Nemyslete na to, co si o vás myslí jiní
Možná vás, stejně jako podstatnou část populace, často trápí to, co si asi o vás ostatní myslí. Pokud vás tohle přemýšlení svazuje a necítíte se v tom dobře, je na čase s tím zkusit něco udělat.
Možná vás napadá, proč se nemůžete zbavit potřeby odhadovat, co si o vás ostatní myslí. Do určité míry je to naprosto normální a máme to všichni. Edmund Husserl kdysi prohlásil, že člověk je rozhovorem. Měl tím na mysli to, že z interakcí s jinými lidmi teprve zjišťujeme, kým jsme my sami. Už odmalička, kdy prvním zdrojem informací o nás jsou rodiče. A z "rozhovorů" s nimi každé dítě dospěje k názoru, že není O. K., zatímco oni jsou, jak říká Thomas Harris, představitel transakční analýzy, ve své knize Já jsem O. K., Ty jsi O. K. Z tohoto stavu je třeba pak "dospět" ideálně do stavu, kdy si myslíme o sobě, že jsme O. K. a ostatní také, který je, mimochodem, podle Petrushky Clarkson ideální prevencí syndromu vyhoření. Je to ale poměrně náročný proces vyžadující práci na sobě.
Proč ale vůbec máme tuto nutkavou potřebu odvozovat od názorů ostatních svoji vlastní hodnotu? Odpovědí na tuto otázku je nám evoluční biologie. Lidský mozek je konstruován tak, aby lidé žili pospolu v širších společenstvích. Proč? Protože lovit mamuta v jednom je dost na houby, stejně jako se v jednom bránit útoku šavlozubého tygra. Když ale na mamuta zaútočí celý kmen, šance na mamutí steak k večeři se rapidně zvýší. Proto máme hormon oxytocin (ano, ten samý, co pomáhá ženám rodit) syntetizovaný přímo v hypothalamu. To je ta část mozku, která je zodpovědná za zprostředkování kontaktu mezi tělem a duší, tj. emoce, i za naši vnitřní rovnováhu, homeostázu. Hypothalamus uvolňuje oxytocin tehdy, když jsme hlazeni nebo někoho hladíme, když o nás někdo pečuje nebo o někoho pečujeme, pociťujeme soucit, mimochodem i vůči sobě. A evoluční biologové věří, že oxytocin zásadním způsobem přispěl k tomu, že jsme na vrcholu potravinového řetězce my, zatímco kde jsou mamuti a šavlozubí tygři, že…
Když obejmutí znamená, že jste v pořádku
Oxytocin patří mezi tzv. hormony štěstí. Mimo jiné i proto, že jak zjistil v roce 1985 Daniel Gibbs, dokáže okamžitě zastavit produkci stresových hormonů. Obejměte brečící dítě a pohlaďte ho a jeho pláč rázem ustane. Každé dítě tohle ví, a proto když se mu něco hrozného stane, hledá útěchu nejdříve u rodičů, pak u kohokoliv blízkého, a pak třeba i u cizích dospělých. A tady je ten háček - aby dostalo útěchu a ne ránu, musí mít ve své hlavičce předpoklad, že onen dospělý mu ji poskytne a že mu neublíží. Takže ano, myslet na to, co si o nás myslí ostatní, je normální. Dokud jsme v tom ovšem svobodní.
Předpoklady jako cesta do pekel
Lidem, kterým se v dětství nedostalo lásky a péče dospělých, zejména rodičů, se hravě může stát, že mezi dospělými si mohou začít připadat nejistí. Podle psychoanalytické vývojové teorie Margaret Mahlerové jde hlavně o to, jak vám pomohli rodiče projít období mezi 18. měsícem a 2. až 3. rokem života, kdy dítě zjišťuje, že jeho život je na rodičích zcela závislý, a nutně hledá kompromis mezi tím, kdy může být samo sebou a dělat to, co chce, a kdy musí samo sebe potlačit, aby ho rodiče "měli rádi" - tj. optikou malého dítěte ho nezavrhli a nenechali zemřít.
Už tehdy si dítě začíná vytvářet předpoklady o tom, co asi řeknou rodiče, když… Pokud se jeho odhad úplně neosvědčí, respektive pokud rodiče (případně jiné pečující osoby) nedokážou dítěti poskytovat bezpodmínečnou lásku a přijetí v míře očekávané dítětem, odnáší si zkušenost, že je třeba být ještě pozornější a dávat si na názory ostatních mnohem větší pozor. A tím začíná ona nesvoboda.
