Titulek toho článku je totožný s první větou emailového dotazu, která nám adresovala naše čtenářka z Jižních Čech. A pokračovala: Téměř neustále mu něco je, aspoň to tvrdí. Je to normální? Pro mě je to už dost otravné!

Odolám lákavému pokušení pustit se zde do hlubokomyslné úvahy o tom, co je nebo není normální. Místo toho se rovnou pustím do útrpné oblasti hypochondrie.

Útrpné proto, že strasti s ní spojené zakoušejí nejen hypochondři. Velkou část starostí kolem hypochondrových nemocí nesou právě jejich partnerky a partneři. Právě oni musejí téměř bez ohledu na denní dobu vařit bylinné čajíčky na všechny známé i ještě neobjevené neduhy, přikládat mokré obklady, nebo se hrozit nad tak strašlivě zarudlým krkem své drahé a na smrt nemocné polovičky.

Zas mě to bolí - musím k doktorovi!

Masáže všech možných i nemožných částí těla a návštěvy pohotovostí ani nepočítaje. Nejčastější kulinářská příloha na talíři hypochondra? Kdo tuší pořádnou porci analgetik, je pravdě blíž, než ti, kteří tipovali brambory či chřest. Návštěva lékaře je pro hypochondra rituál častější, než dostaveníčka u tchýně. Nehledě na nezměrná utrpení samotných hypochondrů. I když, kdysi jsem slyšel pěknou větu, že hypochondr si potrpí na to, že si potrpí.

Ne jeden - ale MNOHO hypochondrů!

Kdybyste někdo bádali nad tím, cože je to za druh, ten hypochondr, pak vězte, že se jedná o druhů hned několik! Přičemž navzdory jejich viditelně chatrnému zdraví se nemusíme obávat, že by tyto druhy měly u nás vyhynout. Na rozdíl třeba od sluky. Tyto druhy by šly popsat zhruba takto (přičemž nevylučuji, že někdo ve svém partnerovi objeví druh zcela nový):

„Pravý hypochondr"

Jeho potíže souvisí se zvýšenou úzkostností. Má sklon reagovat nadměrnou úzkostí a strachem i při sebemenších podnětech. Netýká se to jenom nemocí. Takový člověk ještě než vyjde z domu na vycházku s dětmi, už je vidí pod koly náklaďáku. V noci pak často přemítá, co všechno udělal dnes špatně a hlavně co ošklivého někomu řekl. Dopředu se mu podlamují kolena při představě (ještě, že už leží v posteli), co všechno bude muset zítra zvládnout, třeba jít do práce. No a ty nemoci. Při sebemenších projevech už tam skoro jistě rozpoznává rakovinu.

Takový člověk si nevymýšlí. Přecitlivělost je zčásti vrozená a často pak dále rozvíjená úzkostnými rodiči. Přístup k takovému člověku by měl být citlivý, ale nemělo by se přistupovat na jeho nové a nové choroby. A i když se to nezdá, taková povaha může mít i své výhody: Protože takový člověk očekává vždy jen to nejhorší, nemůže být nemile zaskočen. Jen příjemně překvapen. Taky mívá ve srovnání se zbytkem populace sice více žaludečních vředů, zato méně úrazů.

Tzv. Münchhausenův syndrom. To je pravé jméno skutečné postavy známější pod jménem baron Prášil. Výskyt není zdaleka tak častý, jako předešlý druh. Typické je záměrné předstírání příznaků, nebo jejich „vyrábění", třeba i sebepoškozováním. Nejde mu o získání výhod. Zde už se jedná o skutečnou poruchu osobnosti.

„Hypochondr simulující"

Jeho záměrem je získat nějaké výhody, třeba nadstandardní lékařskou péči nebo dosáhnout udělení invalidního důchodu, popřípadě se vyhnout práci, vězení a podobně. „Hypochondr hysterický či narcistní" Ten navzdory dramatickým projevům nemoc až tak neprožívá a obavy o zdraví jej příliš nesužují. Skutečnými motivy je snaha přitáhnout pozornost a láska k největšímu tématu svého života - k sobě samému.

"Hypochondr toužící"

Projevy nemoci docela často bývají výrazem zpravidla neuvědomovaného volání po tom, co dotyčné/mu ve vztahu schází. Tedy péče, blízkost, intimita, pohlazení, vlídné slovo. Ostatně, polámaného mravenečka Ondřeje Sekory taky nevyléčila lékařská věda („dali prášky podle rady, mraveneček stůně dál…), ale přátelská podpora jeho blízkých. Ještě dodám, že uvedené termíny jsou básnickou licencí, v odborné literatuře byste je v této podobě hledali marně. A teď si jdu uvařit lipový čaj. Nějak mě z toho psaní rozbolelo v krku.