žena zase "hezká jako obrázek". Všichni tyhle stereotypy známe a také víme, jak to vypadá, když jim někdo neodpovídá. Je urážka, aby muž byl zženštilý a žena "mužatka".
Mužské a ženské přátelství
Pánové se kamarádí na život a na smrt, hluboce, když spolu nesouhlasí, "dají si do zubů" a vzduch se vyčistí. Ale ženy intrikují, pomlouvají se, popřípadě se spolu "chovají jako slepice". Vyrůstáme v tomto nastavení od narození, jsme na ně zvyklí. Nenapadne nás uvažovat, že by to mělo být diskriminující. Jako by nezáleželo na povaze, charakteru, systému hodnot. Pohlaví je podle našich stereotypů to nejsilnější.
Člověk druhé kategorie
Od narození jsme tedy konfrontováni s názory, lidovými moudrostmi i mediálním prostředím, že být ženou je poměrně ožehavá záležitost. Nemáme se snažit vyrovnat mužům, pokud chceme uspět, je dobré vyčkávat, taktizovat, "sedávat v koutě". Je pak jasné, že v tom "koutě" začne být trochu těsno a potřebujeme se zbavit svých konkurentek. Není to přímá hra, férový souboj. To je přece neženské.
Ženy, které nenávidí jiné ženy
Občas se jiným ženám toužíme pomstít. Jako zasloužilé matky kritizujeme ty, co teprve do vod mateřství opatrně vstupují, dáváme najevo svou převahu, nenabízíme pomocnou ruku třeba jen v úsměvu. Pokud chcete v praxi vidět, jak jsme si internalizovaly nenávist k jiným ženám, zavítejte někdy na dětské hřiště.
K čemu potřebujeme ženskou konkurenci?
Je to způsob, jak si urvat z mužského světa alespoň nějakou moc, zdroje, příležitosti. Když kritizujeme jiné ženy, chceme být lepší na jejich účet. Ukázat, že my jsme ty krásnější, lepší matky, vzornější manželky, odvážnější milenky a perfektní hospodyně. Ale ani tak nás nepřijmou do onoho klubu vyvolených, který zatím patří mužům. Kdy nám ženám bude líp? Až pochopíme, že jsme všechny na jedné lodi a zasloužíme si podporu a empatii.
