Domněnky nás ničí: Nepřemýšlejte co by, kdyby. Začněte se ptát
S třetí dohodou Dona Miguela Ruize – Nevytvářejte si žádné domněnky - mám celoživotní problémy. Jak tak kolem sebe zjišťuju, nejsem sama.
Hned na úvod je třeba sobě i vám všem říct jedno: Domněnka je virtuální realita, která se sice občas ve výsledku může reality dotknout, ale ve většině případech je právě dost mimo realitu.
Když si vezmu, kolik drahocenného času strávím dumáním nad vytvořenou vlastní pravdou, kterou obracím zprava doleva, shora dolů a zdola nahoru, hanba by mě fackovala. Tento svůj motivační článek beru jako největší motivaci pro sebe samu, protože takhle už to dál nejde. A klidně si dám bojkot vlastních domněnek do kolonky "novoroční předsevzetí".
Ostatní nechápou život stejně jako vy
"Snad vůbec nejčastějším lidským předsudkem je domněnka, že ostatní chápou život stejně jako vy. Předpokládáte, že druzí uvažují jako vy, cítí totéž co vy, soudí stejně jako vy, chybují stejně jako vy. Všechen smutek a drama, které jste doposud prožili, pramenili z vašich domněnek a z vaší vztahovačnosti. Na těchto principech je založen celý svět, ve kterém jedni ovládají druhé. Zamyslete se nad tím," radí Don Miguel Ruiz ve Čtyřech dohodách.
Stop drama queen
Když se zamýšlím nad tím, proč si sama domněnky v různých situacích vytvářím, tak vlastně úplně přesně nevím. Týká se to ega? Vím to nejlíp? Strachu a vlastní ochrany v případě, že by opravdová realita dopadla špatně? Moje domněle pravdivá realita je hodně "raw" a v duchu toho nejbeznadějnějšího scénáře.
Nevím přesně, možná v tom jsou ještě jiné myšlenkové pochody. Ale stejně: kolik takových blbostí si za svůj život v hlavě vytvoříme? Kolik nervů nás to stojí a o kolik jiných životních odboček a možná hlavních tras kvůli tomu svému hendikepu přijdeme? A jak moc se kvůli nim zasekneme a zdržíme na jednom místě?
Stačí se zeptat
Nejhorší na tom všem je, že vytváření domněnek je hrozně snadno léčitelné. I když, jak se to vezme… Když totiž nerozumíme jednání, komunikaci nebo chování druhých, ještě předtím, než začneme spřádat pavučinky vlastní virtuální reality, je dobré se toho druhého zeptat: "Jak jsi to myslel?" Případně nám hodně pomůže slovo "proč" v různých variacích. Anebo taky můžeme mluvit o svých pocitech s tím, že se cítíme blbě, protože nerozumíme dotyčného chování.
Jenže položit přímou otázku chce mnohdy obrovskou sílu a zároveň schopnost autenticky čelit informacím nebo dokonce konfrontacím, které na nás z druhé strany dopadnou. A protože ne vždycky tuhle sílu v sobě máme, raději žijeme v našem domněnkově trýznivém světě. Určitě je třeba ale vzít v potaz, že se od druhého nemusíme dozvědět jenom samé průsery, se kterými náš mozek už dopředu počítá. Třeba ano, ale zase budeme mít možnost si rychleji daný problém v sobě uzavřít. A třeba taky ne, a doputuje k nám zpráva, která nám změní život. Fatálně. Samozřejmě k lepšímu.
