First Class na Facebooku sleduji tři roky. A spolu se mnou asi čtyřicet mých facebookových přátel a dalších 250 000 lidí. Jeho popularita a oblíbenost je více než zřejmá. Když jsem nedávno Petra Casanovu viděla v pořadu Show Jana Krause, kde jsem se o něm nic nedozvěděla, řekla jsem si, že se ho na věci, které mě zajímají, zeptám sama.

Byl jste někdy prototypem Casanovy?

Giacomo Casanova byl milovník žen, vzdělaný společník a spisovatel. Kdybych nebyl ženatý, tak bych se všemu chtěl přiblížit. Vztahů jsem měl spoustu, ale nikdy dva souběžně. Vždycky jsem usiloval o budování jednoho dlouhodobého vztahu, protože jsem vedle toho chtěl tvořit i svou kariéru a není dobré honit dva zajíce najednou. Moje představa tedy byla taková, že si najdu dlouhodobou partnerku, která mě podpoří v budování mých cílů, abych prostřednictvím výnosů z těchto cílů pomohl na oplátku splnit její sny.

Kde jste potkal svou ženu a proč zrovna ona se nakonec stala vaší vyvolenou?

Napsala mi na Internetu. Šla na to chytře. Zpochybňovala to, co píšu a že v reálu jsem určitě jiný. Navíc měla to, co jsem potřeboval: Byla dost posekaná z předchozích vztahů a už nechtěla marnit čas s někým, kdo ji bude jen zdržovat. To jsme měli stejné. Stanovili jsme si přesné meze, za které si nepřejeme, aby druhý zašel. Z toho vlastně vznikla má první kniha 250 zákonů lásky, i když je pojatá obecně, nejen o nás. Je o lidech, kteří prostě už nechtějí hledat, ale najít.

Jak dlouhá byla vaše cesta k First Class?

Od osmi let. Tehdy jsem od rodičů dostal psací stroj, přál jsem si být spisovatelem. Je paradoxní, že o tento sen jsem nijak dál neusiloval, přesto jsem si ho přirozenou cestou splnil, protože v klíčových okamžicích se napsání knihy jevilo jako ta nejefektivnější cesta, a vycházelo to z mého srdce.

Primárně jsem chtěl psát, a to pokud možno dennodenně. To spisovatelé nedělají. Spíše mi tedy učarovali novináři, a za tím jsem šel. Postupně jsem si splnil sedm let v novinách, sedm let v televizi i sedm let v časopisech. Sedm let trvá kompletní obměna člověka, všech jeho buněk, a s tím se promění obvykle i jeho cíle a hodnoty. Po té třetí profesionální proměně jsem dospěl do stadia, kdy už jsem chtěl tvořit čistě svůj směr a naplno zhodnotit všechny zkušenosti. A tak vznikl First Class.

Toužíte po šťastném vztahu? Mluvte, naslouchejte a respektujte se číst článek

Žena

Jaké jste měl s ním prvotní záměry a jak jste vlastně spokojený s tím, kam až jste došel?

V té třetí profesní sedmiletce jsem tvořil časopisy o velmi bohatých lidech pro velmi bohaté lidi. Potkával jsem se s nimi, zajímal se o jejich život. Položil jsem jim také otázku, na kterou nebyli zvyklí. Zněla: "Co vám schází?" Zjistil jsem, že ti, kteří mají nadbytek práce, odpovědnosti a peněz, mají problém udržet vztah, a to, jak jsem později zjistil, úplně stejně jako ti, kteří mají nedostatek práce, odpovědnosti a peněz. First Class tedy původně vznikl jako platforma pro velmi bohaté lidi, aby přemýšleli nejen stylem "Chci víc peněz, to znamená víc práce, to znamená budu mít méně volného času", ale "Bylo by fajn si taky ty peníze užít a udělat si čas na ty, kteří po celou dobu stáli při mně a já je ignoroval."

Byl to produkt, který měl extrémní zásah. Ti velmi bohatí lidé nás doporučovali svým známým, kteří nebyli tak bohatí, ale měli stejné problémy. A tím se First Class stal všeobecným fenoménem, dnes největším portálem osobního rozvoje na našem Internetu. Slovo "spokojen" bych asi vážil, protože s každým dalším příchozím fanouškem vstupují do mého života i jeho potřeby a problémy. Čím více fanoušků, tím více odpovědnosti.

