Napsala nám naše čtenářka: Mám velkou otázku. Asi budu muset dát maminku do domova důchodců, ale je mi z toho hrozně. Mám z toho pocit, že jsem selhala. Jenže ona potřebuje celodenní péči a já už to nezvládám.

Tahle navenek celkem jednoduchá otázka v sobě skrývá velké mravní dilema. Dotýká se totiž našich hodnot, způsobu života a vztahů. Nejen ke svým blízkým, ale i k sobě. Seriózní reakcí tedy nebude odpověď.

Jediné, co tady můžeme, je podívat se na problém z obou stran. Samotný výběr si pak provede každý sám podle svého morálního nastavení. Mimochodem, čtenářka vlastně nepoložila žádnou přímou otázku. Ovšem lehce si jich můžeme doplnit hned několik: Mám dát matku do domova důchodců? Nebude to selhání, nebudu pak krkavčí dcera? Když si ji nechám doma, zvládnu to? Nezanedbám ostatní? Děti, partnerský život, sebe?

Tak tedy fakta:

Odpůrci domovů pro seniory říkají, že tyto ústavy v některých zemích (např. arabských) neznají. Nevím, zda to tak je, říká se to. Ovšem je-li řečeno A, vyslovme i B.

Zrovna v arabských zemích mají široké rodiny. Ty často spadají pod ještě širší rody. A ještě nad nimi bývají kmeny. Zkrátka hodně lidí. Vlivem vysoké porodnosti navíc převážně mladých. Ti už se zvládnou podělit o starost o nemohoucí babičku. Navíc ženy - čili nejméně polovina populace - v těchto zemích mnohdy nepracují. (Tím myslím, že nechodí někam do zaměstnání. Význam práce v domácnosti, její náročnost a vliv na vyčerpání ženy bývají - alespoň u nás - silně podhodnocovány.)

A u nás?

Široká rodina v té podobě, v jaké ji znaly venkovské oblasti ještě před sto lety, prakticky zmizela. Veškerou starost a tíhu péče o seniora by tedy nesla tzv. nukleární rodina. Ta je ve většině případů složená z nezaopatřených dětí a dvou (často pouze jednoho) zaměstnaného dospělého. Daný stav není ani tak důsledkem rozhodnutí samotných rodin. Máme tu co do činění se směřováním k individualismu, s dlouhodobým vývojem naší společnosti a s jejími hodnotami. Ty jsou teď, pravda, poněkud vachrlaté.

Pokročme dále a podívejme se...

...jak vypadá dnešní domov pro seniory. Něco, jako prvorepublikový chudobinec? Nebo spíš jako lazaret za císaře pána? Ano, nejsem pravidelným návštěvníkem ani obyvatelem těchto domovů. Tuším však, že taková představa je soudobé realitě (většinou) dost vzdálená. I když tedy pro mnohé z nás není existence těchto zařízení důvodem k jásotu, jsou prostě součástí reality dnešního světa, přinejmenším západní civilizace.

Nijak je nechci a nebudu hájit. Ale ještě předtím, než bych se pustil do jejich laciné a snadné kritiky, měl bych si uvědomit, že tato zařízení tvoří (alespoň to tak vnímám) jakýsi ocas společnosti. Ten mohu sice kupírovat ( tedy kritizovat), ale tím společnost a její pravidla nezměním. Její hlava totiž bude stále stejná. Je tedy na každém, zda domovy důchodců bude vnímat jako odkladiště přebytečných rodičů nebo spíš jako společenskou instituci a místo, kde mohou potřební lidé důstojně strávit poslední léta života.

Mimochodem: doma jsme děti požádali, že až už to s námi nepůjde, ať nám pomohou najít nějaký pěkný domov pro seniory. Chci, aby děti v dospělosti žily svůj život a neobětovali se pro nás. A vůbec, někdo z rodiny holt musí být první, kdo to vyzkouší!