Protože se ze všech stran zabýváme ženskými tématy, nešlo se vyhnout tématu mezi ženami nejskloňovanějšímu: mužům. A tak jsem se ptala Lucie Mucalové, psychoterapeutky pro děti a dospělé.

Jak si v dnešní společnosti stojí muži?

Stojí si tak jako dnešní ženy. Společnost tlačí ze všech stran a na všechny. Často mi muži, ale i ženy v terapiích říkají: "Proč muži nejsou muži a ženy nejsou ženami?" Nerada bych tu vytvářela pocit, že jedno či druhé pohlaví je komplikovanější. A navíc je tento rozhovor věnován spíše mužům. Budu tedy hodně vycházet z příběhů, které mi klienti přinášejí do psychoterapie a koučinku.

Ano, je tu tlak společnosti. Ale jaké si to uděláme, takové to máme. A v tom vnímám kámen úrazu. Mnohdy je toho tolik, že místo roztřídění děláme všechno a pak ani nevíme, kdo jsme a kam patříme. Stále říkám a pevně si za tím stojím, že to, jak si ve společnosti stojí muži a ženy, je dáno hlavně výchovou. To je ten nejhlubší otisk, který v sobě každý z nás nosí. Až v dospělosti můžeme vzít kormidlo a udávat svůj vlastní směr, začít na sobě pracovat nebo se vymaňovat z područí vzorců chování, které jsme výchovou získali.

Co dnes muže nejvíc ochromuje a v čem mohou naopak najít své silné stránky?

Z příběhů dnešních mužů často slýchám, že dnešním ženám nerozumí. Že by ke každé potřebovali příručku. Často vnímám až smutek v tom, že vlastně ženu už ničím neohromí, že se o ni nemohou starat, protože je silná, samostatná a zvládne vše sama. Když chtějí ženu pozvat na večeři a přijde na placení, ženy odmítnou. Když jí chtějí pomoci s těžkým nákupem, poděkují a řeknou, že to zvládnou samy. Myslím, že je často ochromuje to, že nemohou využívat své mužské zbraně, jelikož hned poté je to označováno různými moderními psychologickými pojmy.

Ženy na sobě v dnešní době pracují a snaží se být nezávislé a soběstačné. Neříkám, že to je špatné, ale vytrácejí se ty pomyslné křehké princezny, které jsou zranitelné, které potřebují podporu, oporu a péči v pevné mužské náruči. Silnou stránkou u mužů rozhodně vnímám v přirozenosti. Nevytvářet strategie, ale být opravdový, nesnažit se vylézt do tabulek ideálního muže. Určitě v sobě probouzet gentlemana a dávat najevo zájem o ženu činy, ne zbytečnými slovy.

Současný nárůst "Xen" vnímám také nelibě a je mi to svým způsobem dost protivné, takže mužům v tomto smyslu rozumím. Na druhou stranu je třeba alespoň slovem zmínit fakt, že mnoho žen se takto proměňuje na základě životních zkušeností, kdy se o svého muže potřebovaly opřít, ale on se složil ještě dřív než ony…

Ano. Máte pravdu. Každý má svůj jedinečný životní příběh, který ne vždy jde prožít s "princeznovskou" lehkostí. Jak se říká, život se někdy nemazlí a žena ať chce či nechce, musí zastávat několikero rolí. Prostě nemá na výběr. Umí prostě vzít život do svých rukou, nemá čas se hroutit atd. Ale riziko je v tom, že čím déle vše zvládá sama, tím je to vlastně horší. Protože se pomyslná "tvrdá slupka" zesiluje. I v tomto případě je přímo nutné myslet na sebe, kdykoli je to možné žádat o pomoc a neživit stále v hlavě, že jen "já sama vím, co dělat, já sama to udělám nejlépe, druhé nepotřebuji, protože ze zkušeností vím, jak to dopadá, když vedle mě někdo je a pak nějakým způsobem selže a pak je stejně všechno na mně".

Tyto ženy si pak mají tendence hledat muže, které vlastně mohou řídit nebo prostě mu dost jasně dávají najevo, že pomoc nepotřebují. Vlastně se tím podvědomě chrání. Tedy závěrem - i když se s vámi život nemazlí, vždy si nadělujte něco milého, čím se budete hýčkat. Masáž, kosmetiku, kávu s kamarádkou, podporu kohokoliv. A dovolte si říkat, že je toho moc, že už nemůžete. Nesnažte se za každou cenu posilovat tu silnou mužskou slupku. Dovolte si být tou princeznou.

Co v dnešní době ještě může dělat muže mužem? Přechodové rituály zmizely, vojna není, v naší blahobytné kultuře mají děti přístup víceméně ke všemu, po čem zatouží…

Jak jsem řekla, je to hodně výchovou a je zcela zbytečné nadávat na to, jak nás rodiče vychovali. Pracovat na zdravém sebevědomí je určitě dobrá cesta. A být ženě oporou i v době, kde se to samostatnými a nezávislými ženami jen hemží.

