Manželství není fabrika na štěstí

Láska, partnerství, manželství. Koho z nás nechávají tahle slova chladným? Zajímá vás, jestli je člověk biologicky předurčen k nevěře? Jestli je nevěra důvodem k rozchodu nebo jestli může existovat přátelství bez sexu mezi mužem a ženou? Odpoví vám odborník na partnerské vztahy Petr Šmolka.

V poslední době socio-biologové hovoří o tom, že monogamie je pro člověka komplikovaná, že ji snad ani nejde "dodržet", čímž v očích některých lidí jakoby "ospravedlňují" nevěru. Je snad nevěra člověku skutečně přirozená? Socio-biologové dokonce tvrdí, že pro člověka nejpřirozenější by byla sukcesivní monogamie. Tedy série na sebe navazujících monogamních vztahů. Myšlenka je to jistě lákavá. Těžko bych však přistiženému nevěrníkovi doporučoval, aby se zrovna na tuto teorii odvolával. Člověk totiž není tvor pouze biologický. A v tradiční křesťansko židovské kultuře je věrnost vnímána jako přednost. Co na tom, že původním účelem byla ochrana majetku!? Takže alespoň připusťme, že i trvalá věrnost je přinejmenším možná.

Vy sám byste dokázal odpustit nevěru? Dnes již asi ano. Také by mne ranila, ale zároveň vím, že po tolika letech je náš vztah založen i na spoustě dalších vazeb, které by případná neschopnost nevěru odpustit nutně zpřetrhala. Nejen vazeb emočních, ale i společenských, majetkových a v neposlední řadě i těch, které jsou propojeny s rolí rodičovskou a prarodičovskou. Naše děti jsou již sice dospělé, ale jak bychom asi vysvětlili vnoučatům, proč už s námi nemohou jezdit v zimě na hory a v létě na prázdniny!

Je nevěra důvodem k rozchodu? Jak kdy a jak pro koho. Jsou lidé, pro něž je nevěra čímsi, přes co nejsou s to se při nejlepší snaze přenést. Jejich zranění jsou tak hluboká, že další soužití by pro ně i pro jejich okolí bylo spojeno s neúnosnou mírou utrpení. Pak je lépe se rozejít! Následky nevěry jsou totiž více ovlivněny naší osobností než charakterem "uklouznutí". Není žádná přímá úměra mezi závažností nevěry a jejími důsledky. K totálnímu kolapsu vztahu může tedy vést i to, co Němci nazývají "Seitensprung" (odskočení si stranou). Poněkud paradoxně může někdy nevěra vztah i oživit. Zvláště vztah dlouho skomírající. Až v tak mezní situaci nám dochází, jak nám na tom druhém stále ještě záleží a jak bychom o něj nechtěli přijít. Jako léčbu bych si však nevěru ordinovat asi nedovolil. Byla by to léčba šokem!

Podle aktuálního britského výzkumu je průměrná délka vztahu před tím, než se tzv. vyčerpá, devět let. Co si o tom myslíte?

Průměr je údaj, který nám v podobných souvislostech neříká zhola nic. I proto jsou mi takové výzkumy z duše protivné. Stačí, když ze vzorku tisíce dotázaných jich 500 uvede, že se jejich vztah vyčerpal již po roce, a 500, že až po sedmnácti. A průměr pak bude také oněch devět. To, zda se vztah vyčerpá dříve, později či vůbec, není funkcí jeho délky, ale náplně, vzájemné úcty, společných projektů, schopnosti odpouštět a vůle začínat znovuVýše uvedené tvrzení není jen zavádějící, ale svým způsobem i nebezpečné. Budu-li věřit, že po devíti letech mám mít pocit odcizení, tak jej prostě mít budu!

Mění se v současnosti podoba partnerských vztahů a s ní charakter rodiny nebo se nám to jen zdá, protože se o věcech mluví víc než v minulosti?

