My pro syna to nejlepší - a on nás klidně pošle do...

Děje se to stále a zřejmě tomu nebude nikdy jinak - rodiče postaví obří dům s představou, že se "mladí" nastěhují k nim! Jak to dopadne asi tušíte.... Ptá se čtenář našeho odborníka!

Dobrý den, máme problém se synem. Vlastníme obří dům. Při jeho stavbě jsme počítali i s bydlením pro něj. Teď je synovi 21 a chce jít bydlet jinam. Jak ho přesvědčit, aby neblbnul a zůstal? Zkoušeli jsme to po dobrém i po zlém a všechno marné. A ještě si u toho ťuká na čelo. Zmetek!

Vaše rozhořčení je pochopitelné. Postavili jste vícegenerační bydlení. Už od začátku jste mysleli na své dítě. Vše se zdálo být zcela jasné: Ke stáru zůstanete v přízemí a „mladí" budou v patře. (Nebo obráceně, ale takto to většinou bývá.) Jak budou síly ubývat, synek bude pomalu přebírat péči o stavení. Tou dobou už byste se měli těšit z vnoučátek. Když bude potřeba, můžete kdykoli pohlídat, jste přeci hned dole. Až bude sil ještě méně, syn se bude moci postarat i o vás…

Krásná představa. Jen jediný zádrhel má...

Totiž, že je vaše a ne synova. V tom vašem plánování jste nezapoměli skoro na nic. Jen tak trochu na názor syna. A v tom je ta potíž. Podstatou dospívání je potřeba stát se dospělým člověkem, samostatným a nezávislým. Zkrátka touha postavit se na vlastní nohy. Což jaksi s bydlením „nad našima" nejde dost dobře dohromady. Není to snad až tak, že by byl nevděčný, jen potřebuje dospět.V pomyslné rodinné firmě Novák a syn nechce být nikdo věčně tím druhým jmenovaným. Jeho touha odejít a žít nikoli u rodičů, ale u sebe a po svém je tedy projevem zdravé osobnosti a touhy se vám vyrovnat. Potřeby vylézt z druhé= řady a postavit se vám po boku v první řadě. Výhodou tohoto stavu by pro vás mohlo být, že až se syn „najde", čili až dospěje a osamostatní se, dost možná se k vám vrátí.

Dokážete mlčet a přihlížet?

To ovšem nic nemění na skutečnosti, že i po úspěšně prodělané pubertě není vícegenerační soužití zcela bez rizika. Rodiče zkrátka zůstávají rodiči, i když jejich děti mají své první umělé zuby a poslední pubertální uhřík na nose vymáčkli někdy v minulém tisíciletí.

Jen málokterý ze stárnoucích rodičů dokáže bez hnutí brvou sledovat, jak si „kluk" či „holka" život zařizuje po svém. Neoblažovat je přitom svými moudrými, leč nevyžádanými radami pak dokážou opravdu jen ti nemnozí s železnou vůlí, popř. začínající sklerózou. A slyšet přes strop hádku či jiné projevy partnerského slaďování „mladých" bez trvalých následků na psychice či dalšího žaludečního vředu dokáže jen psychopat.

Když jsme mohli my - proč ne vy?

Každá generace má zkrátka zcela jiné potřeby, hodnoty a odlišný životní styl. Harmonicky sladěné soužití na malém prostoru řekněme pětadvacetiletého páru s padesátiletými lidmi pak často může být spíše iluzí a vroucím přáním než realitou. Jako bych slyšel námitku: „My taky tenkrát bydleli s rodiči, dokonce i v jednom bytě. A šlo to!" Ano, šlo. Ač nerad, použiju otřepané, leč pravdivé klišé - tenkrát byla jiná doba! Se současným individualismem a důrazem na vlastní požitek bez odříkání nejde představa o soužití s rodiči „na vejminku" moc dohromady.

Takže chcete-li si vztahy se synem dlouhodobě zkazit, nuťte jej, aby zůstal. Nebo mu naopak ukřivděně řekněte, aby se už nevracel, nevděčník jeden. Chcete-li vztahy zachovat, respektujte jeho rozhodnutí. Pak se k vám možná jednou vrátí. Je to celkem pravděpodobné. Anebo volný byt časem ocení nějaké to vnouče…

Vlastnosti ne-li nezbytné, pak vhodné pro bezproblémové soužití více generací:

Mgr. Petr Pražák, psycholog Zabývá se: výchovnými a vztahovými problémy dětí, dospívajících a rodičů, vztahy dětí ve školách a jejich nápravou. Lektor vzdělávacích akcí zejména ve školství a sociálních službách. | Foto: Žena