Píšete články, s pochopením reagujete na reakce čtenářů. Byl jste vždycky taková empatická a soucitná vrba, nebo jste zažil i svou vlastní éru arogantního sobce?

Narodil jsem se třicátého srpna, takže v každé třídě jsem byl nejmladší a nejmenší. Kdykoli si spolužáci vybírali na tělocviku spoluhráče do týmu, já zůstával na ocet poslední. Miloval jsem fotbal, a protože se mnou nikdo fotbal hrát nechtěl, kopal jsem si sám o zeď panelového domu. A když si kopete sama, máte míč na noze pořád. Na rozdíl od těch, kteří hrají v týmu a k míči se dostanou jen občas. Tak se stalo, že mě jednou viděl nějaký pán a doporučil mi, ať jdu na Slavii a hlásím se panu Fabankovi.. To mi bylo sedm let. Pan Fabanka, jak mě viděl, řekl: "Tenhle kluk nám vyhraje zápas." A nařídil, ať všechny míče posílají na mě dopředu. Kluci se dost divili, ohrnovali nade mnou nos, stejně tak i soupeř. Nakonec mí spoluhráči, jak získali míč, ho podle pokynu pana trenéra Fabanky nejkratší cestou poslali na mě. A protože jsem nebyl nikým hlídán, dal jsem gól. A pak další. Dokud mě soupeř nezačal brát vážně. To byla jedna z největších životních zkušeností, která mi umožnila pochopit, že dokud vás lidé podceňují, máte výhodu. Nikdy jsem tedy nebyl ke slabým arogantní, naopak jsem si cenil, když na sobě pracovali a chtěli zesílit.

Živí vás First Class nebo máte ještě příjmy odjinud?

First Class je úspěšný, ale pořád na začátku cesty. Co vyděláme, to se snažíme vracet buď lidem, nebo do rozvoje. Pro lidi jsme udělali třeba podnikatelskou akademii, do které hned v prvním ročníku nastoupilo jedenáct tisíc lidí - všichni bezplatně. Snažíme se neustále vytvářet produkty, kterými lidem pomůžeme. Mě osobně peníze nezajímají. Když mi v jednadvaceti letech doslova v rukou umírala moje máma, byl jsem připraven dát veškeré své peníze za její záchranu, ale lékaři mi vysvětlili, že existují hodnoty, které se koupit nedají. A máma umřela. Ano, mám i další aktivity, podnikám v oblasti realit, komodit, technologií, zrovna teď jsem na hotelu v Hongkongu po důležitých obchodních jednáních, ale peníze určitě nejsou něco, co by mě dokázalo ohromit.

Co vás dokáže ohromit?

Zážitky, okamžiky, maličkosti, které přehlížíme. Víte, i já jsem musel projít tuto cestu, abych pochopil, že si peníze nemohu ze světa odnést, a že hlavní, co v poslední den potřebujeme cítit, je to, že jsme tu něco zanechali. Když umřela moje máma, zanechala mi deset tisíc korun, to byl celý její majetek. Já jsem si za těch deset tisíc koupil pračku. Ta pračka už mi dávno nefunguje. Co mi ale máme zanechala a já to budu mít vždy při sobě, jsou vzpomínky, společné zážitky, úsměvy i bolesti. To je moje hlavní životní hodnota: vytvářet dobré vzpomínky. 

Kdo vlastně jste? Novinář? Kouč? Terapeut? Poradce? Dobrá duše? Jak sám sebe vnímáte vy a jak si myslíte, že vás vnímají lidé?

Taťána Gregor Brzobohatá, kterou jsem nedávno potkal v Show Jana Krause, mě přivítala slovy: "Vy jste ten lékař duší?" To mě zaujalo. Já především nejsem profesionál, za konzultace a osobní setkání neberu žádné peníze. Spíše naopak pronajmu třeba salon v pětihvězdičkovém hotelu, zajistím občerstvení a sezvu tam sto čtenářů, kteří mají nějaký podobný problém a žádají o osobní setkání. Takových lidí je ale aktuálně třitisícesedmset a můj čas je extrémně omezený. Nemám pro sebe žádný titul. Chci jen, aby se lidé přestali zbytečně bát svých stínů, šli za svými sny a jednoduchým životem, který si nebudou nesmyslně komplikovat.

Už nebudu nic předstírat, říká fotograf Jan Saudek číst článek

Kariéra

Čím vším a jak si v současné době lidé nesmyslně komplikují život?

