reklama
 

Kde končí sebeláska a začíná sobectví: Co dělat, abychom si sami sebe více vážili?

Jak souvisí sebeláska s egem? Na všechno kolem sebelásky a sebeuvědomění nám odpověděla psycholožka Lucie Kolaříková.

Foto: Profimedia.cz

Sebeuvědomění lze chápat jako první krok v poznání sebe sama, a učení se lásce k sobě jako krok druhý. Nejdřív potřebujeme zjistit, že jsme hodnotní, a zároveň si vedle toho uvědomit například i to, že se k sobě jako k hodnotným tvorům nechováme.

Na všechno kolem sebelásky a sebeuvědomění nám odpověděla psycholožka Lucie Kolaříková.

Proč mají se sebeláskou větší problém ženy než muži?

Nemyslím si, že s ní mají muži menší problém. Muži jsou drilovaní k tomu, aby byli silní, vše zvládali, a k tomu je pro ně důležité udržet si pozitivní sebeobraz – obraz silného a schopného muže. Takže tam, kde si ženy často snadno přiznají, že na sobě potřebují pracovat, muži se spíš zavřou, aby jejich obraz o sobě, který potřebují k naplňování všech svých výzev, k vyhrávání svých bitev, nebyl narušený.

Hrdinovi se vždy jde snáze do bitvy, když se cítí silný, než když je psychicky rozrušený – je to nejen výchova, ale i princip mužské energie. Jakmile si muž přizná, že by v sobě měl něco změnit a uspořádat si život, chápe to často jako důsledek svého selhání a cítí se mnohem zranitelnější než žena, která je slabá a nejistá se sebou u nás může být. Když naše společnost začne chápat, že muži jsou stejně zranitelní jako ženy, nebudeme jim ve výchově zakazovat slzy, slabost a nevědomost (ideálně když nová generace otců bude takové chování ukazovat svým synům), nebude pro ně tak těžká sebereflexe, a pokud v sobě najdou prostor ke zlepšení, nebude to pro ně zákonitě známkou selhání. U mužů je sebeláska pole neorané a moji kolegové lektoři a koučové mě opakovaně vyzývají, ať živé semináře nebo online Školu sebelásky konečně otevřu i pro muže.

Jak souvisí sebeláska s egem?

To je velmi široce položená otázka, která se nedá zodpovědět v jednom odstavci. Můžu jen říci, že zdravá sebeláska nepodporuje ego, ale naopak ho správně usměrňuje, a podle mě nakonec i rozpouští. Ale je to letitý proces, kde by mělo být snahou (jestli je vůbec snahy třeba) trvale a hluboce a na všech možných rovinách přijímat a přijímat a přijímat sebe a učit se se sebou žít ve skutečném míru. A nepřímo, vlastně jako vedlejší produkt, je formování a rozpouštění ega.

Dám příklad, který pozná snad každý v začátcích, když se sebeláskou začne zabývat – ušlápnuté ego (osobnost) sebeláska pozvedává a dovoluje člověku, aby narovnal záda, byl sebevědomější, víc si věřil a díky tomu se přestal krčit v koutku. Jiné usměrnění ega sebeláskou je, že když je přebujelé, tak sebeláska pomůže zlepšit sebereflexi, začít si o sobě uvědomovat i chyby, objevit v sobě větší pokoru, empatii a chuť pečovat také o druhé. Tato část je podrobně rozepsaná v Učebnici sebelásky a vnáší jasno do otázky kolem ega.

Jak si dovolit myslet i na sebe?

Otázka "jak" je bohužel blokující, byť ji lidé rádi kladou. Je to nástraha mysli, jak nikdy nic neměnit, protože mysl se stále dokola bude ptát "jak" a "jak přesně", a "jak, když mi to nefunguje"... Takže doporučuji začít to dělat. Jak myslet i na sebe? Tím, že na sebe začnu myslet. Začneme přemýšlet o tom "co potřebuji?", "co mi dělá dobře?", "co mi chybí?" a v rámci svých schopností a možností si to chybějící, důležité a naplňující pro sebe začít dopřávat. Obvykle to jde a málokdy to vůbec a ani trochu nejde. A když to nejde teď a tady (vnější okolnosti to celé blokují), neznamená to, že za týden už nebude cesta volná. Je dobré nečekat na žádné "až" a na nějaké ideální podmínky, protože ty přijdou až díky sebelásce, nikoli před ní. Takže v tom, kde právě jsme, a s tím, jak se právě cítíme, je třeba začít.

