Mám jednu kamarádku, budu jí říkat Helena. Je krásná, chytrá a je s ní sranda. Známe se dlouhých dvacet let a nebýt celkem smířlivá povaha, asi na ni žárlím…

Každopádně Helena potkala Honzu (stejně jako mě) na vysoké. Tedy potkaly jsme ho tam obě, ale mně přišel prostě jen jako vtipný, hubený kluk. Pro ni byl láskou, která trvá dodnes - a už to bude patnáct let. Ta láska je ovšem nešťastná, protože obyčejného Honzu nikdy nenapadlo, že by mohl krásnou Helenu balit, tak se nechal sbalit Věrou, Katkou a teď je ženatý s Veronikou. To, že ho miluje, mu Helena řekla před pár lety na vánočním večírku, kde jsem byla taky. Ona byla pod obraz a on v šoku.

Prostředník jsem nakonec byla já. Honza mi druhý den volal a řekl: "To jste mi, vy blbci (já a zbytek třídy), nemohli říct, že se jí líbím? Vždyť já ji obdivoval celou vejšku. A co s tím dneska, jsem ženatý, máme děti." Dnes tihle dva na srazy nechodí, Honza ji nechce vidět a Helena chodí konečně na terapie, kde se snaží zbavit lásky, která bolí, a dát si šanci najít ještě partnera a mít před čtyřicítkou třeba dítě…

Domněnky nechte jiným

I tentokrát jsem se šla poradit s mou oblíbenou vztahovou terapeutkou Kateřinou Lebedovou, která se "na zlomené srdce" vlastně specializuje, a zeptala se jí, co v podobných případech dělat.

"Chce to si nejprve promluvit s egem, kdyby vaše kamarádka už na vysoké dělala to, co cítí, mohla se historie ubíhat jiným směrem. Proto je nejdůležitější nevtahovat do lásky ego. Cítíte, že ho milujete, tak se nebojte otevřít srdce. Do lásky hry na to, kdo se ozve jako první a podobně, nepatří. Důležité je naučit se dívat se do svého nitra a pochopit, co se v nás odehrává. Mnoho mých klientů kolem sebe staví hradbu, aby jim nebylo ublíženo, nakonec si ale nejhůř ublíží sami, třeba jako vaše kamarádka."

Kateřina i ostatní terapeuté se shodují, že nejhorší vztahovou metlou jsou domněnky, které si vytváříme. Když kolem sebe vytvoříme hrad z domněnek, vlastně nemáme šanci vytvářet skutečné vztahy.

Pár, který má vše: Rodinu, kariéru i lásku. Jak to dělají? číst článek

Kariéra

Právo na lásku má každý

Možná vám tohle přijde jako téma žen, tedy být do někoho mnoho let nešťastně zamilovaný, nikdy mu to neříct a úspěšně se stát starou pannou. Jenže jako všechno, ani tohle není tak černobílé. Americký terapeut John Gray ve své knize popisuje příběh klienta, kterému krachovalo manželství vzdáleně připomínající válku Roseových. Děti byly dospělé, takže nebylo třeba udržovat nefunkční vztah, jenže on nedokázal odejít, přitom byl několik let zamilovaný do své kolegyně (platonicky) a ona do něj. Terapeutovi tvrdil, že má pocit, že manželku zničí, když ji opustí, že nechce zranit děti.

Ve skutečnosti se ale s manželkou zraňovali navzájem a bránili si prožít štěstí, třeba někde jinde a s někým jiným. Pes byl u tohoto muže zakopán v dětství, u nedostatečné mateřské lásky a nulové sebelásky. "Vztahy občas nefungují, to je v pořádku. Je nutné to po čase začít řešit. Když to nejde, je čas odejít a zkusit být šťastný jinde. Každý má právo na lásku, jen bohužel mnoho lidí si ji nikdy nedovolí," píše Gray.

Vašich příběhů k tomuto tématu přišlo dost a většinou z nich se jako červená nit vine pocit, že toho, koho milujete, nemáte šanci mít - z mnoha důvodů. Jenže ono vlastně nejvíc záleží na tom, jak se naučíte mít rádi sebe. Když se máme rádi, chceme pro sebe to nejlepší - a to se týká i lásky. Takže pokud se trápíte, trpíte a světlo na konci tunelu se neobjevuje, zkuste vzít život i lásku do rukou trochu aktivněji.