Jak jsem vymazal snad nejbohatší nevěstu!
Patrícia byla vdaná, ale velmi věcně mi asi ve třetím e-mailu napsala, že její manžel je nejen velmi bohatý, ale i tak těžce nemocný, že se už z toho nedostane.
Patrícia přijela do Chuchle novým mercedesem. Nejsem nikterak ujetej na auta, ale musím uznat, že jim to slušelo. Tomu méďovi s Patrícií a naopak.
Patrícia byla domestikovaná Slovenka s příměsí maďarské krve, ale psanou češtinou vládla bravurně. Kdyby se nejmenovala Patrícia, ale Patricie, a kdyby mne ve svých zprávách neoslovovala Honza, ale Honzo, její původ bych z naší korespondence vůbec nepoznal. Byla vdaná, ale velmi věcně mi asi ve třetím e-mailu napsala, že její manžel je nejen velmi bohatý, ale i tak těžce nemocný, že se už z toho nedostane.
To jsem měl být (taky) já!
Nejsem žádný necita, abych se alespoň na chvíli nepozastavil nad tím, proč žena, která díky svému manželovi přišla k majetku minimálně za desetimilióny, není ochotna alespoň dočkat jeho skonu. Pak mi došlo, že se takovíto manželé zřejmě nenabývají jen z čisté lásky, že účel sňatku byl již naplněn a že holka před čtyřicítkou zase nechce dlouho otálet, chce-li si najít chlapa, který jí zas nějakou dobu vydrží. To jsem měl být já.
Patrícia se mi v naší korespondenci též zcela otevřeně svěřila i s tím, že v posledních letech, kdy její manžel již nevykazoval žádnou sexuální aktivitu, měla několik mladších milenců jen „na to", ale že se s nimi jinak nudila. Že musí mít vedle sebe osobnost. Tou jsem měl být taky já.
Přijela nejdražší nevěsta - do Chuchle!
Pozvánka do V. I. P. sekce chuchelského dostihového závodiště mi přišla vhod a Patrícia mi dokonce napsala, že je to úžasný nápad. Jakkoli jsem očekával vyfintěnou paničku, to, co vystoupilo z nejnovějšího modelu zlatě metalízovaného mercedesu, předčilo mé představy.
Základně poučen článkem jedné ze svých redakčních kolegyň o módní stáji Louise Vuittona jsem za chvilku napočítal, že mimo zlata a hodinek má Patrícia na sobě věci minimálně za sto tisíc. V hodinkách se nevyznám, ale je-li kabelka za čtyřicet tisíc a boty za třicet, budou tomu všemu příslušné hodinky nejméně za sto. Hodnotu zlata a drahého kamení, které se Patrícii blyštělo na krku, v uších i v prstenech na obou rukou, jsem si vůbec netroufal odhadnout. Jen jsem dospěl k závěru, že odstrojit si takové děvče a zpeněžit její výstroj by bylo výhodnější než krádež automobilu vyšší střední třídy, nikoli však toho jejího meďoura tak odhadem za dva a půl mega, možná i víc. Zkrátka a dobře, na klusácké dostihy do Chuchle za mnou přijely zhruba tři miliony. Takovou nevěstu jsem tedy ještě neměl.
Patrícia měla i klobouček. Z anglických filmů znala, že bez kloboučku je žena na dostizích zcela vyřízena. Nemusím zdůrazňovat, že žena vyšňořená jak na předávání Oscarů budila v naší V. I. P. zóně značnou pozornost. Neměla konkurenci. Všichni byli oblečeni zcela civilně. Přece jen to nebyla ani Velká liverpoolská, ale ani Velká pardubická. Skutečnost, že i takové celebrity, jako je Sabina Laurinová nebo Oldřich Vízner, zde kolem svých malých ratolestí pobíhali v tričkách, džínách a teniskách, Patrícii nikterak nerozhodila. Evidentně byla zvyklá se odlišovat a být v centru pozornosti, nutno jí však přičíst k dobru a ocenit, že byla z těch žen, které se v této roli a v drahém oblečení zakončeném vysokými jehlovými podpatky, umějí pohybovat zcela přirozeně.
„Víš, Honza, já ani žádný tenisky nemám," doznala se bezelstně.
Patřila do té kategorie žen, která sport zcela neuznávala. Několik takových žen jsem poznal. Když už není zbytí, pustí se taková žena do badmintonu na pláži v pantoflíčcích s jehlovými podpatky, a končí to výronem kotníku.
Byl jsem rád, že jsem si vzal alespoň sportovní sáčko, jinak bych vedle Patrície vypadal jako její řidič či poslíček, který jí právě přišel říct, že její tryskáč je připraven k letu do LA.
Raut byl vydatný a vína dostatek, proto mi ani nevadilo, že jsme s Patrícií prosázeli všechnu moji hotovost. Patrícia hlasitě fandila koním a pila bez velkých okolků. Při zmínce o řízení auta se nikterak nenechala znepokojit.
„Honza, rozumný šoféri pijú len cez deň, kedy sa polišom nedýcha," přešla do své rodné řeči. „A noc je ešte ďaleko," připojila ještě a poněkud mnohoznačně se na mne usmála.
Navzdory svému nesportovnímu naturelu byla velmi štíhlá a nepochybně patřila k tomu typu žen, které jsou štíhlé od mládí do smrti, aniž by pro to musely cokoli udělat. Měla v sobě něco aristokratického a zároveň barbarského. Ze všeho nejvíc jsem si ji dokázal představit jako vládkyni, která palcem nahoru či dolů rozhoduje o tom, zda bude otroku darován život, nebo bude předhozen lvům.
