Z vašeho Instagramu vím, že téma mateřského pouta vás napadlo, když vaše matka zemřela. Ztráta rodičů bývá jednou z nejbolestivějších věcí, se kterými se člověk musí v životě vyrovnat. Co vám pomohlo tohle období překonat?

Překonanou mám možná jen první vlnu po odchodu mámy. Uvidíme, co přinese další období… Musím říct, že to bylo hodně náročné. Máma odcházela dlouho, ale vlastně mi tím dala prostor se postupně s celou tou situací nějak smířit. Bohužel s ní nebylo možné komunikovat, jelikož měla Alzheimerovu chorobu v nejvyšším stadiu. Myslím ale, že jsme na sebe byly nějak zvláštně napojené. Dva měsíce jsem se v přímém přenosu na umírání dívala a smrt se na čas stala součástí mého života. Vzala jsem si volnější režim v práci, uzavřela jsem se do zvláštní osobní bubliny a dělala jsem, co bylo třeba. Prostě jsem si na vše dala čas a neutíkala jsem před tím.

Co se ve vás odehrávalo?

Prožívala jsem různé stavy - od vzteku přes lítost až po odpuštění a smiřování. Přicházely různé emoce, špatné i dobré myšlenky. Dala jsem jim vědomě prostor. Našla jsem si díky tomu na hodně otázek odpovědi. Odžila jsem to den po dni, až jsem vše tak nějak přijala a konec byl spíš vysvobozující. Není den, kdy bych si na mámu nevzpomněla. Při každé vzpomínce nějak víc rozumím našemu vztahu i životu. Cítím, že mne tato zkušenost posunula o kus dál. 

Proč bychom se měli naším vztahem k matce zabývat? 

Máma je v našem životě zásadní osoba. Nosila nás devět měsíců pod srdcem, přivedla nás na svět, kojila nás, v dobrém případě o nás pečovala, otiskla do nás sebe, což je přirozené. Od ní jsme v klíčovém věku do tří let převzali hodnotové vzorce chování a myšlení. Je dobré si tyto vzorce z dětství uvědomit, rozlišit ty škodlivé od těch užitečných a začít na nich pracovat. Ve svém vlastním osobním růstu musíme porozumět i svým matkám a jejich příběhu, abychom byli schopni jít dál svou životní cestou bez zbytečné zátěže. Chceme-li skutečně dospět, musíme se se svými matkami ve své duši smířit. 

Co dělat, když nechcete bít děti. Netrestejte potomky fackami za emoce, zničí je to

Žena

Kdy můžeme říct, že jsme měli štěstí na matku? 

Když se narodíme matce, která už samu sebe nějak pořešila, která dospěla, vyrovnala se svými traumaty. Umí se radovat ze života, být autentická, spojená a sama sebou. Taková máma je ale spíš raritou, pokud vezmeme v úvahu, jak brzy měly naše matky děti a kolik bylo dříve informací o výchově a zdravém seberozvoji. Prostě žena, která se v životě plácá a nedospěje, naseká v mateřství hodně chyb. Ale když vám najednou ta máma umře, zjistíte, že stačí, že byla. Přestanete mít nároky, požadavky a očekávání. Chybí vám taková, jaká byla. Existují i toxické matky. Pokud však ale máte "normální" mámu, berte ji takovou, jaká je, a užívejte si čas, který s ní máte vyměřený. 

Některé matky mají tendenci se sebeobětovat, jiné mají pocit, že nám mohou řídit život i v dospělosti. Pak jsou tu zase ty, které chtějí být spíš kamarádky. Jak matky "vybalancovat"? Jak zmírnit třecí plochy? 

Janka Chudlíková

• Lektorka osobního a profesního rozvoje, koučka, mentorka
• Osobnímu rozvoji se věnuje už přes třicet let 
• Ve své praxi využívá neurovědu, filozofii a psychologii

To souvisí právě s tím, zda naše mámy na sobě samy pracovaly a posunuly se z role oběti do role tvůrce svého života. Zda prostě ony samy dospěly. Pokud se naše máma nezměnila doteď, dost těžko to ještě udělá… Zkusme přestat soudit, hodnotit, očekávat. Stačí, když si dáme nějaká společná pravidla fungování a když budeme brát svou mámu takovou, jaká je. Některé ženy neumí vyjádřit lásku jinak než péčí. A to není špatné, pakliže to udržíme v rozumných hranicích. Starat se o někoho je projevem lásky. Zkuste si představit, co by vám chybělo, až tady vaše máma nebude. Zjistíte, že by to byly úplně obyčejné věci a že byste se některým jejím nedostatkům pousmáli. I ty by vám totiž chyběly. Zaměřte se na vlastní osobní rozvoj, abyste řetězec špatných vzorců chování nepředali svým dětem.

