Bojím se zamilovat, tak raději utíkám

Já patřím určitě do skupiny A - tedy mezi ženy, které lásku vždycky hledaly a vlastně ve skrytu duše věří, že se bez ní nedá žít.

O to víc mě proto překvapilo, když se mi nahromadily maily čtenářek, které se lásky a vztahů bojí. Myslela jsem, že se v těchto případech jedná výhradně o ženy, které mají za sebou nějakou špatnou zkušenost, nebo dokonce násilí, ale byla jsem překvapená…

Co když to nevyjde

Petra je krásná, drobounká slečna, vždycky když ji vidím, mám chuť ji chránit, takže muži to musí cítit mnohem více a je mi jasné, že o ně v životě nemá nouzi.

"Víš, já se vztahů bojím. V životě jsem měla jen dva a rychle jsem je ukončila, dokážu navazovat jen sexuální známosti, ale jak začne jít do tuhého, utíkám," překvapila mě tahle čerstvá třicátnice. A vyptávala jsem se jí, co tedy stojí za těmi útěky od mužů. "Nevím, žila jsem v harmonické rodině, naši se milovali, ale táta umřel, když jsme byli s bratrem ještě děti. Máma se už nikdy nezamilovala, nemám vlastně pocit, že by byla nešťastná, měla kolem sebe nás, děti, hodně kamarádů a pořád byla někde ve společnosti. Když jsem se jí už jako dospělá ptala, proč si někoho nenajde a nezačne znovu, řekla mi, že znovu si srdce zlomit nenechá. Tak asi tady by mohl být zakopaný pes," řekla mi Petra.

A zřejmě má pravdu, psycholožka Jana Králová říká, že hodně citlivé jedince může podobná situace v rodině poznamenat natolik, že začnou mít strach se zamilovat. "Někteří lidé mají tendenci dopředu vymýšlet životní scénáře. Strachují se, že o lásku přijdou, že zrovna ten jejich vztah skončí špatně. A tak raději všechno dopředu vzdávají, nebo prožívají výhradně sexuální vztahy," píše psycholožka.

Problém pak nastává, když chce takový člověk rodinu a děti.

Vysnila jsem si muže, který neexistuje

Přiznala mi jedna čtenářka. Své vztahy a lásky prý od malička ztotožňuje s těmi, o kterých četla v oblíbených románech. Vztah podle ní má mít pravidla - mezi budoucím párem musí fungovat silná přitažlivost, ale také velký respekt a obdiv. V ideálním případě v ní muž pozná tu jedinou, se kterou by chtěl být, poklekne a požádá ji o ruku, pak žijí šťastně až do smrti. Nevysmívám se tomu, a docela to i chápu, i já četla ve třinácti Jane Austenovou a její knížka Emma ve mně navždy zanechala stopy. Jenže… Takové vztahy a takoví muži se těžko hledají, doba je jiná, lidé také a hlavně lásky z románů jsou hodně zidealizované, ve skutečnosti to tak krásné asi nebylo ani v dobách slečny Austenové. Jak se ale s touhle situací poprat? Prostě je to silnější než já, chci svého muže z románu a přes to nejede vlak!

"Myslím, si, že pokud žena není schopná ustoupit od vysněné reality, je třeba, aby jí s tím někdo pomohl. Sny jsou krásné a ty o lásce dvojnásob, ale nemůžu je pevně propojovat s reálným životem," píše Jana Králová. Podle psychologů, by člověk v podobné situaci měl začít pátrat, proč se mu realita se snem takto propojila - začít u sebe a zapátrat v minulosti, někdy se dá příčina "přehnaného snílkovství" objevit a napravit.

Mám špatnou zkušenost

Samozřejmě i tahle varianta existuje. V hlubších vodách jsem nebádala, většinou jsem mluvila nebo si psala s lidmi, kteří prožili vztahy, ve kterých partner zklamal. Často šlo o nevěru.

"Přítelkyně mě podvedla ve chvíli, kdy jsme plánovali společnou budoucnost. Řešili jsme svatbu a ona se opakovaně vyspala se svým kolegou v práci. Náhodou jsem na to přišel, rozešli jsme se, ale nejhorší je, že od té doby, asi pět let, nejsem schopen navázat vztah. Důvěra je křehká věc," napsal mi Pavel.

Dalším důvodem neschopnosti navázat vztah jsou komplexy ze vzhledu. "Od dětství jsem byla obézní, stejně jako všichni u nás v rodině. Neuměla jsem se s tloušťkou poprat a asi si dokážete představit, jak na mě v dětství, a ještě hůř v pubertě reagovali muži. Po dvacítce jsem vyhledala pomoc a zhubla, dnes jsem štíhlá a myslím, že i docela hezká. Ale vždycky když se mám před chlapem svléknout, skoro omdlívám. Tak se vztahům radši vyhýbám, když jsem byla tlustá, nikdo mě nechtěl, uvnitř jsem se ale přece nezměnila," píše Radka.

Důvodů strachu je hodně, jen si tak říkám, jestli vůbec existuje někdo, kdo dokáže prožít život sám, bez partnera - myslím celý život. Asi je takových lidí dost, ale přesto si myslím, že je lepší vyhledat pomoc odborníka - psychologa, kouče, terapeuta - kohokoliv, kdo je vám sympatický a jste schopni mu svěřit své problémy.