Proč zůstáváme často ve vztahu, i když víme, že dávno nemá smysl? Mohli bychom si užívat života s novým partnerem, být milovány a netrpět s někým, komu ani nestojíme za to. Anebo zůstávat s někým, kdo je sice dobrý přítel, ale špatný milenec.

V mé praxi se často potkávám s lidmi, kteří i přes zjevné známky nefunkčnosti vztahu, v něm zůstávají a takzvaně ho přechozují. Proč to ale vlastně děláme a je z takového vztahu cesta ven?

Důvod č.1 - Upadáme do vztahového návyku

Změna partnera znamená komplexní přestavbu našeho života. Jiné bydlení, přetrhání rodinných a přátelských vazeb, změna návyků v denním životě (stolování, zájmy apod.). Jednoduše žijeme v určitém vztahovém návyku, ze kterého je těžké se vytrhnout. Je to určitá zóna pohodlnosti, ve které jsme a nechce se nám z ní ven. Pokud se rozhodneme finálně vztah opustit, musíme počítat s tím, že nějakou dobu nebude náš život cesta rájem. Chce to koukat na náš život a dobrý pocit dlouhodobě s tím, že se chceme cítit dobře a proto jsme ochotna krátkodobě trpět.

Důvod č.2 - Potvrzujeme si naše vztahové naprogramování

Naše emoce jsou silnější než logika a v našem životě tedy hrají významnou roli. My lidé v životě jednáme na základě našeho takzvaného emočního naprogramování, které mají na zodpovědnost naši rodiče a jejich výchova během našich prvních desíti let. Naši partneři jsou ze 70% naším emočním zrcadlem a prožíváme s nimi autentické emoce, které jsme prožívali s naším otcem a matkou. Pokud nás rodiče psychicky týrali, nemohli jsme jim důvěřovat anebo nás nepřijímali, stejné emoce si budeme prožívat v partnerství. A nebudeme ho schopni opustit.

Důvod č.3 - Jsme emočně závislí

Emoční závislostí dnes trpí poměrně vysoké procento žen i mužů. Na naše partnery se upínáme a nedokážeme si představit život bez nich. Nemáme vlastní přátele, vlastní zájmy a neumíme trávit čas o samotě. Emočně se na partnera navážeme natolik, že nebudujeme vlastní svět a zázemí. Když bychom se s ním poté měli rozejít, nejsme toho schopni.

Důvod č.4 - Nechceme ublížit - dětem, partnerovi, rodičům..

V případě dětí se jedná v případě názoru "Kvůli dětem zůstaneme spolu" o jedno z největších dogmat, které znám. Pro děti je samozřejmě ideální úplná rodina, avšak opět se navracím k tomu, jaký příklad jim do života dáváme? Co se od nás z hlediska emočního programování učí? Pro děti je důležité, aby doma byla pohoda a správný emoční přístup rodiče, což v nefunkčních manželstvích nebývá. Je lepší žít s jedním rodičem, se kterým se cítím v pohodě, než v úplné rodině, která je plná hádek a nepříjemné atmosféry.

Kromě dětí mnohdy nechceme ublížit i partnerovi samotnému, našim rodičům, blízkým. Hledíme primárně na jejich pocity a dáváme je tím pádem na první místo v našem životě. Jsme ve vztahu jen proto, že nechceme druhým způsobit zranění, tím však ale nejvíce zraňujeme sebe! Protože si nedopřáváme to nejdůležitější, pocit, že milujeme a jsme milovány.