Mám zkušenosti s některými lidmi, většinou ženami, které se tak vehementně snažily prosadit ve svém životě sebe, protože to dřív neuměly, že jsou z nich chodící sebestředné egocentrické "narcisky" a nedá se s nimi vydržet. Co pak s tím?

Narcismus je psychická porucha, sebeláskou, tak jak ji popisuji, si člověk narcismus opravdu nepřivodí. Takové ženy jsou jen v nějaké rané fázi procesu rozvoje sebelásky, a pokud budou pokračovat dál, tak sebestřednost zase přejde. Jakmile sám sobě člověk začne dávat pozornost, poté co se celý život zatlačoval do pozadí, tak se může stát, že se ty zdravé narcistické potřeby, které v dětství nebyly přiměřeně uspokojené, najednou vyhrnou na povrch a před vámi stojí místo dospělé ženy trucovité a sebestředné dítě, které žádá od všech pozornost. Ano, to je otravné. Ale vzhledem k tomu, že je to jen jedna součást procesu, na kterou pak zase navazuje další, když jsou dětské nenasycené potřeby již uspokojené, tak je dobré to nezveličovat.

Kde najít tu správnou míru v tom, že se starám o sebe minimálně stejnou měrou jako o druhé?

Neexistuje žádná pevně daná správná míra. Všechno v životě je experiment, cesta a učení, a tak bychom k tomu i měli přistupovat. My naopak hledáme to nejsprávnější řešení, správnou míru, dokonalé chování a stoprocentní výsledek. Je to pro nás velmi blokující. Jakmile člověk začne brát ohledy také na sebe, tak každou chvíli hledá tu správnou míru pro sebe a své blízké. Někdy dá přednost sobě, někdy druhým, někdy nad tím nemusí přemýšlet a situace je skvělá pro všechny. Dlouhodobě by z toho však sám jedinec neměl vycházet nevýhodně, to je takové základní pravidlo sebelásky. 

Kde je ta hranice mezi sebeláskou a sobectvím? Jak se to rozdělení může prakticky projevit, jak poznám rozdíl?

Když pro sebe něco děláme, děláme to s plným přesvědčením, že je to teď pro nás důležité, a zároveň soucítíme s potřebami druhých lidí, které právě nemůžeme a nechceme nasytit, tak je to sebeláska. Zkrátka jednáme podle sebe, ale druhý nám není ukradený a toužíme po tom, aby se měl také dobře. Naopak když se staráme pouze o sycení vlastních potřeb a druzí jsou nám trvale a úplně jedno, tak bych to nazvala sobectvím. Zkrátka člověk jako sociální tvor si aspoň občas vzpomene na své blízké a doufá, že se mají dobře a cítí se dobře, i když my jsme se rozhodli, že nebudeme těmi, kdo svým blízkým dobrý pocit bude zprostředkovávat. Příkladem může být toto: rodiče žádají po čtyřicetiletém synovi, aby několikrát týdně volal domů a dal o sobě vědět. A syn to nechce, tak v rámci sebelásky je v pořádku, že se rozhodne volat jen tak často, jak je mu to příjemné, a protože své rodiče miluje a chápe, že to pro ně bude těžké přijmout, jim jemně (ale jasně) sdělí své dospělé rozhodnutí. I nadále se snaží se soucitem své rozhodnutí opakovat a nepřistupovat na manipulace rodiny.

Má člověk k sebelásce určité inklinace od narození, nebo jde o jev, který podporuje okolí a vzniká vývojem?

Sebeláska je novorozencům přirozená do té míry, do jaké nasávali klid a přijetí už během těhotenství v bříšku. Dítě si může nést narušený vztah k sobě už právě z tohoto období, pokud bylo hrubě nechtěné, matka je sebedestruktivní (kouří, pije, nechá se bít, atd.). Protože rodič je největším vzorem sebelásky – tak jak ji žije on, tak má dítě tendenci ji kopírovat.

Vlastní dobrý pocit ze sebe a přirozené sebepřijetí se ztrácí často až v důsledku výchovy a vedení, kdy rodiče přistupují k dítěti jako k nesvéprávnému a jen polovyvinutému tvoru, kterému se smějí a jeho neohrabané učení berou jako důvod pro tresty a křik. Pokud dítě dostává pocítit, že je hodnotné a v pořádku, že je v pořádku nevědět a má čas zrát a učit se, pak je jeho sebehodnota v pořádku. Zároveň je dobré nebrat nedostatek sebelásky jako tragédii, protože jen díky tomu, že ji v dětství nebo v dospívání ztrácíme, máme pak později možnost zvládnout tu výzvu ji znovu získat a pochopit a to je důležitý proces učení a zrání ve skutečně dospělou osobnost.

Související

reklama

Komerční tip

reklama