Vize spokojeného já

Občas mají lidé tendenci házet na rodiče či přímo matku svoje životní neúspěchy. Částečně mohou mít pravdu, ale není to do určité míry znak toho, že jsou v roli oběti a vymlouvají se na minulost? Jak změnit tenhle způsob myšlení?

To se děje často. Je nutné si uvědomit, že jako děti jsme na výběr neměli, ale jako dospělí na výběr máme. Od teď dál tvoříme svoji budoucnost, tak bychom namísto stížností a hrabání se v minulosti měli obrátit svou pozornost do budoucnosti. Potřebujeme si vytvořit osobní vizi svého šťastného a spokojeného já včetně osobních hodnot, začít budovat takzvané "dobrozvyky", pečovat o svoje tělo, mysl i duši. Každý den můžeme být o kousek lepší a tak se začít vzdalovat svým mindrákům i škodlivým vzorcům. Stačí se posunout o kousek dál než včera nebo před týdnem nebo před rokem. Bez ohledu na naše dětství sami rozhodujeme o tom, co tady a teď uděláme, ať už vědomě, nebo nevědomě. Pokud skutečně dospějeme, nemůžeme vinit okolnosti ani rodiče za to, jak dnes žijeme. Je to náš život.

  Deníky nejsou přežitek. Pomáhají s traumaty a nabízí zpomalení v příliš rychlé době

Matka je pro dítě klíčová postava. Co když ale musí nebo chce chodit do práce před třetím rokem dítěte? Je matka zastupitelná? 

Může být zastupitelná, pokud další "primární pečující osobu" s dítětem seznámí. Když dítě vidí, že s tím, kdo o něj bude pečovat, matka vychází dobře, pokud toho člověka dobře pozná a bude s ním v pohodě, lze to řešit i touto cestou. Ale i tak by bylo fajn, kdyby matka pracovala třeba jen na částečný pracovní úvazek, aby měla na dítě dostatek času a energie a aby nezačala být přetížená a vystresovaná. 

Některé matky můžou být vyloženě toxické. Mnoho lidí má ale pocit, že blízká rodinná pouta musíme "vydržet", i když nás trápí nebo ničí. Co když zkusíme všechno, ale nic nepomáhá?

Můj osobní názor je, že instituce rodičovství neznamená, že si v dospělosti od svých rodičů musíme nechat všechno líbit a že bychom se nemohli vymezit nebo omezit kontakt. Měli bychom však nejprve dát svým matkám zpětnou vazbu, dohodnout žádoucí pravidla a stanovit hranice. To bychom měli splnit, než půjdeme do radikálnějšího řešení. Ale pokud nejsou dlouhodobě dohody dodržovány, zpětná vazba vždy vyšumí, a pokud je naše matka toxická, můžeme s ní omezit kontakt. Já tomu říkám "měkký" exit, kdy eliminujeme společný čas na minimum, nehádáme se, necháme vše projít a jdeme pak žít svůj vlastní život. V extrémních případech, pokud jsme využili všechna možná řešení, můžeme vztah ukončit zcela. Na toto téma vyšly knihy "Když nám rodiče ničí život" nebo "Matky, které neumí milovat". 

Léčivý proces odpuštění

Ani sebelepší matka neudělá všechno na sto procent. Často tedy bývá v tomto mnohdy náročném vztahu prostor na odpuštění. Jak mámě odpustit? 

No a kdo dělá všechno na sto procent? Stačí, když dobrého je víc než zlého a když máme na čem stavět… Ale dejme tomu, že nám bylo opravdu ublíženo. Musíme si uvědomit, že většina matek neubližuje záměrně, což je však neomlouvá, jen nám to pomůže eliminovat emoce. Představte si, že za tou chybující osobou je člověk, který si neví rady sám se sebou a který vás miluje tak, jak to nejlépe umí. Odpustit potřebujeme především kvůli sobě, abychom nežili v negaci, křivdě, vztahu a bolesti.

Samotný proces odpuštění ale není jen tak…

Myslím si, že odpustit nemusíme nutně verbálně, ale hlavně uvnitř sebe. Stačí si svou matku představit v její nejkrásnější podobě a vést s ní vlastní tichý rozhovor. Vypovídat se, říct vše, co vás trápí. Na závěr této představy se jí dívejte s láskou do očí, usmějte se a řekněte, že jí odpouštíte a děkujete za zkušenost. Víte, mozek neumí rozlišit myšlenky a představy od reality. Proto je tak nutné vytvořit to, co chcete, nejprve ve svojí mysli. Nejvíc se se svými matkami vyrovnáme tím, že sami dospějeme. Že se odpoutáme od svého dětství a začneme žít spokojený a dobrý život sami za sebe.

Neschvaluji pozitivní myšlení ve smyslu, že odmítáme negativa a problémy, i napětí máme prožívat, je to klíč, míní mentorka a koučka Janka Chudlíková. | Video: Daniela Drtinová