„A nevadí ti, že jsem chudobný?" zeptal jsem se napřímo.
„Peniaze predsa nie sú všetko!" uklidňovala mě.
Ještě stále mám palec nahoru.
„Nemyslím si, že jsou prachy všecko, ale možná jsem výjimka," přiznal jsem se.
„Žena raz stretne muža, ktorý je super, inokedy zas muža, ktorý má peniažky."
„A dva v jednom nestretne? Kterej má prachy, a ještě stojí za to?"
„Hej! Môže sa prihodiť. A to je pre každú babu to najhoršie nebezpečenstvo! To sú absolutne nevhodný chlapi pre manželstvo. Môžu si stále vyberať. Žena, ktorá žije pokojne pri takom muži, je blázon!"
„Takže radši na jistotu, chlapa, kterej má prachy, ale jinak není moc super?"
„Keď ostaneš sám s dvoma deťmi, pozeráš sa na to trocha ináč…"
„Není to moc velkej kompromis?"
„Však áno! Na peniaze si rýchlo zvykneš. On do mňa ale ne-investoval preto, že by ma bôhvie ako ľúbil, ale preto, že som ho reprezentovala a bola som múdrejšia ako on. Bol to aj tak trocha obchodný pomer. A predtým, dokial som ho nestretla, vymetala som sekáče ako každá druhá žena. A šaty som si šila sama!"
„Tyhle ne!"
„Sú z Milána, páčia sa ti?"
„Jsou krásný, ale my chlapi jsme takový potvory, že nás zajímá vždycky víc to, co je pod nimi," řekl jsem a ze svých slov zpětně zjistil, že mi víno přecejen dodalo nějakou kuráž.
„Pod nimi je bielizeň z Paríža a pod ňou už len ja," udělala Patrícia roztomilé pukrle.
Přitáhl jsem ji k sobě a políbil.
„Pôjdeme k tebe?" zeptala se, jako bychom měli roční zná-most.
Zničehonic jsem dostal strach. Zmocnila se mne nepopsatelná panika. Hlavou mi prolétlo tisíc věcí.
Proč ne, říkalo mi mé odvážnější „já" a okamžitě hledalo ar-gumentační podporu.
Nelže. Vždyť mi narovinu podala tak choulostivou informaci o svém manželství, kterou by jiné ženy, ještě k tomu před prvním setkáním, jistě spíše nějak obešly.
Nehraje si na hraběnku (i když tak vypadá).
Rozhodně není hloupá a zcela nepochybně je to osobnost. Silná osobnost. A já přece chci osobnost!
Je hezká, milá a sexy. Ale nemá snad sameček kudlanky ná-božné ze své samičky podobně hřejivý pocit, než s ní poprvé (a naposledy) splyne v jedno tělo?
To už se ozývalo mé zbabělé „já".
Co takové ženě asi tak koupím k narozeninám? Rolls Royce?
Pojede se mnou v létě autem do Chorvatska? Nebo sama zaplatí letenky na Havaj, kde si pronajmeme jachtu i s kapitánem a kuchařem? A jak se na té jachtě budu cítit?
Bude lepší, když zůstanu tím, kdo ji pozval na hezkou akci, džentlmenem, jehož pár stokorun prosázela na koně, jak se sluší a patří, tedy chlapem, který se ještě pořád chová a může chovat jako chlap…
„Stačí, když mě vyhodíš kdekoli na tramvaji nebo u metra," řekl jsem a polkl naprázdno.
„Pán dostal strach?" uhodla Patrícia.
„Jo," přiznal jsem se.
„Naozaj?"
„Naozaj…"
„Myslela som si," usmála se trochu smutně, „že prehovárať budeš ty mňa!"
Zastavila mi na nábřeží u Národního divadla.
„Môže byť?"
„Děkuju, jsi hodná."
„Celkom nemáš prečo ďakovať! A možeš ísť rovno na Prodanú nevestu," ukázala na budovu Národního divadla.
Delete forever!
Namísto očekávaného polibku na tvář na rozloučenou jsem obdržel od Slovenky s maďarskou krví tak fešácký francouzský polibek, že jsem po tomto multikulturním prožitku dostal chuť svůj strach ještě přehodnotit.
„To len aby si vediel, o čo si sa pripravil!" podívala se mi Patrícia zpříma do očí.
Pohladil jsem ji po rameni a vystoupil z nejdražšího auta, ve kterém jsem kdy seděl.
Zapadl jsem do kavárny Slavia a vzápětí si uvědomil, že jsem prosázel všechny peníze a nemám ani na kafe.
Číšník mne ubezpečil, že mohu platit kartou. Objednal jsem si lahev vína. Po třetí sklence jsem našel v mobilu Patríciino číslo. Chtěl jsem volat, ale palec se vzepřel obvyklé poslušnosti. A pak se tento můj neukázněný prst dokonce jaksi samovolně domačkal až k volbě „Vymazat kontakt?".
Zavřel jsem oči a zmáčkl. Trochu se mi ulevilo. A dodnes si myslím, že jsem snad udělal dobře. Že bych už stejně dostal palec dolů, neboť Patrícia byla žena, která zcela jistě váhání a slabost neodpouští.
Zajímají vás další Honzovy "nevěsty"?
Nebo jinak...Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měla zajímat kniha Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu". Tu si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám ji rád zašle i s věnováním
