Budoucnost vztahů: Jak se mění dnešní ženy a muži
Podezřele často si v poslední době říkám, že svět se zbláznil. Ženy jsou otravné bohyně, urputné kariéristky nebo profesionální matky. Muži zase nehezky často pěstují “zevling” a kopou sami za sebe, i když žijí v páru.
Nepřehnaly jsme to s tou emancipací? A muži – nezastavili jste si vývoj v pubertě? Jak pak mohou dospělí “ženomuži” spoluprožívat partnerský vztah s dětmi? Dnešní doba má dva společné jmenovatele: sobectví a narcismus. Nic není, jak by “mělo” být.
Zatím nejsme hlemýždi
My ženy toho zvládneme opravdu hodně: milovat, plodit, rodit, kojit, šatit, vychovávat, pečovat, pracovat, vydělávat, sebepoznávat se. A to není sranda. Ztvrdly nám rysy, ega i srdce. Otázkou zůstává, k čemu jsme byly dotlačeny okolnostmi a k čemu vlastním vnitřním tlakem. Možná už to samy nevíme, možná nám hlavně chybí sebereflexe. Chceme toho hrozně moc a nemáme šanci to stihnout. A pokud ano, pak za cenu velkých obětí. Už si s muži role nepromícháváme, už jsme získaly hlavní ženskou i mužskou roli v jednom. Je to až protivné, jak zvládneme všechno. Skoro všechno. Zaplaťpánbůh, že nejsme hlemýždi.
Pohoda, klídek, tabáček
Naproti tomu muži se “hodili” do pohody, ačkoliv jsou ze všeho v permanentním stresu. Proto po práci potřebují ventily – pivo, běhání, cvičení, kamarády a jiné koníčky. Rodina nerodina. Kvitují, když je žena samostatně výdělečně činná a nedejbože, když časem porodí společné dítě. To je pak velká čára přes rozpočet. Ten mužův. Nechce se mu dělit. Jak to vyřešit v rodinném systému? Chvíli by tedy ona měla být doma, protože kojenec si to žádá a hlídací babičky jsou dnes nedostatkové zboží, ale ne zas přehnaně dlouho. Musí mu i v tomto čase zbýt finance na jeho priority, to znamená na ventily. Když pak cítí, že se partnerka postará, co by se staral on? Je to přece šikovná holka. Zvládne všechno. Je to žena, je tak uzpůsobená od přírody.
Ztráta souznění
"Vlna narcismu zasáhla i nás. Cožpak neslyšíte často: To neřeš, hlavně si užívej, buď in... Žen se tato filozofie v současnosti také významně dotýká, takže z jistého úhlu se mohou jevit jako urputné a sobecké. Chtějí dosáhnout především libidinózních prožitků. Ale přiznejme si, nejsou to samozřejmě jen ženy. Jsou v tom i muži, kteří často tvrdohlavě trvají na svých prožitcích. Nejčastější variantou je sport po práci. Nedávno mi vyprávěla jedna mladá matka, že pokud si její partner nejde po práci zasportovat, čeká ji i dítě nevlídná atmosféra, muž nekomunikuje ani s ní, ani s dítětem. Ještě horší variantou je zajít po fitness do hospody. Nůžky mezi partnery se rozevírají více a více, každý z nich směřuje ke svým vlastním zájmům, zážitkům a vytrácí se to nejcennější, co činí soužití smysluplným a hřejivým – vzájemné souznění a sdílení," říká psycholožka Eva Svobodová.
"Každý za své"
"Z pohledu praxe klinického psychologa považuji za závažný problém nezralost osobnosti, což je dokonce podle světové zdravotnické klasifikace diagnóza. Nezralost se týká jak emocí (egocentričnost, plochost emocí, při nedosáhnutí svého náhlá vzplanutí), tak i sociální oblasti (neschopnost empatie, naslouchání, spoluprožívání), a i když nemám k dispozici statistiky, vidím tuto diagnózu častěji u mužů. Za nezralostí se skrývá nedokončený separační vývoj; to znamená zdravé odpoutávání se od matky, které má být v období rané dospělosti ukončeno. Rodiče často brzdí tento vývoj buď proto, že ho sami nikdy nezažili, nebo jim také forma spojení s dospělými dětmi vyhovuje. Zajišťuje jim program v období stárnutí.
Matky si často ze synů dělají partnery, adorují je, a tím je k sobě stále připoutávají. Samozřejmě se nezralost promítá i do finančních záležitostí párů. Dnes se stalo běžným každý za své, na domácnost a dítě dávají nezralí poměrně málo, často mají pocit, že peníze pro dítě jsou vlastně peníze pro ženu. V poslední době se u mužů objevují i tendence nepracovat vůbec a těžiště veškeré i finanční péče se převádí na ženu. Psychologicky je problém ve ztížené adaptabilitě nezralých mužů, a tudíž i v horší schopnosti hledat si práci. Nezralost se týká i v omezeném naplňování rodičovských rolí – mateřství i otcovství," dodává Eva Svobodová.
Jak z toho ven?
Realita i prognózy nevypadají vůbec dobře, nicméně naděje má v životě své místo i svou neoddiskutovatelnou sílu. Pokud budeme chtít něco změnit, možná si budeme muset programově naordinovat občasnou dávku myšlenek na toho druhého místo sebe. Jedna strana bude muset ubrat, druhá přidat. Také bychom spolu měli chtít víc mluvit. Můžeme jen věřit a doufat, že se změnou postojů se z chlapečků stanou skuteční muži a z “holek pro všechno” opravdové ženy.