Rodina je dost citlivým barometrem společenských změn. Sice s jistým zpožděním, ale přesto je odráží. Je-li dnes kladen společností dost značný důraz na úspěch a na výkonnost, pak se něco podobného promítá i do života jednotlivých rodin. O změnách v rozdělení rolí muže a ženy již také byly popsány tuny papíru. Jakož i o větší otevřenosti vůči alternativním formám soužití (nesezdané dvojice, jednopohlavní páry, rekonstituované rodiny s dětmi z více vztahů)

Myslíte si, že existují "čistá" přátelství mezi mužem a ženou?

Sice jsem dodnes netušil, že existují přátelství "čistá", "špinavá" a možná i "ušmudlaná", ale snad ten dotaz chápu správně. (úsměv) Tedy, zda existují přátelství, která nejsou zatížena nějakými postranními úmysly. Nepochybně existují, dokonce i mezi muži a ženami. Zvláště pak mezi těmi, kteří jsou dobře zakotveni ve svých partnerských vztazích. Základem přátelství pak může být neerotická blízkost. Názorová, profesní, zájmová...

Jaký největší mýtus jste kdy slyšel o lásce a manželství?

Těch mýtů je spousta. Jeden se nás snaží přesvědčit, že láska hory přenáší. Ještě jsem neviděl žádnou, která by dokázala přenést na Václavák třeba pouhou Milešovku. Natož pak Sněžku nebo Everest. Pikantní je také tvrzení, že manželé by se měli o všechna práva a povinnosti dělit rovným dílem. Ten, komu by se podařilo sestrojit nezpochybnitelnou definici onoho "rovným dílem" by si totiž zasloužil přinejmenším Nobelovku.

Máte nějaký návod na šťastné manželství?

Kdybych měl, tak si jen nechám pro sebe a založím si na něm dobře prosperující živnost. Ale nemám, možná ani neexistuje. V tom kontextu se mi líbí výrok pana primáře Plzáka, že permanentně šťastný může být pouze idiot. Manželství skutečně není fabrika na výrobu štěstí. To vzniká spíše jako vzácný vedlejší produkt plnění jiných funkcí. Od vzájemné pomoci, přes výchovu dětí, společné dosahování životních cílů, třeba až po radost z vnoučat.

Co je ve vztahu, potažmo v manželství nejdůležitější?

Vzájemný fyzická přitažlivost, úcta, tolerance a vůle na vztahu "pracovat", kultivovat jej. S tím, že relativní váha uvedených faktorů se v průběhu času pochopitelně mění. Fyzická přitažlivost je významnější na počátku, ochota na vztahu pracovat pak spíše v pozdějších etapách vztahu. Přidáme-li ještě vzájemnou důvěru, důvěryhodnost a elementární shodu základních životních hodnot, pak máme základní ingredience, ze kterých lze namíchat opravdu kvalitní vztah. Problém nastává, když některá z nich chybí nebo je jí ve směsi až příliš.

Objevují se teorie, že na manželství mají dost podstatný vliv tzv. sourozenecké konstelace. Prý je lepší vybírat si partnera, který měl minimálně jednoho sourozence, tím se údajně zachová rovnoprávnost ve vztahu. Co tomu říkáte?

Nechtějte po jedináčkovi, aby vám takovou s prominutím pitomost odsouhlasil! Je sice pravdou, že již Adler a později Toman postavili na sourozeneckých konstelacích celé teorie, včetně té, která se zabývá partnerskou kompatibilitou (slučitelností). Přesto je dobré přistupovat k nim se zdravou skepsí. Pořadí mezi sourozenci je totiž pouze jedním střípkem do mozaiky, ze které se naše jednání utváří; navíc střípkem nikoli z nejvýznamnějších.

V České republice se rozvádí každé druhé manželství. O důvodech už se toho napsalo spoustu, proč ale tři čtvrtiny žádostí podávají ženy? Jak se to dá vysvětlit?

