Najít si hezkou ženskou na inzerát? To je peklo...
Jan Zlatohlávek se v další autobiografické zpovědi pouští opět do neprobádaných vod internetové seznamky. Myslíte, že uspěl? Možná...
Ve chvíli, kdy jsem si naťukal internetový inzerát „Rozvedený žurnalista 42/185 s kladným vztahem ke kultuře a sportu hledá nehloupou, hezkou, štíhlou a emocionálně vlídně uspořádanou ženu", byl jsem upřímně přesvědčen, že rozevírám široký vějíř příležitostí jak pro sebe, tak pro všechny nehloupé, hezké a štíhlé ženy s vlídným emocionálním uspořádáním. Vždyť nám (= mně a tisícům žen) to dává tolik možností! A já chci jenom jednu!
Zpočátku jsem měl obavy, jak vůbec zvládnu ten supertěžký úkol. Jak poznám, která je ta nejlepší a nejvhodnější (a třeba i nejhodnější), když se mi ohlásí, řekněme, pět set stejně nehloupých, hezkých a štíhlých?
Záhy jsem znejistěl
Na inzerát s jasně deklarovanou poptávkou začaly mohutně reagovat ženy neodpovídající uvedené specifikaci. A to u jedné, u dvou, ale i u všech tří položek současně, pominu-li položku čtvrtou (vlídné emocionální uspořádání), kterou lze jen matně vytušit.
Dokonce jsem trochu paranoidně nabyl dojmu, že se na mne ženy nějakým způsobem domluvily, že nejprve posílají ty, které nikdo nechce, a zkoušejí, zda mne donutí k rezignaci na mé požadavky. Já však rezignovat nehodlal. Za prvé jsem nebyl z těch, kteří si svůj rezignační potenciál nastřádali dlouhou sexuální abstinencí, a tedy nepohrdnou jakoukoli ženskou náručí, za druhé jsem byl z mnoha stran předem varován, že internetové seznamování je pro trpělivé a vytrvalé.
Hlavně nepropadat panice
Po relativně krátké době mi tedy bylo jasné, že se mi skutečně neohlásí pět set stejně chytrých, hezkých a štíhlých koček, ale nepropadal jsem panice a vždy, když jsem usedl k počítači, vzpomněl jsem si na své dětství a na pana Muhra, jednoho z mých prvních učitelů trpělivosti.
Pan Muhr mne jako malého kloučka občas brával s sebou na ryby. Tento náš soused, bývalý příslušník německého Wehrmachtu, se v Čechách po válce nějak pozapomněl i se svojí motorkou, mohutným bavorákem s bantamovými koly. Oženil se tady. Nikdy toho moc nenamluvil, čeština mu narozdíl od jeho české manželky Marie k srdci nepřirostla, zato neustále bafal ze své dýmky.
Bublavá jízda v mohutné sajdkáře silné vojenské německé mašiny, na které chyběly jen hákové kříže, ve mne, klukovi odkojenému ruskými válečnými filmy, vyvolávala silné a smíšené pocity.
Sou tam, kdo počká, ten se dočká
Po obřadném nainstalování rybářského náčiní nad jezem u řeky Otavy jsem jako netrpělivé dítě hypnotizoval splávek a čekal na akci. Mnohdy zbytečně. A když už, často to byla malá ryba, kterou pan Muhr s jakousi německou temnou kletbou hodil štítivě zpátky do vody. Malé ryby nebral a mne nabádal k trpělivosti: „Sou tam, Chanciku, kdo počká, ten dočká! Nur Geduld!"
Pan Muhr chodil na ryby šedesát let! Snad s výjimkou období, kdy hnal Rusy na východ a oni jeho pak zase hezky pěkně zpátky na západ. Věděl čím chytat, na co chytat, kdy chytat a kde chytat. Přesto jezdil domů často s prázdnou. „Sou tam," řekl by mi zcela určitě pan Muhr, kdyby ještě žil a kdybych mu mohl ukázat, jak se dnes loví holky. „Kdo počká…"
Zajímají vás další Honzovy "nevěsty"?
Nebo jinak...Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měla zajímat kniha Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu". Tu si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám ji rád zašle i s věnováním.