Jaký by měli zaujmout přístup rodiče ke svým synům, aby z nich vyrostli sebevědomí citliví muži?

Určitě je úžasné, když má syn možnost být s tátou. Děti se učí nápodobou, a pokud maminka vychovává dítě sama, není možné, aby synovi předala mužskou roli. O to se, prosím, my ženy nesnažme. Žena má být ženou a muž mužem. Dovolte, ať váš partner se synem skotačí, ať spolu lezou po stromech a skáčou do kaluží. Dejte bokem strach a myšlenky, že bude špinavý nebo zraněný. Děti potřebují zážitky. Pokud chceme v dětech vybudovat sílu, odvahu, nevytvářejme zbytečně preventivní programy a nechraňme je tam, kde není třeba.

Mám pocit, že mluvíme o nějakém ideálním světě, který moc neexistuje. Výrazným trendem současnosti je ten, že výchova dnešních tatínků (ale i matek) bývá často následující: sednout si s dítětem - nebo posadit dítě - před tablet, mobil, počítač ve smyslu "hrajte si", "dívejte se", případně "dívejme se". Tohle je bohužel většinová skutečnost: ne skotačení přes kaluže a společné vyřezávání píšťalky z dřívka. Co pak s tím?

V dnešní době je velká rozvodovost. Z toho důvodu si myslím, že se společnost hodně zaměřuje na vidění toho špatného, nefunkčního. Ze všech rohů slýchám, že ti dnešní muži (tátové) už nejsou, co to bývalo. Občas se nedivím, že muži rezignují. Dávejme jim ve výchově větší důvěru a prostor. Možná se to malinko změní a zlepší. Sama bych v roli mámy rezignovala, kdybych slyšela jen to, že jsem k ničemu, že jsem nezvládla udržet rodinu, dětem pevné zázemí. Cestou je přestat hledat viníky a naopak hledat cesty, jak z toho ven.

Když si táta s dětmi nehraje, je potřeba dítěti dopřát hru venku s jinými dětmi, nabízet mu kroužky, které ho baví, a nejen z toho důvodu, že se to líbí rodičům. Prostě když vím, že nejsem hravý rodič, mohu dítěti nabízet hru tam venku, je toho mnoho. Ale ať je to pro dítě, ne pro "honění" ega rodičů. A další velké úskalí vnímám v tom, jak se malým klukům zakazují hrátky na vojáky a stavění zbraní. Proč? Když je to hra s hranicemi, nevidím v tom problém. Naopak, pokud zakazujeme, zabíjíme v klucích to přirozené: bojovnost, pocit soutěžení, vítězství, prohry. Někdy se s tím setkávám v domácnostech, někdy ve školách. Ano, dokážu chápat i vnímat, proč se tyto zákazy dějí, ale jen nabízím i jiný úhel pohledu.

Jaký vliv na vývoj chlapce v muže mohou mít dnešní tak běžné rozpady rodin? 

Rozpady rodin prostě jsou, a když na ně budeme poukazovat, jak je to strašné, jak to ty děti mají hrozné a smutné, zbytečně je budeme programovat a litovat. Mnohem cennější mi přijde si uvědomit, že by se mělo apelovat na někdy přehnané boje partnerů. Jediný, kdo to odnáší, je dítě. Pro dítě je rozpad rodiny také bolest a událost, ale dítě má plné právo na mámu a tátu. Vždy říkám partnerům, ať odlišují manželskou a rodičovskou roli. Nenávidět se mohou jako partneři, ale snažte se fungovat v úctě jako táta a máma. To je nejvíc, co pro dítě můžete udělat, je mu dopřát energii mámy i táty. Když v rodině táta chybí úplně, dopřejte vašemu dítěti kroužek, kde je muž. Snažte se mu vsunout mužský element do života. Pokud kolem sebe například syn nemá jediného muže, se kterým může dělat ty "mužské věci", tak se potom nedivme, že je citlivější a zženštilý. Dítě se stává vlastně tím, kdo ho nejvíce obklopuje. 

Mluvíme pořád o archetypech: silný muž ochránce, žena zranitelná květina, ale jak jste sama uvedla, všechno je dnes hodně jinak: ženy jsou silné, samostatné, muži často jemnější a bezradnější ve svém vnitřním i vnějším světě. Mění se energie obou pohlaví, už neexistuje tak jednoznačně "ženské" a "mužské", ale často se oba světy prolínají. Kdo z dnešních mužů pracuje fyzicky? Kdo z dnešních žen umí háčkovat, plést, šít? Všichni jsme hlavně online. Jaké mužské a ženské principy můžeme dnes svým dětem předávat?

