Co je na tom Facebooku tak úžasného?
Moje 11letá dcera stále vysedává u počítače, ztrácí zájem o společné výlety i kamarády. Že prý jich má na Facebooku dost. Bohužel její bratr, kterému už bude 18, na tom není o moc lépe - a možná je i sestře ,,inspirací". Poraďte mi, prosím, co s tím mám dělat?
Projevy závislosti na počítači a sociálních sítích
- snížený zájem o opravdový, živý svět kolem sebe
- vztahy se skutečnými lidmi jsou chudé
- pokud vůbec jsou, točí se opět kolem her a vůbec virtuálního světa
- pravidelné a dlouhodobé trávení času u počítače mnoho hodin denně
- v důsledku nočního surfování na PC chronická ospalost
Moje 11letá dcera stále vysedává u počítače, ztrácí zájem o společné výlety i kamarády. Že prý jich má na Facebooku dost. Bohužel její bratr, kterému už bude 18, na tom není o moc lépe - a možná je i sestře „inspirací". Poraďte mi, prosím, co s tím mám dělat? Co je na tom Facebooku tak „úžasného"? A taky - co jim hrozí?
Dnes Mgr. Petr Pražák odpovídá čtenářce Lence G. z Ostravy.
Mé vědomosti o Facebooku nejsou zrovna omračující, a proto mi nebude na škodu se nad tímto fenoménem trochu zamyslet. Řekl bych, že jedním z nejsilnějších důvodů výskytu lidí na Facebooku je potřeba sdílet. Své zážitky a názory. Své fotky. Svůj čas. Prostě sebe.
Koho by to bavilo?
Jenže koho by bavilo si v jednom kuse prohlížet cizí fotky z dovolené nebo obrázky z pařby, na které jsem nebyl? Jednou, dvakrát možná, ale pak? Přesto Facebook vesele funguje a lidi na něm dál pilně umisťují svá fota a sdělují své zážitky. A právě o to jde! Asi ještě důležitější, než vidět zážitky někoho jiného je možnost tam umisťovat ty vlastní. A to by mohla být jedna z nejdůležitějších funkcí Facebooku. Tím, že do jeho virtuální reality dávám nějaké své fotky, případně hlášky a komentáře třeba jen o tom, že se děsně nudím, si svůj život vlastně zpřehledňuju. Mohu si tak ujasnit, co je pro mě důležité a co bude lepší zapomenout. V čem jsem dobrý a co naopak nestojí za nic.
Přitom existuje jeden velice zajímavý paradox:
Ještě důležitější, než o čem lidé na Facebooku píší, může být to, o čem se vůbec nezmiňují, co neukazují. Svým přátelům na Facebooku třeba popisujeme svou rodinu a jakoby náhodou „zapomeneme" zmínit otce. Samozřejmě se nejedná o ztrátu paměti, ale o vytěsnění nezpracovaného vztahu třeba v důsledku pocitu křivdy. Místo léku s obsahem Ginkgo biloba na posílení paměti by v takovém případě pomohla spíš psychoterapie. Utřiďování hodnot a vztahů k druhým i k sobě samému nám pomáhá lépe pochopit sebe a svůj život. Což je sice celoživotní proces, ale zdaleka nejvíce se „hledají" dospívající. Z tohoto úhlu pohledu to tedy může být - v dobrém slova smyslu - laický pokus o vlastní psychoterapii. Či ještě lépe - o její prevenci. A pak, že internetové sociální sítě nepřinášejí žádná pozitiva!
Anonymita - to je to co láká!
Jiný důvod, pro který je internet a zejména Facebook tak atraktivní, je jisté zdání anonymity. Mohu se na něm vyjádřit zcela bez cenzury beze strachu, že se ztrapním. Což asi není úplně vždycky ku prospěchu věci. Někteří lidé si totiž slovo „vyjádřit" popletli s pojmem „vyřádit". Přímým následkem je pak zhrubělost a agresivita na mnoha internetových diskuzích. Ovšem pro citlivého a snadno zranitelného dospívajícího musí být úlevou pod ochranou anonymity svobodně psát beze strachu z trapasu či věčného poučování rodičů.
Dále - je doba pozlátek, reklamy. Zaujmout a udělat dojem má často větší váhu, než sama skutečnost. Sebeprezentace, tedy to, co o sobě ukazuji ostatním, je v mnoha ohledech a oborech důležitější, než jací jsme ve skutečnosti.
A z nepřeberného množství důvodů, proč lidé brázdí širé, téměř nekonečné prostory virtuálního vesmíru typu Facebook, vyberu ještě jeden. Zvláště u dospívajících je mimořádně důležité být „in". V této situaci nebýt na Facebooku, když jsou tam všichni spolužáci, by se rovnalo společenské sebevraždě. A to si může dovolit jen totální šílenec - anebo mimořádně silná osobnost.
Reálnou hrozbou je vedle problémů s krční páteří vznik závislosti na počítači.
Co tedy můžete dělat?
Nezabývat se Facebookem, ale dětmi. Podporovat jejich samostatnost. Důvěřovat jejich schopnostem. Příkazy a zákazy typu Musíš…, Nesmíš…, povedou jen k tomu, že vás děti přestanou vnímat případně k jejich rebelii. Nebo k tomu, že zůstanou jako malé děti. Tedy bez vlastního názoru, závislé na „moudrech" rodičů. A to už je sice první, ale pořádný krok k závislosti jakéhokoliv druhu!
Takže: se svými dětmi se bavte. Co možná nejvíce a o všem možném, nic není tabu. Samozřejmě bez poučování či zesměšňování. Společný program či hovor nabízejte, ale nevnucujte. Když už si budete s dcerou povídat - neexistuje lepší způsob, jak se jí nadlouho znechutit, než říci jí něco ve smyslu „To já v tvém věku…". Naopak témata o vašem vlastním selhání jsou velmi vděčná a (téměř) zaručeně vás sblíží.
Zkrátka podporujte sebedůvěru a hrdost svého dítěte. Své nedostatky zná velmi dobře. Zdaleka si však není jisté, v čem je dobré a jedinečné. Tak mu to povězte. Vše ostatní nechte v klidu na něm, poradí si s tím samo…