Docela snadno. Pro ženy je spokojená rodina tradičně významnější životní hodnotou než pro většinu mužů. Žena potřebuje z rodiny čerpat více pohody a pocitu vzájemnosti. Když tu možnost nemá, může se cítit tak zle, že se raději pokusí manželství ukončit. Přitom mnohé návrhy na rozvod lze chápat též jako poslední zoufalé volání po změně že se třeba muž konečně dovtípí, co jí vedle něj schází. Okrajově se na vyšší rozvodové radikálnosti žen může odrazit i fakt, že rozvod pro ně nebývá tak často spojen s komplikacemi v kontaktech s dětmi.

Co je to podle vás láska?

Láska je v každém případě intenzivní emocí. Stejně dobře může povznášet i ničit; zároveň bychom asi jen těžko hledali jiný pojem, který by se lidem podařilo tak moc zdevalvovat. Vedle lásky milenecké, partnerské, manželské a rodičovské, známe přece také lásku k vlasti, přírodě, kdysi dokonce i k jedné velké zemi, kde včera znamenalo zítra. (úsměv) Sám pojem láska by měl být možná v déletrvajícím vztahu spíše tabu. Jakákoli debata, jejímž cílem je dopátrat se míry lásky totiž nemůže dopadnout jinak než špatně. Proneseme-li na dotaz: "Ano, miluji Tě", pak ten druhý často kontruje opravdu inteligentním výrokem! "A neříkáš to jen tak?" Když ale něco neurčitého jen tak zamumláme, je jeho frustrace ještě větší. Lásku lze (oproti zamilovanosti) chápat jako vztah, kdy je nám dvěma spolu většinou docela hezky, občas dokonce velice hezky, a sem tam si od sebe také docela rádi odpočineme. Někdy se navzájem dokážeme jeden na druhého i naštvat. Pořád lépe než kdybychom si už nestáli ani za to!

Vzpomenete si ještě na svou první lásku? Jaká byla?

Vzpomenu. Navíc už jsem ve věku, kdy si snáz vybavím co bylo před půl stoletím než před půl hodinou. Jen nevím, kterou ze svých tehdejších lásek bych měl vnímat jako tu první. Zda již Evičku R. z mateřské školky, či snad pár platonických vztahů s vyvinutějšími spolužačkami na základce? Ta první opravdová mne ale postihla asi až někdy v osmnácti. Vše trvalo zhruba 72 hodin a skončilo (jak jinak než) tragicky. ONA měla jiného, ten byl na vojně, ONA se údajně bála vztah s ním ukončit. Aby si tam něco neudělal. Tak to skončila se mnou. Neudělal jsem si nic, ale trpěl jsem jak zvíře nejméně dalších 48 hodin. Do chvíle než jsem poznal Jitku

Jste odborníkem na partnerské vztahy. Pomáhá vám tento fakt nějak ve vašem vlastním manželství?

Asi ano. Když jsem nedávno oznamoval na Policii ČR, že mi nějací nenechavci odcizili auto, poptal se mne službukonající policista také na profesi. Jakmile uslyšel, že psycholog a navíc manželský poradce, pronesl tu kouzelnou, často se opakující formulku: "To tedy musíte mít spokojené manželství!". A já tak mohl použít svou prefabrikovanou repliku: "Ano, musím!", se zřetelným důrazem právě na slůvka "musím". Kdyby tak chudák ještě věděl, že má žena je postižena stejnou profesí! Ale k věci. Občas mi profese v mém manželství skutečně pomáhá. Částí tím, že ve srovnání s horory jimiž mne krmí klienti, mi připadá mé manželství docela idylické. A částí tím, že jejich příběhy jsou i docela nosné téma domácích rozprav. Rozhodně nosnější, než kdybych byl třeba programátor. Zvlášť, když matematické znalosti mé ženy evidentně končí někde u trojčlenky. Jen nevím zda před ní nebo po ní.