Co předávat? Hlavně hodnoty. Vzory. Je jedno, jestli žena háčkuje, neháčkuje, jestli muž staví či nestaví, důležitější je, aby viděli maminku, které muž pomáhá (ať je to manžel nebo kamarád nebo kdokoli), aby viděli úctu a respekt mezi dospělými, aby viděli hádku (zraňování), ale také usmiřování. Dovolit jim zažít, co je okolí, stále je preventivně nechránit, ale ukazovat, co život může přinášet. Ale také jim nabízet zažít i něco jiného, než co se v naší rodině děje. Když dítě nevidí tatínka "kutila", tak mu dopřát kutit s dědečkem nebo nabídnout kroužek, kde to dítě může alespoň vidět a zkusit. Vždy si říkám, k čemu mi bude pletení, stavění, když nebudu mít základní hodnoty slušného chování, když nebudu mít ani zkušenost s citlivostí a jemností mámy a oporou ochránce táty. Když neuvidím ženskou citlivost, zřejmě ani do mne se tato citlivost nemůže otisknout. Když neuvidím sílu a ochranu muže směrem k ženě, horko těžko to můžete chtít ode mě.

Dnešní muži jsou senzitivnější a vnímavější, než bývali dřív, ale s tím i křehčí. Nejčastěji se to pozná v době, kdy se z partnerů stávají rodiče. Ženy pak dělají téměř všechno, aby muži zvládli udělat aspoň něco. Deprimovaní a vyčerpaní pak jsou z toho oba. Jak se postavit k tomuto životnímu milníku?

Jaké si to uděláme, takové to máme. Rodiče jsou dva a za tím si stůjme. Je potřeba si uvědomit, že pokud muž vydělává peníze, tak prostě nemůže stihnout být s dítětem celý den. Je to o komunikaci. I když jste rodiče, je zcela normální a zdravé, aby si žena odpočinula a vyrazila s kamarádkami a muž vyrazil za kamarády. To není špatné. O víkendech si můžete pomáhat.

Cesta do pekel je ta, když jeden zastává všechno a najednou chce, aby druhý pomáhal. Mělo by to být o vyváženosti. Znám i muže, co tvrdě dřou a přijdou z práce a mají další šichtu: žena muži předá dítě, muž jde uklidit, připravit večeři, protože žena přece celý den pečovala o dítě. Oba děláte záslužnou práci, ani jeden neděláte více nebo méně. Nemá význam porovnávat neporovnatelné. Spíše najděte cestu, kdy si můžete odpočinout a pomoci. Ale ať to není trestem. Starej se, protože… Takto ne, prosím.

Často od žen slýchávám podobnou litanii: "Jak to, že se musím domáhat toho, aby otec svého potomka i třeba pravidelně pohlídal, respektive s ním aspoň občas trávil čas stejně, jako to dělám dny a noci automaticky já?"

Zde mě napadá otázka. Chci to po muži od začátku? Dávám svému muži v této oblasti důvěru a podporu? Nebo říkám, že to dělám lépe, že ti muži to neumí.... Zde je to opět návyk. Zda jsem byl i před miminkem zvyklý se ženou věci sdílet, pomáhat jí? Od mužů často slýchám, že raději ustupují, protože je žena v roli táty ponižuje nebo opravuje. Pak je důležitá otázka, zda jsme oba dítě chtěli. Zda to bylo společné přání. Každý muž je jiný a i zde musím podotknout, že znám muže, kteří pro své děti dýchají a naopak jim chybí žena, která by byla nadšenou matkou. Je to opět o nastavení vztahu a vzájemné domluvě. Dítě potřebuje oba dva. Ať je to rodina úplná nebo neúplná.

Sečteno a podtrženo: Co tedy samy za sebe můžeme udělat pro to, aby na nás muži nepotřebovali příručku?

Buďte pro muže čitelné. Ukazujme jim svou zranitelnost, nenasazujme si neustále masky "nezlomné" ženy. "Nešetřeme" muže jen proto, aby neutekl jinam. Jaké si to uděláme, takové to máme. Pokud muž nemusel být nikdy zodpovědný, nic nemusel, protože měl prostě mě, "dokonalou" ženu, tak se nemůžu divit, že teď nechápe nebo se nechce do zodpovědnosti připojit. Důležitá je komunikace, bez ní to nejde. A říkejme si o pomoc. Některé muže to prostě nenapadne, neviděli to doma, nemají tento návyk. Protože i přístup k ženě, k dítěti, k pomoci, je často jen otiskem výchovy. Není potřeba se na výchovu vymlouvat, ale v dospělosti je potřeba se to spolu učit nebo si říkat. Nepočítejme s tím, že to muž vyčte z našich gest nebo z textu na našem čele. Chceme něco? Je potřeba mluvit.