Pocit příslušnosti ke skupině jako základní potřeba
Z té ovšem plyne další nemilý důsledek. Abraham Maslow, humanistický psycholog známý pro svou pyramidu potřeb, kterou kdysi někdo špatně přeložil do češtiny a ponechal ji jen v původní pětistupňové verzi, postavil potřebu sounáležitosti, potřebu patřit do skupiny lidí hned jako třetí nejdůležitější potřebu člověka. Stejně jako nad ní postavená potřeba pocitu, že jsem v pořádku tak, jak jsem (esteem), patří ještě mezi tzv. deficitní potřeby. To znamená, že člověk má neustálé nutkání na naplnění této potřeby myslet, dokud ji pro sebe dostatečně nenaplní, aby se mohl věnovat potřebě "vyšší". A tady je ono vysvětlení, proč na to pak musíme myslet "pořád". Problém je ovšem také v tom, že bez naplnění deficitních potřeb není možné dospět k systematickému naplňování tzv. rozvojových potřeb (kognitivní potřeby, estetické potřeby, sebeaktualizace a transcendence, tj. potřeba dělat něco, co nás přesahuje). Ty jsou však považovány za podmínku nutnou k pocitu štěstí.
Všimněte si prosím oné podmínky: "dokud ji pro sebe dostatečně nenaplní". Ano, my dospělí jsme za naplnění svých potřeb zodpovědní sami. Ostatně také vás už nikdo nekrmí, nekoupe a nemění vám pleny, aby naplnil vaše fyziologické potřeby. Pokud není dostatečně naplněna naše potřeba sounáležitosti, musíme si najít nějakou skupinu lidí, do které budeme "patřit", kde nám bude dobře. Někdo si tuto potřebu naplní v práci, jiný si najde skupinu přátel, někomu postačí skupina na sociálních sítích, jiný si najde třeba terapeutickou skupinu, která často tuto potřebu dokáže efektivně naplnit. Je úkolem každého dospělého člověka si tohle sám obstarat a o tuto svou potřebu pečovat.
Jak se nesrovnávat
Jakmile ji naplníte, zbývá poslední potřeba - získat pocit, že jsem v pořádku tak, jak jsem, že i já jsem O. K. Někomu ji dokáže naplnit právě ona příslušnost ke skupině, kde získává pozitivní odezvu od ostatních členů, přijetí, uznání, respekt. Někomu v tom dokáže hodně pomoci i partner. Pokud nic z toho nestačí, je na řadě využít nejsilnější nástroj - oxytocin. Jak bylo řečeno výše, oxytocin se produkuje i tehdy, kdy pociťujeme soucit, a to i sami se sebou. Americká psycholožka Kristin Neffová tomu říká sebesoucit (self-compassion). Sebesoucit obrací pozornost na nás samotné a pomáhá nám procházet těžkými okamžiky, třeba těmi, kdy máme nutkání se s někým srovnávat. Kristin Neffová říká, abychom k sobě v těžkých okamžicích mluvili úplně stejně, jako kdyby tím samým procházel náš nejbližší přítel nebo třeba dítě. To, že to prokazatelně funguje, víme už od doktora Gibbse, protože spuštění produkce oxytocinu zastavuje stresovou reakci. V tomto případě strach z toho, že jsme horší než někdo jiný, že kvůli tomu nás ostatní zavrhnou atd. Tedy pocity důvěrně známé a pevně uložené v našem mozku už z doby, kdy nám bylo 18 až 36 měsíců.
Cvičení dělá mistra
Jak říkají naši západní sousedé, cvičení dělá mistra (Übung macht den Meister). No a soucit k sobě samému i budování skupiny lidí, kam budeme patřit, vyžaduje hodně cvičení, hodně práce, hodně nezdarů. Výsledek ale za to úsilí vždy stojí. Vede totiž k přesunu centra hodnocení do našeho nitra, do nás samotných. Vede k situaci, kdy se začneme srovnávat maximálně tak sami se sebou a kdy pocit z dobře odvedené práce, z interakce s ostatními lidmi, z našeho života, je do značné míry nezávislý na těch ostatních. Kdy už nám nikdo nemůže jednoduše tzv. "zkazit radost". Tak přeji hodně úspěchů při trénování. A pokud vám to přece jen nepůjde, vždy můžete vyhledat nějakého psychoterapeuta, protože psychoterapie je cesta ke svobodě, a to pro každého, ne jen pro "psychicky nemocné".