Já jsem o tom napsal celou poslední knihu 100 nejkratších cest k Tobě. Lidé si v komplikují život tím, že zapomínají na dvě věci. Za prvé, že nikdo z nás není stoprocentní. Když se s někým seznámíme, on nám připadá dokonalý, protože nevnímáme jeho nedostatky. Jakmile je vnímat začneme nebo zmizí přetvářka toho člověka, zjistíme, že je například devadesátiprocentní. Každý máme nějaké chyby.

A za druhé si myslím, že lidé mají největší problém s uvědomováním si skutečných hodnot. S láskou to začíná být stejné jako se zdravím - dokud ho máme, vůbec si ho nevšímáme. A teprve ve chvíli, kdy ho ztratíme, se začneme o něj starat. Tolik bych si přál, aby si lidé hodnotu toho, co měli, uvědomovali už tehdy, když to mají, a ne až když to ztratí.

Hlavními rubrikami na vašem portálu jsou Vztahy a Motivace. Myslíte si, že dnes lidem chybí motivace k partnerským vztahům?

Žijeme ve zrychlené době, kdy hlavní požadavek lidí je: Mít všechno hned. Dnes velký neporáží malého, ale rychlý pomalého. Zdravý vztah je dlouhodobý projekt, něco jako vychovat dítě. Mnoho lidí považuje budování vztahu, stejně jako výchovu dětí, za zdržování. Až trochu vyzrají, pochopí, že prakticky nic v současném světě nejde vybudovat bez vztahů. Natož kariéru. Zaměstnanec musí umět vyjít s kolegy, šéfy, zákazníky; podnikatel s klienty, zaměstnanci, dodavateli; student s rodiči, učiteli, kamarády. I ti nejlepší sportovci mají nějaké zázemí, potřebují fanoušky, servismany, partnery. Jak říkal Emil Zátopek: "Když chceš utíkat rychle, běž sám. Když chceš ale doběhnout daleko, přiber si někoho k sobě." Já to také časem pochopil, takže jsem si jist, že to jednou pochopí i ti, kteří myslí, že něco dokážou úplně sami.

Jaký vztah byl pro vás osobně v životě nejtěžší?

Když mi bylo deset, naši se ošklivě rozváděli. Byl jsem přímým svědkem strašlivých scén i vydírání. Táta si lehl do mého pokoje, máma zůstala v ložnici a oba mi řekli: "Tak kde budeš spát ty? Ukaž, koho máš raději!" Dnes jsem za tuhle zkušenost vděčný, protože alespoň vím, co nikdy nebudu dělat svým dětem.
V partnerských vztazích jsem samozřejmě nasekal spoustu chyb, ale i za ty jsem dnes vděčný, protože alespoň vím, jak se takové chyby snadno dělají a jak těžce napravují, jak bolí nejen druhého, ale po čase i mě, a co tedy už příště nikdy nedělat. Se všemi partnerkami jsem se rozešel výborně, a to i tehdy, když si našly někoho jiného. Naopak jsem byl první, kdo je v takové chvíli podpořil, aby odešly, a to co nejdříve. Nenávidím marnění času a každou partnerku předem žádám, aby nikdy nemarnila čas můj ani svůj tím, že by se mi bála sdělit nějakou bolestivou pravdu. Nepotřebuji soucit. Ten mi ztracený čas nevrátí.

Co je, podle vás, pro člověka největším stimulem k tomu, vyhrabat se z opravdového dna?

Dno je jeden z nejmoudřejších nástrojů života. Když si nedáte říct a opakujete chyby (například dáváte ustavičně šanci někomu, kdo vaši důvěru zneužívá), dostáváte stejně špatné výsledky. Protože neděláte žádný pozitivní krok, vaše postavení se neustále zhoršuje. Propadáte se ke dnu. A dno je bod, kde je už tak nesnesitelně ze špatných výsledků, že člověk prostě musí udělat změnu. Například: Opustí osobu, která zneužívala jeho důvěru. Jeho život se tím okamžitě zlepší. To ho dostane ze dna. Život je moudrý a pomáhá nám sám. Jsem si jist, že všechno, co se nám děje, je k našemu prospěchu. Jen musíme pochopit, že všechno se neděje tak, jak chceme, nýbrž jak potřebujeme. A je-li někdo na dně, pak jeho jednoduchou motivací je uvědomit si, že všechno krásné má před sebou.